Herečka a zpěvačka Jana Mařasová: Štěstí našla mimo Prahu v obležení přírody a zvířátek…

Herečka a zpěvačka Jana Mařasová začínala v divadle Semafor, propracovala se mezi nejznámější dabingové herečky
a nyní opět vystupuje se skupinou Miloslava Šimka.

Jaká byla Vaše cesta do Divadla Semafor?

S trochou nadsázky se dá říct, že už jsem vystupovala u maminky v bříšku. Rodiče v Semaforu zpívali křesťanské songy v představení Miloslava Šimka. Když jsem pak byla malá, tak jsem chodila do divadla pořád, všechna místa jsem tam znala, pamatovala jsem si všechny texty i písničky. Stávalo se, že za mnou herci a zpěváci chodili, že třeba zapomněli nějaký kus textu a chtěli napovědět, jak to vlastně je. Já jsem měla všechno naposlouchané, tak jsem mohla hned poradit. Za odměnu mi Slávek Šimek napsal první roli. To mi bylo asi deset let.

Rodiče Vám vystupování v divadle rozmlouvali nebo ho naopak podpořili?

Nerozmlouvali. Já jsem se tam sama nikdy necpala. Slávkovi Šimkovi se líbilo, že jsem s rodiči zpívala trojhlasně, což bylo takové unikátní. Pokračovali jsme potom dál jako rodina. Mé účinkování v Semaforu trvalo 15 let.

Vzpomenete si, co jste si koupila za první honorář?

Já vím, že jsem jako dítě hrála za 25 korun. Takže co jsem si mohla pořídit? Opravdu už nevím.

Koncem 80. let jste vešla ve známost trochu více díky pořadům „Zajíc v pytli“, vyšel Vám i gramofonový singl…

Ano. V té době jsem spolupracovala s Karlem Vágnerem a jeho vydavatelstvím Multisonic. Začátkem devadesátých let tam dokonce mým rodičům vyšla deska „Křesťanské songy a podobenství“ , kde zpívaly tatínkovy písně i Hana Zagorová nebo Marta Kubišová. Jenže to bylo v době po revoluci a najednou se toho dost změnilo. Skončily pořady „Zajíc v pytli“, soubor Slávka Šimka odešel ze Semaforu, a vzniklo Divadlo Jiřího Grossmanna (dnešní Divadlo Palace). Tam jsem působila ještě asi dva roky, ale v té době už měl Slávek Šimek myšlenku, že nebude spolupracovat s celým souborem, ale přikloní se k politické satiře. Tedy ke spolupráci s paní Bubílkovou. Já jsem odešla zhruba rok předtím, než se celý soubor rozpadl. V té době už jsem ale měla naštěstí spoustu práce v dabingu. Navíc v tom období zájem o naše zpěváky/zpěvačky utichl. Otevřely se hranice.

Jaká byla cesta k dabingu?

Jiří Krampol mě seznámil s režisérem Pavlem Klemensem, se kterým jsem dělala první velké role. Ten mě všechno naučil. A musím dodat, že nebýt Jirky Krampola, tak v dabingu nejsem. Tehdy se ještě dabing dělal úplně jinak než dnes. Dabovaly se krásné filmy, vše se dělalo pomaleji, po smyčkách, zkoušelo se. Jeden film se točil třeba týden nebo deset dní. Bylo to spousta krásných filmů a nejen americké produkce.

Je to asi dva roky, co se herci z dabingu bouřili proti podmínkám, které studia nastavují. Dotkla se tahle situace i Vás?

Ano. Také jsem v tom figurovala, protože honoráře strmě klesaly, byli jsme nuceni pracovat čím dál rychleji a kvalita šla tím pádem dolů. Stalo se mi třeba, že mi z jednoho studia volali, ať přijedu nadabovat nějakou menší roli. A že dostanu smlouvu na 25 korun, protože to budu mít hotové za dvacet minut. Produkční se tehdy cítil dost uražený, že odmítám přijet, přestože jsem na tu roli byla castovaná. Chtěli jsme být za svou práci nejen slušně ohodnoceni, ale šlo nám i o jasná pravidla. Bohužel, na naše požadavky studia odmítla přistoupit. Takže se stalo, že jsme přestali být obsazováni. Bylo nás tehdy několik desítek „statečných“. Původně podporu slíbilo více herců, ale ne všichni slib dodrželi. Já jsem byla v podstatě úplně bez práce rok a půl. Mezi tím se do dabingu dostala spousta nových lidí, kterým stávající podmínky nevadily a také práce výrazně ubylo.

Máte přehled, kolik rolí jste dabovala?

Vůbec. Bylo toho mnoho. Moc ráda vzpomínám na dobu, kdy se ve filmech přetáčely do češtiny i písničky. Hlavně v pohádkách. Když jsem dabovala třeba Malou mořskou vílu, Mulan nebo Labutí princeznu a zpívala všechny ty krásné písničky. Protože zpívání mě baví asi nejvíc. Když se dělají krásné sbory, vrství se hlasy… Ale ta doba už je pryč. V současnosti už se písničky většinou nechávají v originále a titulkují se. Hysterie ohledně naší „stávky“ se dávno uklidnila, ale práce je nějak pořád méně. Často se teď proto věnuju úpravě dialogů.

Ve kterých filmech/seriálech Vás mohou nyní diváci „slyšet“?

Protože je toho nyní opravdu velmi málo, tak si vzpomenu na seriál Violetta, anebo dětský seriál Hlasiťákovi.

Zpěv Vás stále baví, neláká Vás tedy připravit vlastní album nebo vystupovat se svým recitálem?

