Čtvrtek s Reginou: Já a můj rajčatový rok

Jedna z věcí, které fakt miluji, je jarní ráno. U první, ranní kávy mám hlavu plnou nápadů, jak tu svoji zahrádku zase o něco vylepšit. Jaro mám moc ráda, je to pro mě příslib něčeho nového. Probouzí se život, vrací se nám v zimě ztracená síla. Při své nedočkavé povaze, bych nejradši povytahovala tu krásnou, čerstvou, zelenou travičku a otvírala pupeny na stromech. Jo, jo, Regina, která všem svým klientům říká – vyčkejte, všechno má svůj čas – a oni se nad sebou zamyslí a pokorně čekají a vůbec netuší, že já, ta „paní Chytrá“, ve svém soukromí stále spěchám, všechno musím mít hned a samozřejmě úplně dokonale a jsem nedočkavá, jak malé dítko o vánocích. Rozumem samozřejmě vím, že to pro život není úplně fajn vlastnost, ale zkrátka taková jsem já… Snad mě může trochu omluvit to, že jsem už docela dost let na všechno sama, takže pokud nějaký problém jinou ženu zarazí a ta následně prosí o pomoc nějakého chlapa ze svého okolí, já to musím zvládnout sama. No jóó, vím, nemusím, nebydlím v brlohu uprostřed Vysokých Tater, ale ráda si dokazuji, že to přece taky zvládnu. J

Bylo jedno z těch krásných dubnových slunečních rán a já u kafíčka přemýšlela, jestli už zasít petrželku a ředkvičky. Minulý rok se mi to trošku vymklo kontrole, pro pracovní vytíženost, jsem své parádní červené ředkvičky pouze zalévala a v červnu jsem, s velkou slávou, tahala z hlíny tuhé špagáty. Sice bez červených plodů, zato s docela hezkými kvítky. To se mi letos nesmí stát, dávala jsem si v duchu závazek. Letos je protrhám a ony mi vyrostou pořádně…. z přemýšlení mě vytrhlo zazvonění telefonu. „Paní Regino, jste doma?“ Dáma na druhém konci se ani nepředstavila, rovnou spustila, ale její hlas jsem znala, byl mi povědomý. „Jsem doma,“ opatrně jsem připustila. „Tak super, pojďte hned ven.“ Na chodníku před domem stála jedna moje klientka, které jsem před časem zachránila manželství. Měla štěstí v neštěstí, že chyba byla na její straně, její muž se s ní chtěl rozejít kvůli, jak já říkám, syndromu „z mojí krásné ženy se během pár let stal dobrý, tlustý kámoš“. Po několika konzultacích se z onoho nepřitažlivého kámoše stala dáma, která má šmrnc. Proměnila se v přitažlivou a sebevědomou manželku, kterou manžel miluje. „Á paní Aleno, vám to ale sluší! Copak pro Vás můžu udělat? Kromě toho, že mi parkujete na chodníku, vypadáte v pohodě.“ Paní Alena se zasmála. „Já ale musím parkovat tady a ne támhle na parkovišti.“ Otevřela kufr od auta a začala vyndávat přepravky plné kalíšků. Z každého kelímku od jogurtu nacpaného zeminou, trčela malá rostlinka. Nevěřícně jsem jí vyvalenýma očima sledovala. „Co to je?“ „No rajčata přece!“ Nadšeně mi odpověděla. „Skleník máte veliký dost a já jsem to letos nějak neodhadla a mám jich moc. Vy si poradíte.“ Přepravky na chodníku přibývali obdivuhodným tempem a já jen zírala. „Ještě jednou Vám za všechno moc děkuju!“ Zavřela kufr od auta, nasedla, usmála se, zamávala mi a byla pryč. A já tam stále jen stála a zírala. No to je nadílka, co teď s tím? To mám jít prodávat na trh nebo obejít sousedy? Běželo mi hlavou. Chvilku mi trvalo, než jsem se zmobilizovala, ale pak už to šlo ráz na ráz. K večeru jsem si, utahaná jako kotě, pyšně prohlížela plně obsazený skleník rajčatovými sazenicemi. První košíček červených rajčátek byl pro mě odměna a zároveň výzva k vytrvalosti, kterou jsem záhy potřebovala. Teplá letní rána se proměnila v honičku. Sebrat zralá rajčata, zalít všechna rajčata, podvázat kmínky rajčat podlamujících se pod bohatou úrodou. Rajčata, rajčata, rajčata… Byla zkrátka všude! Mými spolukonzumenty se stali i mí klienti, kterým jsem se smíchem vyhrožovala, že pokud si neodnesou alespoň tašku rajčat, tak jim nevyložím. Ale moje rajčatové plantáže nade mnou stále vítězily. Pak jsem dostala nápad. Každé ráno jsem před vrata postavila krabici rajčat a k ní cedulku PROSÍM OCHUTNEJTE“. Úspěch se dostavil! Někdy byla krabice prázdná už v poledne, někdy k večeru, někdy dokonce zmizela i ta krabice a hlavně, sezóna se blížila ke konci. Zežloutlé keříky

skončily v hnědé popelnici a čistý skleník přinesl úlevu. Dnes už mám jasno – tři keříčky rajčat a dost. A pokud by se opět objevila paní Alena? Do krabicové nabídky by šly už samotné sazenice, hlavně žádné sázení do skleníku, pokud by se nepodařilo je všechny umístit do náhradních rodin z blízkého okolí, pevně doufám, že byste mi pomohli vy, mí milí čtenáři. Předem vám za to děkuji, případně dám vědět.

Regina Ivana Sádlová Kupcová

 

Komentáře