Herečka Libuše Švormová: Neznám cudnější film, než je Angelika!

I když má herečka Libuše Švormová 83 let, je stále plná elánu. Hraje ve dvou hrách v Divadle na Vinohradech, a když je možnost, tak točí. Filmových rolí má za sebou desítky, velký úspěch ale slavila také jako dabérka. Propůjčila hlas Angelice, na kterou se lidé dívají dodnes, i po padesáti letech….

Jak a kdy jste se dostala k herectví?
„To se mě ptáte na věci, které už téměř přesahují mou paměť! (směje se) Na škole jsem hezky recitovala a jeden kantor mi řekl, že bych se měla pokusit o studium na DAMU, tak jsem ho poslechla. Vystudovala jsem, ale to už je rok 1959, co jsem tam skončila. Potom jsem šla k divadlu, a tak začala má pravá divadelní kariéra.“

Měla jste nějaký vzor?

„Když jsem se po maturitě rozhodovala, co chci dělat, viděla jsem v Prostějově představení, která hrála Městská divadla pražská s Danou Medřickou v hlavní roli. Byla jsem úplně stržená, okouzlená. Bylo mi osmnáct a tehdy jsem se v Prostějově rozhodla vstoupit do ochotnického spolku. Bydleli jsme totiž na Moravě. Pak už přišel termín zkoušek na DAMU, takže dlouho jsem s nimi nehrála.“

Po studiu jste začínala v divadle v Pardubicích. Jak na to vzpomínáte?

„To byly krásný roky! Myslím si, a dneska se to moc neděje, že by herci po škole měli jít vždycky někam na oblast, protože tam se člověk hodně vyhraje. Když přijde do pražského divadla, dostane tady hezkou roli třeba jednou za dva roky, kdežto tam jdete z role do role. V tom věku většinou berou mladou herečku proto, že ji potřebují a zavalují ji prací, což je dobře. Navíc v Pardubicích bylo a je překrásné divadlo, ráda tam jezdívám. Dlouho se mi po něm stýskalo!“

Ve filmu jste debutovala filmem Život pro Jana Kašpara, je to tak?

„Ale to byla taková bezvýznamná role! Jako „Damačky“ jsme tam startovaly, možná, že jsem řekla dvě věty, to se v tom výčtu vždycky uvádí. Ale můj první film byl Jarní povětří. To bylo v roce 1961, brzo po absolutoriu. To byl pěkný film a velká role. Tehdy mi hrál otce pan Höger a Maminku Marie Vášová. To byl pro mě křest, že jsem poprvé stála před kamerou.“

Asi nejvíc jste vstoupila ve známost díky filmům o Angelice, které jste nadabovala…

„To bylo později, to už jsem byla v Městských divadlech pražských. Nebylo to tehdy mnoho let, co se u nás začalo s dabingem. Měla jsem to štěstí, že mě pro dabing objevil režisér K. M. Walló. Obsazoval mě, už jsem měla něco za sebou, než přišla Angelika. Přišla jako jedna z mnoha rolí. Ještě jsme si z toho dělali legraci, že je to kýč, protože jsme všichni byli mladí lidé a všichni jsme byli nad tím trochu povznesení. To víte, že jsem tehdy netušila, že se na to po padesáti letech budou lidi dívat!“

S Josefem Bláhou si zahrála v seriálu Byl jednou jeden dům

Pořád ji také opakují…

„Ano a někteří se na to dívají stále dokola, mají k tomu určitou nostalgii. Dokonce mi jedna maminka říkala, že konečně dovolila své holčičce se na to podívat, aby se dřív nezkazila. A já jsem jí řekla: Neznám cudnější film, než je Angelika! (směje se) Kromě jedné scény, kdy leží na břiše a je jí vidět pozadí je to proti tomu, co se dnes točí, veleslušný film. Ale byl dobře natočený. Michéle Merciérová byla nesmírně krásná žena, to byl dar. A já jsem měla možnost se podívat na verzi, kterou natočili nedávno znovu, a to neměli dělat! Taky zůstali u prvního dílu. Protože to už vůbec neznělo. Spíš to hnali do akce, což nemá v Angelice žádný význam. Na tu novou francouzskou Angeliku taky skoro nikdo nechodil.“

Když jste hrála v pohádce Jak se budí princezny, plavala jste v kostýmu ve vodě skutečně Vy?

