Klenoty První republiky: Blanka Waleská – éterická dáma

Blanka Waleská – vlastním jménem rozená jako: Blanka Wedlichová – přišla na svět dne 19. května roku 1910 ve středočeských Cerhenicích. Již jako dítě toužila po umělecké dráze, ale společenské ani ekonomické podmínky její rodiny jí v tomto přání bohužel příliš nepomohly. Její rodina nebyla bohatá a nenesla ani nijak známé jméno, což znamenalo jediné. A sice, snažit se uplatnit v nějaké obyčejné, ale jisté profesi. Na přání svého okolí proto nastoupila řádná studia na gymnáziu, přestože jí už zpočátku nevyhovoval přístup tamních pedagogů a problémy měla dokonce i s některými předměty. Nebyla ryze studijní typ, zato abnormálně vynikala v kreslení, navrhování šatů či uměleckém psaní… Byla totiž rozenou umělkyní s velkou duší i potenciálem, což nakonec intuitivně i sama tušila. Jenže otázka zněla: Jak se k umění alespoň trochu přiblížit? Odpověď jí brzy naznačila nepříjemná událost, když na svém domácím gymnáziu začala postupně propadat z matematiky, v důsledku čehož se rozhodla pro přechod na jednodušší rodinnou školu v Kolíně. Změna byla sice pozitivní, ale stále ještě nikam nevadla. Studia totiž opustila záhy i v Kolíně a rozhodla pro zcela odvážné řešení – živit se nějak sama…

S velkým snem, stát se jednoho dne umělkyní, (tenkrát měla na mysli možná více, než hereckou, spíše dráhu výtvarnou), nastoupila své první zaměstnání nejprve jako služebná a později coby vychovatelka. Osud jí však přivedl do cesty velké štěstí. Bylo jím setkání s pražským malířem Františkem Xavierem Naskem, manželem herečky pražského Národního divadla – Růženy Naskové. Mladá Blanka se stala za krátko múzou, podle které byl vytvořen minimálně jeden olejový portrét, který zdobil jeden z místních obchodů dnešní pražské Národní třídy a z celkového setkání, si odnesla nejednu zkušenost. Mladičké Blance bylo teprve šestnáct let a tehdy si také začala vést svůj deník, jehož stránkám později svěřila nejedno tajemství… Známost s Naskovými ovšem přinesla i další zajímavý výsledek. Mladá Blanka se pod vzorem manželské dvojice rozhodla zkusit štěstí nikoliv jako malířka, ale coby herečka. A uspěla. V roce 1930 byla přijata za žačku dramatického oddělení Pražské konzervatoře a roku 1934 zde také úspěšně absolvovala. Zajímavými jsou v tomto kontextu právě zápisy z jejího deníku, kde pravidelně vzpomínala například na svou spolužačku Lídu Baarovou, o níž se vždy vyjadřovala jako o velkém talentu, i když profesoři měli ve skutečnosti za lepší ji. Svou roli zde jistě hrálo i vysoké sebevědomí Baarové, pro které byla již jako mladinká konzervatoristka svému okolí mnohdy nesympatická, zatímco Blanka Waleská působila vždy srdečně, přístupně a pečlivě, tedy přesně opačně.

Když bylo Waleské devatenáct, bála se, že už ji nečeká nic nového, a že „bude muset zemřít“… Opak byl pravdou. Již za studií absolvovala svůj debut před filmovou kamerou ve snímku Ze světa lesních samot (1933) a postupně jí přicházely nabídky nejen od filmu, ale i od divadel. V roce 1934 účinkovala ve snímku Matka Kráčmerka s Antonií Nedošinskou v hlavní roli a roku 1936 získala své první divadelní angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. Později přešla do vyhlášeného pražského divadla Uranie a nakonec, roku 1948 vystoupala až prkna tehdy hercům nejvýznamnější – prkna pražského Národního divadla, kde profesně strávila dalších třicet let a sehrála bezpočet drobných i velkých úloh. Současně s divadlem se nadále věnovala filmu. Roku 1942 se objevila například ve snímku Příjdu hned a v roce 1946 zaujala zápornou úlohou paní Wang-liové

