Herečka Dagmar Bláhová: V Austrálii získala místního Oscara!

U nás se herečka Dagmar Bláhová proslavila filmem Hra o jablko, v Austrálii, kde několik let žila, pak seriálem Sousedé. Za roli ve filmu Vykořenění lidé získala dokonce jejich Oscara! Když se po revoluci vrátila, pokračovala v herecké dráze, produkovala úspěšné australské hry a stala se pedagogem na FAMU, kde působí dodnes.

Jak a kdy jste se dostala k herectví?

„Na jevišti jsem stála poprvé ve třinácti letech v dětské opeře Ogaři. Zpívala jsem v dětském sboru Severáček v Liberci. V sedmnácti jsem pak přišla do Ypsilonky, kde jsem hrála svoji první roli. A potom jsem šla na DAMU.“

Měla jste nějaký vzor?

„Ani ne, ale Ypsilonka byla už tenkrát progresivní, takže mě to docela bavilo. Střídalo se tam víc věcí dohromady.“

Výrazně jste vstoupila ve známost díky filmu Hra o jablko. Jak na to vzpomínáte?

„Dobře! Setkávám se s tím každý rok, protože učím na FAMU, kde to máme jako Masterclass pro cizí studenty. Takže i po tolika letech je ten film hodně živý. Lidé se na něj znovu a znovu dívají, ptají se a povídáme si o tom. Protože dnes už je to česká klasika a Věra Chytilová je legenda. Ale bylo to velice zvláštní natáčení.“

V jakém smyslu?

„Myslím z profesní stránky. Začalo se scénářem, který se pak úplně měnil. Díky improvizaci mé, Jiřího Menzela a paní režisérky. Na konci z toho vznikl úplně jiný film, který už se dneska stal taky legendou.“

Jako úspěšná herečka jste se proslavila i v Austrálii. Muselo to být ze začátku těžké. Jak Na to vzpomínáte?

„Když jsem tam v roce 1980 přišla, panovala tam podivuhodná britská tradice, že lidé s akcentem nebrali moc navážno. Jenže na ulici byl s akcentem každý druhý. Byla jsem trošku drzá, a tam jsem šla do jednoho divadla a nabídla jim spolupráci. Potkala jsem tam herečku, která mě vzala k jejímu agentovi. Tomu jsem ukázala Hru o jablko, kterou jsem přinesla na železným kole z Paříže. On mě vzal do své stáje. Bez agenta tam nemůžete být, je tam jiný systém. Tím to všechno začalo. Pak jsem hrála v jednom seriálu, pak v dalším. V seriálu Sousedé jsem se objevila asi ve 150 dílech.“

Takže jste začala nový život…

„Ano, úplně. Bylo období, kdy jsem si říkala, že už se nikdy nevrátím. Jenže jak se říká: Nikdy neříkej nikdy. Musela jsem se tehdy zatnout – v angličtině a ve všem. Naštěstí jsem měla dobrou průpravu z divadla Husa na provázku, tak jsem se neztratila. Začínala jsem v televizi, pak přišlo divadlo, režírovala jsem a překládala ve známém Opera House a v dalších divadlech. Začala jsem hodně hrát v ABC Television, což je jako BBC, ale australská. Pak jsem dostala za hlavní roli ve filmu Vykořenění lidé ocenění za nejlepší herečku roku, jejich Oscara. Všechno se postupně vyvíjelo.“

Co se stalo, když přišel rok 1989?

„Dostala jsem nabídku hrát ve filmu Muka obraznosti, a pak už se to dál vyvíjelo svými kroky. Nakonec jsem tady zůstala.“

Kultovním představením vašeho Intimního divadla Bláhové Dáši jsou Monology vagíny. Jak jste na ně přišla?

„Viděla jsem je v Austrálii. Tam hrála jedna herečka, kterou jsem znala, všechny role, což původně hrála i jejich autorka. Ale pak vznikl úzus, že to budou hrát tři herečky. Hru jsem přeložila a postupně produkovala. Hráli jsme ji patnáct let, přes tisíc představení. Ani jsem to nestihla spočítat. A to jsme tomu ani moc nedělali reklamu. Prosadilo se to samo a pořád bylo plno.“

To ale nebyla jediná australská hra, kterou jste k nám přivezla…

„To ne, bylo jich pět. Některé jsme hráli pět, jiné deset, další patnáct let. Mrchy, Tělo, Evropa a Moucha na zdi, kterou jsme hráli s Vláďou Kratinou.“

Co se týká filmu, měla jste výraznou roli kamarádky Táni Vilhemové v Chyťte doktora. Jak na to vzpomínáte?

„Byla to menší role, ale výrazná v tom, že to byla taková ježibaba. Dělala jsem si z ní srandu. Bohužel pan režisér se nám loni zabil v autě.“

V kriminálce Škodná jste zase hrála vedoucí vyšetřovatelku…

„To jsou klasické televizní role, které mi sedí. Aspoň si myslím. (směje se) Anebo role ve Velmi křehkých vztazích, kde jsem hrála dva roky.“

Objevila jste se také ve Stopách života…

„Pamatuju si to jako takový průběh, proběhnutí. Tam snad hráli všichni.“

Jak dlouho už učíte na FAMU?

„Dvacet let! Učím ve dvou jazycích v češtině i v angličtině.“

Jak hodnotíte své studenty?

„Je rozdíl mezi zahraničními a českými. Hlavně v disciplíně. Američani tu jsou a chtějí se něco naučit. Češi jsou bohémové a mají pocit, že je to sranda, která se má přetrpět. Navíc mají pocit, že všechno umí.“

Jak hodnotíte vývoj české filmové scény?

„Je pořád jakýmsi způsobem na řetězu české nové vlny, kromě pár výjimek. Film, který se mi líbil, je Tátova volha, ten měl aspoň příběh, i když je to road movie.“

Máte ještě nějakou vizi, kterou byste chtěla realizovat?

„Zažila jsem toho dost profesně i životně, takže nemám žádné iluze, ale kdyby se našel scénárista a režisér a dokázali uchopit příběh jednoho z mnoha lidí /nebo se inspirovat/, kteří reemigrovali domů, to by byl silný film ve světě, kde teď žijeme. Návaznost na naše historické křepčení. Český film má deficit v silných lidských námětech. A humor se nevylučuje.“

Ondřej Spýťa Syrový

Komentáře