„Musela jsem! Kostým mi podšili igelitem, aby se úplně nepotopil. Pan režisér chtěl, aby na širém Labi byla jediná postavička, jak odplouvá do dáli. Namočili mě do vody. Asi deset metrů ode mě jela doprovodná loď a režisér ze břehu křičel: Jeďte od ní dál. A já, protože jsem cítila, jak mě sukně táhne dolů, volala jsem: Pojďte ke mně blíž!“  (směje se)

Většina dětí může herečku znát ze záporné role v pohádce Jak se budí princezny

Když se přesuneme do současnosti, byla jste výborná ve filmu Tchýně a uzený. Jaká to pro Vás byla zkušenost?

„Točila jsem to s brněnským studiem, takže jsem musela dojíždět, což bylo trochu náročné. Role byla pěkná, mnohovrstevnatá, taková, že člověk musel malinko chápat tu paní. Ony většinou si maminky trochu vybírají nevěsty svých synů a často se jim nelíbí, ale tahle to přehnala. Ovšem byla to hezká práce.“

Z filmu Tchýně a uzený

Také jste považována za dvorní herečku Tomáše Magnuska, jak jste se seznámili?

„Bylo mu asi pětadvacet a učil v Náchodě problémový děti. O nich natočil film Bastardi. Ve svém věku zatoužil natočit film s těmi, kteří už si třeba nezatočí. Třeba proto, že už mají svoje odtočeno. Začal obcházet herce počínaje Ljubou Skořepovou, Květou Fialovou, pány Skopečka, Lipského, mě… Neznala jsem ho, navštívil mě a přinesl scénář. Vzala jsem si ho, a pak manželovi říkám: Měla jsem tomu chlapci dát aspoň desetikorunu, že mi ho přinesl. A on to byl pan režisér!“ (směje se)

A pak jste se seznámili…

„Ano a jezdili jsme točit do Náchoda. Pak jsme spolu dělali ještě další film. Na to, že opravdu začínal, nebyl to špatný snímek. Mezitím se vypracoval a dostává se k tomu, že chce natočit dlouhodobý seriál, kterému říká český Dallas. O podnikatelské rodině v dnešní době. A v tom s ním mám také dělat, tak se těším.“

Také jste si nazpívala šanson, jaká to pro Vás byla zkušenost na konci filmu Školní výlet?

„Miluju šanson! Sama umím zpívat činoherně. Když jsem v nějaké roli musela zpívat, tak jsem zazpívala. Ale že bych byla zpěvačka, to ne. Léta jsem spolupracovala se skupinou Šanson věc veřejná. Buď jsem tam recitovala, anebo četla nějaké ukázky. Šanson je věc mého srdce, mám ho moc ráda. Ta výpověď herecká ve zpěvu je pro mě nejvíc.“

Jak hodnotíte vývoj české kinematografie?

„Teď se točí mnohem víc filmů, než dřív. Tehdy se natočilo za rok dvanáct až patnáct filmů, teď může díky technice točit téměř každý, taky to spousta lidí dělá. Nemá ale dostatek peněz a ono se to na tom někdy projevuje. A co je mi strašně líto, i když je to trochu staromilské, že zanikl Barrandov jako filmové studio. Tam byla technika naprosto na výši, uměl se tam dělat film. Když toto dnes není a pronajímají se byty či studia, je to vždy na úkor profese.“

Libuše Švormová se Stanislavem Zindulkou ve filmu Školní výlet

Máte ještě nějakou vizi, co byste chtěla realizovat?

„Hostuju teď ve dvou hrách v Divadle na Vinohradech. V Pygmalionu G. B. Shawa dělám paní Higginsovou. Na divadle mám nejradši vtipné a břitké dialogy. Ty tam jsou a lidi to oceňují. Pak hraju v černé komedii Bytná na zabití. V mém věku vím, že asi tolik rolí nebudu dostávat, ale kdybych si ještě na Vinohradech mohla nějakou roli zahrát, byla bych ráda. Ale to my herci neovlivňujeme, o role si neříkáme.“

Ondřej Spýťa Syrový

Komentáře