Belle Claire: I ženy mají své dny

,,Krucinál, můžeš se soustředit na to, co děláš? Ráda bych šla domů, jsme tu už deset hodin.“…napomínám mladou kolegyni, která mě vytáčí už od chvíle, kdy jsem ji potkala na scéně. Režisér má nervy ještě napnutější než já: ,,Jestli ani napotřicáté nezvládneš zahrát těhle blbejch pár minut, balím to. Už na to nemám náladu.“…vyhrožuje podrážděně a já sleduji, jak té nešikovné slečně bledne tvář.

,,Kašlem na to, jdem domů. Větší pako jsem neviděl. Promiň Verunko, stav se za mnou, proplatím ti ten zbytečně strávenej čas tady.“…slyším režisérův vzdalující se hlas a teatrálně se ušklíbnu. Dívka sedící vedle mě na posteli se k mému překvapení tváří uraženě, jakoby snad nebyla její vina, že nedokázala odvést svou práci dobře. Tiše sleduji jak vstává, obléká si vypůjčený župan a naštvaně odchází z místnosti. Hlasitě si povzdychnu a zabořím hlavu do polštáře. Mám já tohle za potřebí?

I takové dny přijdou. Dny, jako je ten dnešní, kdy vám milenec zruší schůzku, v práci vás naštve víc lidí než tam ve skutečnosti je, dozvíte se jaké pikantnosti o vás vypráví jedna méně inteligentní a ne moc dobrá herečka. Završí to neschopná nová kolegyně, se kterou se marně pipláte celý den. Vychutnávám si svou popracovní sprchu a přemýšlím. Je osm večer. Malá už doma spí, práce byla tragická…že bych si zašla na skleničku? Horká voda mě pálí do kůže a já si přeji, aby společně s ní odtekly i všechny mé starosti. Někdy mám pocit, že už jsem v této branži příliš dlouho. Pět let není moc, bohužel ale za ty roky nebyla má práce jenom příjemná. Zvláště pokud musíte bojovat s nováčky, nepřizpůsobivci a egoisty, kteří nejsou ani zdaleka tak dobří, jak se tváří. Svých oblíbených a vyžadovaných herců a hereček bych napočítala maximálně tucet, ten zbytek je bohužel živoucí tragédie. Ostatní jsou pro mě nic než pětileté opakování pravidel, vysvětlování, trpělivosti a přemáhání se. Už několikrát jsem se přistihla při proklínání mého rozhodnutí a pohrávání si s myšlenkou okamžitého ukončení mé kariéry.

Loučím se se štábem, vyjadřuji slova lítosti nad promarněným dnem, odmítám finanční kompenzaci a volám řidiči. Posměšně sleduji onu nešikovnou slečnu, která se přišla zeptat, zda by ji mohli proplatit alespoň cestu a divím se. Že jí to není trapný. Peníze za lokaci, rekvizity, asistenty a ostatní náklady za dnešek prostě nechala vylítnout oknem a ještě má tu drzost si přijít škemrat o něco pro sebe.

,,Dnes na chvíli do Hangáru, prosím.“…utrousím směrem k řidiči, nasednu do auta, vytáhnu z kabelky telefon a dlouze se zadívám na display. Nebudu mu psát! Zavelím sama sobě, když se přistihnu myslet na svého milence. ,,Pročpak dnes nevidím ten váš obvyklý úsměv?“…snaží se konverzovat pán za volantem. ,,Ale, blbej den. Znáte to.“…odpovídám sklesle a zadívám se z okna. ,,Víte, moje žena vždycky říká: Štěstí člověka nezávisí na jeho síle, ale na jeho náladě. Jen lidé se špatnou náladou mají smůlu.“…odlepím oči odněkud z ulice a zadívám se na svého řidiče do zpětného zrcátka. ,,Máte velice chytrou ženu.“…usměju se na něj. Proč se nechám užírat hloupostmi? ,,A víte co? Odvezte mě domů. V postýlce mi tam spinká moje největší životní štěstí.“

Veronika Kolářová alias Belle Claire, trojnásobná držitelka Oscara

veronika

Komentáře