v kriminálním filmu s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli – Třináctý revír. Blance Waleské bylo přes třicet, ale její herecké podání bývalo zvláštní vždy syntézou energie mladé dívky a šarmu o dost starší ženy. Jak již bylo řečeno, Blanka Waleská patřila věkově ke stejné generaci jako Lída Baarová, přesto mezi svými vrstevnicemi – „krasavicemi“, působila od počátku čímsi starší a do jejich řad z mnoha důvodů nezapadala. To se však nakonec ukázalo být i jako, herecky, velmi výhodné.

Na půdě Národního divadla, ztvárnila Banka Waleská řadu úloh. Mezi zajímavé patří například její výkon v Čapkově Loupežníkovi, ale, zazářila také ve hře Višňový sad, anebo třeba ve Třech sestrách. Jako „na tělo“ jí padla úloha ve hře Oscara Wildea Ideální manžel, kde ztvárnila úžasným způsobem Lady Gertrudu Chilternovou, roli, kterou můžeme vidět zachycenou i dnes, a to v archivu Národního divadla na jedné z mála dochovaných barevných fotografií… Tehdy se psaly divadelní roky 1954/1958.

Čas postupně plynul a spolu s ním i další role. Pro film, pro divadlo, později přibyla i práce pro Rozhlas. Blanka Waleská se stala váženou umělkyní a postupně patřila k vyhlášeným a ceněným ženským herečkám, kterou charakterizoval nejen mnohovrstevný umělecký talent, ale i nevšední charisma a nevšední osobnost. To byl moment, který v mnohém souvisel i s jejím soukromým. Blanka Waleská totiž nebyla klasickou ženou s klasickým přemýšlením, omezeným pouze na „šaty, muže, svatbu a děti“. Její orientace, v rámci které dávala v soukromí ve vztazích tak říkajíc přednost spíše ženám nežli mužům, jí totiž propůjčovala mimořádné psychologické schopnosti, jež mohla plně uplatnit do své tvorby a s největší pravděpodobností to byl zřejmě i jeden z důvodů oné tolik zajímavé a úžasné „jinosti“ od svých vrstevnic, o které byla již řeč. A není bez zajímavosti, že ač žila v době podobným vztahovým názorům velmi nepřátelské, nalezla přitom v rámci soukromého života i tak velké štěstí. Celý život totiž strávila po boku tehdejší významné divadelní historičky – PhDr. Evy Soukupové, s níž společně bydlela a tvořila dvojici.

V šedesátých letech a současně již ve zralém věku, se stále častěji objevovala v rolích výrazných a vysoce postavených starších dam či šlechtičen, což byl repertoár, který částečně převzala (a to nejen na půdě Národního divadla v Praze), po své starší herecké kolegyni – Míle Pačové- Krčmářové, herečce a v civilním životě také významné prvorepublikové malířce, jíž byla Blanka nejen fyziognomicky, ale i svým projevem v řadě případů podobná. V rovině filmových snímků je tento fakt velmi dobře patrný například na roli hraběnky de Galle ve snímku režiséra Otakara Vávry: Kladivo na čarodějnice z roku 1969, kde by si mohl i znalý nadšenec obě ženy, (pokud by nehleděl na datum vzniku filmu), snadno zaměnit. Nota bene, Míla Pačová nebyla Waleské jen oblíbenou kolegyní z půdy Národního divadla, ale stejně tak i jakousi starší „učitelkou herectví“ – hereckým vzorem. A není bez zajímavosti ani ta souvislost, že i jedna z nejlepších kamarádek Blanky Waleské – herečka Marie Vášová, byla dokonce přímou žačkou právě Míly Pačové, která ji pro divadlo objevila…

