Jan Saavedra: Obrovskou předností léčitele je, že má na lidi čas.

Rozhovor s šamanem Janem Saavedrou 

Kdy přišel první impuls, že můžete pomáhat lidem ?

První signál přišel, když jsem pracoval jako rehabilitační pracovník. Zdálo se mi, že nemusím vynakládat tolik úsilí do své práce jako moji kolegové. Takže jsem nad tím dlouho přemýšlel, až mi jeden pan profesor řekl: „Ty máš léčivé ruce.“ Zjistil jsem, že nemusím dělat všechna ta tření, hnětení a další náležitosti okolo masírovaní, že stačí, když ty ruce přikládám. Začal jsem vnímat různé teploty těla. Od místa postiženého, kde si člověk stěžoval na bolest, než teplota na místě zdravém. Tímhle způsobem jsem začal prvně pomáhat a začal jsem to i využívat.

Nebyl to v prvním počátku šok?

Byl. Bylo to velice zvláštní. Říkal jsem si, že přeci nejsem žádný „lempl“, ale když mi člověk po deseti minutách masáže sděloval, že už je mu dobře – přitom ta procedura měla trvat patnáct, dvacet minut. To bylo něco zvláštního, něco jiného. Malinko už jsem byl ale vycvičený od své sestry Ivany Reginy (respektovaná vědma nejen u nás, ale i v zahraničí – pozn. redakce). Až po sléze jsem se dostal mezi indiány, kde jsem tedy vůbec netušil, že se budu učit práci s energiemi. Tam mi říkala šamanka kmene, že jsem miláčkem bohů. Přesto, že mám „bílou krev“, bylo jí dovoleno předávat mi nějaké své zkušenosti.

V České republice existuje mnoho lidí, vydávající se za léčitele nebo šamany. Je nějaká šance poznat opravdového léčitele od podvodníka?

Rozhodně. Jedno ze základních pravidel je, že opravdový léčitel Vám nikdy neřekne, ať nechodíte k lékaři nebo ať nejíte léky. V momentě, kdy Vám někdo tohle řekne, seberte se a utíkejte, protože to není v pořádku. Ta západní, východní a jižní medicína by se měly doplňovat a prolínat. Řekněme si ale upřímně, nikdo z nás nemá takové schopnosti, aby viděl do krve. Aby poznal, jestli jsou tam správné bílkoviny, bilirubin. To nikdo z nás neumí. Někdo sice vidí aury, takže vidí, že někde je problém. Musí znát dobře anatomii, aby věděl, kde jsou játra nebo žlučník atd. To je tedy první věc – nesmí Vás odrazovat od lékaře. Druhá věc je, jak se u toho člověka cítíte. Máte pociťovat příjemnou energii a důvěru. To jsou hlavní věci, které určitě vnímat.

Jaká vede cesta k tomu být léčitel? Přesněji, kdy o sobě můžu prohlásit, že jsem léčitel?

Hodně dlouhá. Já sám to o sobě ještě dnes neříkám. Já sám o sobě říkám, že léčím pomocí peruánské medicíny. Ale to, že jsem léčitel? No – jsem člověk, který pomocí bylin a energie dokáže ulehčit tu léčbu, kterou někdo prožívá. Možná jsou to banální věci, třeba „zahlenění“, to umím odstranit, ale léčí lékař. Takhle to je.

Stává se často, že se na Vás jako léčitele obrátí i lékař?

Ano.

S čím si nejvíc lékaři neví rady? Kde mají pocit nějaké limitovanosti, nebo kde žádají pomoc?

Jsou to většinou otázky únavy, určitého vyhoření, stresových věcí. Nadměrná přesčasová práce – lidé jsou prostě unavení. Další známá věc je, že se třeba chirurgové nesmírně bojí. Takže přicházejí s tím, že je trápí nejspíš žlučník. Zákrok nechtějí – já jim připravím nějaký čaj s tím, že je to tedy velmi hořké, řeknu jak často to budou pít a domlouváme se dál. Takhle se pomoci dá.

S čím přicházejí nejčastěji „obyčejní lidé“ ? Co je teď nejvíc trápí?

