Jindřich Kraus: Moje texty jsou motivovány osobními zážitky a pocity.

Rozhovor se zpěvákem, textařem a knižním nakladatelem Jindřichem Krausem

Jak a kdy jste se dostal ke zpěvu?

Od pěti let jsem se pohyboval na prknech divadla. Můj tatínek hrál v ochotnickém divadle v Praze. Tam se také hrály první muzikály, které se v té době nazývaly „Hry se zpěvy“. A tak jsem při Kmochových písničkách obracel muzikantům noty a hudbu a divadlo jsem si zamiloval. Zpívat jsem začal, v patnácti letech, když jsem dostal k vánocům moji první kytaru. Mým vzorem byli dva starší řemeslníci, kteří pracovali v našem domě na Smíchově. Jeden byl sklenář a druhý kovotlačitel. Hráli a zpívali a já se od nich učil. Základy zpěvu mi však dala mladá, krásná profesorka zpěvu Eva Svobodová, která mi bohužel emigrovala do Vídně. V sedmnácti jsem udělal konkurz do divadla „Pražská kabaretní scéna“, což byla pro mne veliká zkušenost. V devatenácti jsem vyhrál televizní soutěž „Hvězdy zatím bez nebe“ (něco jako Super Star). Dostal jsem moře nabídek, ale já místo toho jsem se oženil a kariéru zpěváka jsem na dlouhou dobu přerušil a začal znovu už, jako zralý muž! (to se hezky rýmuje)

Většinu písní jste si i sám napsal. Co Vás motivuje při psaní textů?

Devadesát procent mého repertoáru tvoří moje vlastní písničky. Nechci nikoho kopírovat, ani napodobovat. O to je cesta k popularitě strmější. Moje texty jsou motivovány osobními zážitky a pocity. Některé písně vznikly opravdu jen na základě mých snů. Já tvořím text i melodii současně. A protože se mi většinou líbí, tak než bych je někomu dal, tak je raději zpívám sám!

Máte nějaký vzor?

Jak jsem již řekl, mým vzorem byli neznámí kluci (chlapi), kteří hráli a zpívali na dvoře domu, kde jsem bydlel. Ale můj idol byl a vždy bude Elvis Presley. Také mě oslovil Tom Jones. Ale nikdy jsem je nenapodoboval.

Jaké žánry nejčastěji zpíváte?

Moje cesta k publiku vedla přes country muziku a populární hudbu. Měl jsem dvě kapely „Kominíčci“ a country kapelu “Dobráci“. Zazpívám však vše od muzikálu po rock & roll, ale rád zpívám písně klidnější i lehce rockové. V současnosti nabízím pořad „Písničky z klobouku“, kde mám v repertoáru 70 písní různých žánrů a diváci si je náhodně vybírají z osudí.

Legendární je Vaše hitovka Schody do nebe. Jak došlo k jejímu vzniku?

Nedávno jsem si prohlížel unikátní fotografie z té doby, s Karlem Kopeckým a Jindrou Faktorem. To jsou oficiální autoři. Já a Karel jsme každou sobotu, chaty nemaje, skládali u klavíru a s kytarou. Já jsem ten harmonický čtverec nabídl a Karel Kopecký s nadšením moji melodii kvitoval. Nabídl mi, že mi přidá potřebný počet jeho skladeb, abych si písničku přihlásil na OSA. Já jsem ji však na místě vyměnil za láhev vodky, která se v „Pražské kabaretní scéně“, jejíž jsem byl členem, hodně popíjela. Netušil jsem, jaký to bude hit, a byl jsem nezkušený chlapec. Písnička mě však provází celý život a nikdy jsem o autorská práva neusiloval. Znovu jsem ji nazpíval, zatím pro TV Šlágr. Slyšet ji můžete také na Youtube. Příští rok ji budu točit jako videoklip pro slovenskou televizi TV Senzi. Hodně se o mně a písničce psalo v médiích, tak jsem vydal CD s názvem „Chvíle ke hvězdám“, abych dokázal, že umím skládat hudbu, kde stejnojmenná úvodní písnička má podobný charakter, jako Takový schody do nebe.

Mimo jiné jste spolupracoval s Uršulou Klukovou ve společném programu. Jaká to pro Vás byla zkušenost?

S pořadem “S knihami se kamarádím“ jsem projezdil celou republiku a Uršula byla mým častým hostem. Pak jsme společně vystupovali s pořadem „Kraťasy“, nejprve v Semaforu a pak po Česku. Uršulu miluji pro její smích a smysl pro improvizaci. Hodně jsme si na pódiu rozuměli a samozřejmě jsem se nejen pobavil, ale také se leccos od ní naučil.

Jak hodnotíte vývoj české hudební scény?

Můj názor je pouze individuální, ale mám pocit, že Česku chybí autoři populární hudby a opravdoví zpěváci. Dnes zpívá skoro každý, stává se přes noc slavným, díky TV pořadům. Je to tvrdý byznys, ale není to umění. Pro normálního zpěváka dostat se do rozhlasového vysílání bez statisícového úplatku, je téměř nemožné. Všichni kopírují slavné zpěváky, nebo se snaží zpívat zahraniční písně. Ty také zaplavují náš trh, který jim podléhá a nemá české propagátory a mecenáše.

Když opustíme hudbu, tak je také zajímavé, že vlastníte knižní nakladatelství Pragoline.

Při lásce k hudbě bylo také mým posláním od roku 1992 vydávat knihy, hlavně humor, také literaturu faktu a pomáhat novým autorům. To se mi podařilo. Založil jsem firmu PRAGOLINE. Objevil jsem Josefa Fouska (12 knih), Michala Dlouhého (Četnické příběhy 17 knih) a další. Bohužel ten, kterému jsem nejvíce pomohl ke slávě, odešel po osmnácti letech spolupráce bez vyzvání do jiného nakladatelství. Dnes by mě mohl vrátit moje dobré skutky alespoň tím, že by mě pozval jako hosta do svých pořadů, ale každý dobrý skutek má být přece potrestán… Jako člen Svazu nakladatelů jsem zkomponoval a zrealizoval pořad na podporu čtení, hlavně mládeže, „S knihami se kamarádím“. Stejnojmenná úvodní písnička vyhrála v hitparádě Bonanza na Country radiu první místo! Všechny mé knihy můžete zhlédnout na mém webu www.jindrichkraus.cz

Máte ještě nějakou vizi, co byste chtěl realizovat?

Můj hlavní zájem je moje devítiletá dcera, která se narodila ve stejný den a hodinu jako můj vnuk. Co se týká hudby, dělám dál dobré skutky, občas vydám knihu, bavím lidi, seniory, učím děti hudbu a zpívat národní písničky.
Mám radost z toho, že moje písničky se hrají v USA v Krajanském Radiu Chicago, také na Slovensku v televizi TV Senzi, kde budu točit další videoklipy. Tam také vidím realizaci mých plánů na základě oboustranného zájmu. Možná, že zrealizujeme společně s mou partnerkou, malířkou Alexandrou, pracovní návštěvu, do těchto cizích zemí! Jsem sice Čech jako poleno, ale moje písničky se v mé rodné zemi vysílají málo…

Ondřej Spýťa Syrový

Komentáře