U vzhledu a projevu paní Blanky byl velice sympatický i fakt, že na rozdíl od svých obdobně starých kolegyň (Lída Baarová, Adina Mandlová, Nataša Gollová, aj.) takřka nestárla a s klidným svědomím lze říci, že s přibývajícími lety její charisma naopak spíše přibíralo na intenzitě. Takže, zatímco Natašu Gollovou či Věru Ferbasovou bychom v pozdějším věku, s nadsázkou řečeno, mnohdy skoro nepoznali, Blanku Waleskou bychom poznali určitě. Povaha jejího herectví i osobní vzhled dospěly za čas na úroveň velkých žen i tzv. famme fatale zralého věku, což byla kategorie, kterou mohlo adekvátně zastávat vždy jen malé procento starších hereček.

Šedesátiletou Blanku Waleskou (přesně jí bylo 63) tak můžeme spatřit například ve skvělém detektivním příběhu Tajemství zlatého Buddhy z roku 1972, režiséra Dušana Kleina, kde ztvárnila úžasným způsobem postavu záhadné baronky, která za rouškou předstírané slabomyslnosti, pečlivě tajila informace o existenci sošky zlatého Buddhy, který měl ukrývat zásadní materiály, vedoucí k rozluštění celého filmového případu…

Roli zralé famme fatale si Blanka Waleská zahrála například, v dnes obecně známém v televizním snímku režiséra Františka Filipa, Lístek do památníku z roku 1975. V excelentním hereckém výkonu zazářila jako Bětuška (Alžběta) Jarošová po boku Karla Hőgera v roli Ing. Františka Kaliny. Zatímco Waleská zde ztělesňuje postarší osamělou ženu, jejíž hlavní životní náplní se stává hlídání malých dětí v paneláku, Hőger představuje naopak idealistického sedmdesátníka, který se chce po řadě let navrátit zpět na místo, kde kdysi dávno prožil své mládí, včetně první lásky… Jenže… Město se změnilo. Čas zasáhl, ale Ing. Kalina se snaží ze všech sil o jeho „návrat“. A daří se mu to. Dokonce zde omylem potká i svou dávnou lásku Bětušku Jarošovou, kterou ovšem nevědomky považuje jen za její známou, neboť ji po letech nepoznává, a Bětuška se vlastně ani nechat poznat nechce. A tak, v rouše fiktivní Bětuščiny známé, se Blanka Waleská v rámci role vydává prozkoumávat, na kolik jsou záměry jejího hereckého kolegy, alias Ing. Kaliny vážné a upřímné… Snímek je sice koncipován jako prvoplánově „sladký“ příběh, ale právě záměna „Bětušky za Bětušku“ je prvkem, který filmu dodává naprosto jiný rozměr.

Hereckým výzvám přála v případě Blanky Waleské i další léta. Zahrála si proto v mnoha filmových inscenacích a nebránila se ani jakýmkoliv miniaturním roličkám. Mezi zajímavé a známé filmy patří v tomto ohledu například Čarovné prstýnky (1978), Upír z Feratu (1980), Všichni musí být v pyžamu (1985) či Zkrocení zlého muže (1985). Lze říci, že charismatická a v jistém smyslu geniální umělkyně hrála až do konce svého života, který byl, ať už to v jeho počátcích vypadalo jakkoliv komplikovaně, naplněný. Naplněný jak z hlediska práce, tak i z hlediska umění a v neposlední řadě i po stránce soukromého života. Blanka Vedlichová Waleská, zemřela dne 6. července roku 1986 a bylo jí sedmdesát šest let. Jejím odkazem je mj. i otisk působení ženy, která byla nevšední, krásná, úspěšná a nepotřebovala pro to, aby byla sama sebou, slepě následovat konvence a kopírovat ostatní. Byla to éterická dáma mezi dávnými českými herečkami…

PhDr. Michaela Košťálová

Komentáře