Samozřejmě jsou to různé deprese, psychické problémy. Lidé žijí v obrovských úzkostech.
Někteří se bojí vyjít ven – to jsou ale opravdu závažné věci, tam je potřeba psychiatr.
Ale jsou to i banálnější věci. Pak jsou třeba onkologická onemocnění, tam ta peruánská medicína docela slušně funguje. Samozřejmě ve spolupráci s lékaři. Ozařování ani chemoterapii nenahradíme. My prostě uděláme to, že lidem po té proceduře není tak špatně. To umíme. Obrovskou předností je, že my (léčitelé) máme na ty lidi čas. Dokážeme s nimi hovořit, nastartovat je. Donutit k tomu, aby bojovali. Dnes je medicína nastavena tak, že se třeba 80% pacientů dá pomoci. Jenže někdo vyslechne slovo rakovina a okamžitě se hroutí, loučí se s životem. To je to špatně. Musíme s lidmi mluvit, musíme je motivovat „Kdo jiný než Vy?“, „Vy jste výjimečný“, „Vy to dokážete“, „Vy to vyhrajete“ …
Když člověk bojuje – většinou vyhraje.

Je šance, že se lidem někdy pomůže vymýtit rakovinu?

Myslím si, že ne. My, kteří léčíme alternativní medicínou, tak jsme přesvědčení, že 50% onkologicky nemocných je z toho, že mají stresy a špatnou psychiku. Tady by musela nastat úplně jiná doba. Nějaká doba kmenová, aby se psychika ustálila, urovnala. Dokonce jsme přesvědčeni, že se dá vystopovat v čem ty problémy jsou. Kde vznikly. Z mnoha procent je to tedy vina psychiky, a to by se musel celý svět radikálně změnit. Potom možná by ta nemoc odešla.

Kdy přišel první kontakt s klientem? Tedy kdy přišel někdo poprvé a řekl – Chci Vaši pomoc?

To bylo velmi jednoduché. Tím, že jsem se učil od šamanky, tak jsem byl jejím pomocníkem. Pomocník šamana je takový trochu „podržtaška“.  A když mě poprvé šamanka přivedla ke zranění, tak ustoupila a zeptala se mě „Co uděláš?“  Byl to bojovník kmene, který se zranil při lovu. Měl otevřenou zlomeninu, to znamená – tam se to dělá tak, že se tam strčí ruka, ta kost se narovná. Zabalí se to do listů určité rostliny, zpevní se to (něčím jako je dlaha) a ta rána se několikrát denně ošetřuje. Používá se k tomu převážně různě naředěná dračí krev, což je pryskyřice, která tu ránu dezinfikuje a působí mírně jako anestetikum, takže to tolik nebolí. A nevpustí se tam zánět – pokud se ta rána tedy dobře vyčistí. To byl můj první zážitek.

Přicházejí za Vámi i lidé, kteří na tohle nevěří?

Ano. Buď je to od nich zkouška nebo jsou to lidé tak moc zdecimovaní či ještě nejsou tak zoufalí, a proto tomu nevěří. Já to samozřejmě poznám a podle toho postupuju.

Nejpříjemnější konec, nebo velký úspěch?

Mám dokonce klientku, která mi dovolila abych uveřejnil její jméno. Je to paní Krylová. Paní Krylová ke mně před lety přišla, sundala si šátek – měla holou hlavu. Říkala mi, že vlastně ani neví, zda chce ode mě nějakou pomoc. Šla právě od lékařky, která jí sdělila, že má dva měsíce života, aby si co nejrychleji uspořádala všechny věci světské, protože za měsíc už nebude vědět ani jak se jmenuje. Já jsem jí řekl, že to záleží na ní, že si musí sama vybrat. Když nejsme o pomoc požádáni, tak ji neposkytujeme. Paní teda kvůli manželovi i dětem tohle všechno vyzkoušela. Takže jsme jí dali potřebné byliny. A půl roku na to, se zjistilo, že nádor na mozku se zapouzdřil, že ho lze vyjmout.
A paní Krylová už mi pět let posílá pohledy k Vánocům.

Jan Macháček, Ondřej Spýťa Syrový

 

Komentáře