K tomu je potřeba hrozně moc věcí okolo. Musí být někdo, kdo to vymyslí, zařídí a kdo to prodá…Musela bych za sebou mít trochu jinou kariéru, aby na mě diváci vůbec přišli. Když nyní jezdíme po republice se vzpomínkovým pořadem na Slávka Šimka (Návštěvní den u Miloslava Šimka), tak tam jsou hlavním „tahákem“ pro diváky Luděk Sobota, Miluška Voborníková, Jirka Krampol, Viktor Sodoma a Petr Jablonský. Že jsem tam i já, to je příjemné, dělám to velice ráda, ale kdybych tam byla jen já? To by bylo asi velice složité prodat. Navíc jsem nikdy nebyla zvyklá vystupovat sama. Vždycky jsem byla v nějaké „skupině“. V současnosti bych neměla ani vhodné písničky pro takové vystoupení. Zpívat ty, které jsem zpívala, když mi bylo sedmnáct let, třeba písničku „Můj děda“ – to by bylo dnes už asi trochu úsměvné.

Když přišla nabídka účinkovat ve vzpomínkovém programu na Miloslava Šimka, co Vás první napadlo?

Tenhle projekt vymyslel Lukáš Sýkora. To představení mělo být původně jen jedno, v divadle Semafor, u příležitosti výročí smrti Slávka Šimka. Ale divákům se tak líbilo, že už se hraje tři roky. Od začátku v něm vystupují Luděk Sobota se svou ženou Adinou, Jirka Krampol, Miluška Voborníková, Viktor Sodoma, Petr Jablonský, Marie Retková a moje maminka (Jana Svobodová), tatínek už byl v té době, bohužel, moc nemocný. Na představení jsem se tehdy byla podívat a bylo dobré. A Lukáše Sýkoru napadlo, že bych tam měla být taky. Jenže já jsem měla strach z toho, že jsem byla dvacet let zavřená v dabingu, a že si na jevišti nevzpomenu na texty písní. Neměla jsem prostě trénovanou paměť, protože v dabingu má člověk text pořád před sebou a nic se nemusí učit zpaměti. Chvilku mě přemlouvali, to je pravda. Ale svůj strach jsem překonala a teď jsem moc ráda. V divadle Semafor hrajeme s maminkou obě a na zájezdech se střídáme. Před Vánocemi hrajeme v divadle představení Pohoda Vánoc, které je trochu jiné a bývají tam různí hosté. Třeba úžasný Bója Šulc, který vodil Hurvínka a do Pohody Vánoc přináší pokaždé jinou loutku. Nejraději mám pianistu, protože vypadá jako můj dědeček a jeho vystoupení je strašně vtipné.

Podle čeho jste vybírala písničky pro tato představení?

U mě to bylo složité. Lukáš chtěl, aby to byly písničky ze Semaforu. Jenže ty, co jsem tam kdysi zpívala, jsou v mém věku už nepoužitelné. Takže jsem byla trochu limitovaná. Nakonec jsem si „vypůjčila“ písničku od Milušky Voborníkové a mám tam taky duet s Viktorem Sodomou (Jackson), který původně zpívala Naďa Urbánková s Jiřím Grossmannem. S Miluškou zpíváme píseň Pepy Fouska a Petra Spáleného Úsměv je lék.

Když je řeč o hudbě – jakou hudbu si pustíte Vy sama, kdo se Vám hudebně líbí?

S mým mužem jsme nedávno objevili zpěváka, který má nádherné písničky – Vince Gill. Mám ráda klidnou, příjemnou muziku. A ze zpěvaček ráda poslouchám Jennifer Nettles. A také Helene Fischer a Celine Dion, je jich víc.

Na kterou filmovou roli ráda zavzpomínáte?

Asi na tu největší, která byla ve filmu Fontána pre Zuzanu. Točilo se v Bratislavě, v té době mi bylo patnáct let a byl to veliký zážitek. Pak jsem měla roli v seriálu Dlouhá míle, to se také dělalo na Slovensku. Všechno to byla příjemná práce. Ještě si vzpomenu na film s Jurajem Herzem „Zastihla mě noc“. Juraj mě původně chtěl v tom filmu na jinou roli, než jsem pak hrála. Podmínkou ale bylo, že bych se musela nechat přímo v záběru ostříhat dohola. Byl to film z prostředí koncentračního tábora a Juraj to chtěl mít velmi autentické. Tehdy jsem to odmítla s tím, že na to opravdu nemám odvahu. Jurajovi jsem se ale jako typ líbila, takže jsem pak dostala roli dívky, která byla určena na pokusy, konkrétně byla infikována snětí, takže mi maskéři lepili na nohu umělé lýtko a do něj mastixem moučné červy. To nebylo veselé. Filmová plátna mě ale nelákají. Raději bych zpívala…

Jak v současnosti žijete, co Vás těší?

Před patnácti lety jsme se odstěhovali z Prahy. Když jsem byla malá, maminka mi nechtěla doma dovolit žádná zvířátka. V momentě, kdy jsem se osamostatnila, jsem si jich, pochopitelně, okamžitě chtěla pořídit co nejvíc. Takže nyní mám opravdu slušné zvířecí zastoupení 4 psů, 4 koček, 6ti želv, ještěrky a rybiček. Abych byla upřímná, nejradši bych byla, kdybych už do Prahy vůbec nemusela. Kdybych mohla zůstat doma na zahradě, starat se o zvířátka a o kytičky a kdyby bylo pořád léto. To je můj sen.

-jamach-

Komentáře