Belle Claire: Šťastné a veselé, svobodné maminky!

Po dlouhém pracovním dni a celkem třech hodinách cesty vlakem se znuděným tříleťákem a plnýma rukama dárků jsem se rozhodla povečeřet v restauraci, abych nemusela pozdě večer vařit. Dokonce jsem si po dlouhé době objednala malé pivo, jako zaslouženou odměnu za dnešní pracovní výkon. Navíc tak skvěle šlo k těm pečeným žebrům, které měli v menu.. Mohl to být opravdu fajn večer, jenže Ella byla přetažená a protivná. Po dvaceti minutách jsem tím jejím fňukáním už nechtěla trápit ani sebe ani ostatní hosty, proto jsem nechala jídlo zabalit s sebou, popadla Ellu a s nuceným úsměvem odešla. ,,já vím že jsi unavená broučku, pojedeme domů ano?” Snažím se jí utěšit ale ona už se dávno válí na zemi v té známé křeči. Popojdu s ní dalších pár metrů ven z budovy, Ella se mi vysmekne a znovu končí na zemi, prudce kope nohama a je jí slyšet přes celé město. Jako rodič už vím, že nemá smysl na ní mluvit a už vůbec ne na ní sahat, proto nad ní pouze stojím a čekám, až se uklidní alespoň natolik, abych ji mohla přenést do auta. Jak tam tak těch dlouhých pár minut stojím a sleduji nasvícenou alej stromů, cítím všechny ty pohledy kolemjdoucích. Jak asi musím vypadat pro někoho, kdo tyhle situace nezná? Matka nechá dítě válet se po ulici a VŮBEC NIC NEDĚLÁ! Je to odsouzeníhodné? V tu chvíli znejistím a přemýšlím, jaká reakce je podle okolí správná. Mám jí prostě násilím přesunout do auta? Mám na ni dělat ťuťu-ňuňu a slibovat jí lízátko když přestane? Mám jí zalepit pusu gafou a sníst si tu večeři? Nejraději bych si vedle ní sedla a začala řvát taky, protože jsou dny, kdy můj pohár trpělivosti přetéká tak moc, že by naplnil další čtyři.
Když se mi ji konečně podařilo dostat do auta-stále ještě řvoucí,podotýkám- vzpomněla jsem si na nedávnou konverzaci s kamarádkou, jejíž dcera je jen o trošku mladší než ta moje. ,,no víš, Veru, já když vidím ty fotky usměvavých dětí v krásných čistých vánočních svetrech a spokojené, milující maminky se zdravým jídlem a volnomyšlenkářskou výchovou, cítím se hrozně” začala. ,,už jsem to nevydržela a dala jí párkrát na zadek, ona hrozně zlobí, vzteká se.. asi nejsem dobrá máma” svěřovala se a já přesně věděla, jak se cítí. Procházím si tím denně, když sleduji usměvavé rodinky na Vánočních fotografiích, dokonale nazdobené perníčky ostatních maminek a šťastné děti s tatínkem poprvé na bruslích. Já místo toho byla nedávno odsouzena zcela cizí ženou za plácnutí Elly přes ruce uprostřed nákupního centra a minulý týden mi jistá paní ve vlaku vysvětlovala, proč by dítě nad dva roky rozhodně nemělo nosit plenu. Perníčky mám ošklivé, protože se Ella rozhodla je malovat sama, Vánoční focení letos opravdu nestíhám a na bruslích se sotva udržím já, takže těžko budu učit svojí dceru. Občas je to pěkně frustrující… Jenže tak trošku zapomínáme na jednu důležitou věc.
Já, moje kamarádka a plno jiných žen, které se mi svěřují se stejným morálním problémem, máme jedno společné: jsme svobodné matky. Naše děti nevyrůstají v úplné rodině a my musíme zastat obě role- hodné maminky i přísného tatínka. Nemůžeme si NIKDY odpočinout. Většinou není nikdo kdo by nám pohlídal děti zatímco vaříme, skládáme prádlo nebo jedeme na nákup. Sotva seženeme chůvu na čas kdy musíme do práce a nemůžeme si přispat ani na svoje vlastní narozeniny. A Vánoce, pro jiné znamením klidu a míru, to je ta největší makačka pod sluncem. Sehnat dárky pro celou rodinu, sehnat dárky za ostatní pro celou rodinu, protože nemají nápady, napéct 8 druhů cukroví jako každá správná hospodyňka, napéct ho i v hnusné bezlepkové verzi bez ořechů pro ostatní děti ve školce, uklidit a vyzdobit celý dům, třikrát denně měnit prošíváné prostírání protože je od džusu, sehnat Mikuláše, připravit nadílku, načež slyšíme ve zprávách že děti mohou mít z čerta doživotní trauma, od sousedky že cukroví dělá lepší a na tamto okno by se hodil ještě jeden světelný řetěz. ,,a jdete letos k betlému na koledy?” ,,samozřejmě paní, a také na trhy, do kostela, na hřbitov, za babičkou, na novoroční ohňostroj a jasně, že stihneme v úterý v osm hodin i Popelku”. K tomu všemu nám ještě známí vyčítají že jsme nepřišly večírek a že jim napíšeme jen jednou za týden. Máme z toho všeho hlavu jako pátrací balón a neustále máme pocit, že podle měřítek ostatních neděláme dost. Jenže my jsme na to SAMY. Nemůžeme to zvládnout všechno. A je to v pořádku!
Máme právo občas dítě nevykoupat a dát ho rovnou spát. Máme právo mu občas dát k večeři pizzu. Máme právo mít doma nepořádek. Máme právo mít nedbale zabalené dárky. Máme právo vykašlat se na návstěvu betléma a máme sakra právo dát svému dítěti na zadek, když zlobí. A zasloužíme si od ostatních medaili, ne kritiku.
Maminky, nenechte se rozhodit tím, co vidíte kolem sebe. Můžete si být jisté, že všechny ty nažehlené děti jsou uplně stejní parchanti jako ti vaši. Jsem přesvědčená že ta ježibaba co vás kritizuje za pleny měla manžela který byl nucen s jejími dětmi sedět celé hodiny na záchodě. Naprosto každý rodič jednou dojde do bodu kdy mu ujedou nervy a seřeže svoje dítě tak, že si nesedne. Jo a vsadím krk na to že každému Vánočnímu focení předcházel záchvat vzteku a snaha vyměnit úsměv za lízátko.

Takže, pro případ že vám to nikdo neřekl: jste úžasné! Odvádíte skvělou práci! Jste obdivuhodně silné! Vím že vaše děti nadevše milujete a oni vás naprosto zbožňují! Nenechte se rozhodit Vánoci, jsou to přeci svátky klidu a míru, ne stresu. A prosím, VYSERTE SE na názory ostatních.

A vy ostatní, až uvidíte na veřejnosti maminku, jak zápasí se svým dítětem, nabídňete jí pomoc nebo se na ní alespoň usmějte. Určitě má za sebou opravdu náročný den.

Šťastné a veselé!

Vaše Belle Claire

Komentáře