Klenoty První republiky: František Smolík – noblesní gentleman a věčný profesor

Budeme-li hledat v rámci prvorepublikové herecké scény osobnost s nejvyšší přirozenou autoritou, elegancí a charismatickým, moudrým vzezřením, jen těžko bychom mohli přehlédnout herce a skvělého umělce, gentlemana ve své generaci – Františka Smolíka (1891 – 1972). Na jevišti moudrý doktor Galén, pan doktor Jelínek z filmu Tetička, ale třeba i roztomile žárlivý manžel ze snímku Cech panen kutnohorských, vyznávající pouze hodiny přesýpací a podezírající svou manželku (J. Šejbalová) z nevěry kvůli pochybnému cizímu „krejzlu“ (tj. nákrční okruží). To všechno představoval vysoký, štíhlý a jemný muž, jehož vizáž, někdy tak trochu i v civilu, často připomínala tvář prvního československého prezidenta – Tomáše Garrigue Masaryka (1850 – 1937). Ale, jaký byl vlastně František Smolík a jeho umělecký osud doopravdy?

Vyšší princip

František Smolík se narodil dne 23. ledna roku 1891 v Praze na Vinohradech v horoskopickém znamení Vodnáře. Nepocházel však, stejně tak, jako někteří jeho další kolegové, z herecké ani umělecké rodiny. Jeho divadelní kariéra proto byla zpočátku spíše jen otázkou přirozeného talentu a hry náhod a štěstí. Otec Františka Smolíka – pan Ladislav Smolík (1865 – 1922) byl sice vyučením krejčí, ale se svou manželkou, Františkovou matkou – Marií Smolíkovou (1863 – 1899) se raději věnoval drobnému podnikání a provozovně mandlu. K nějaké obyčejné práci byl proto do budoucna směrován i jejich syn František, který nastoupil, pod taktovkou rodičů studia elektrotechniky, přestože toužil po dráze hudebníka. S jakoukoliv uměleckou dráhou jeho otec Ladislav však nesouhlasil a tak nezbylo, než vystudovat. Jako zodpovědný mladý muž studia sice skutečně zakončil, ale technologie nebyla už nikdy jeho pravým oborem. Ve skutečnosti byl totiž všeobecně umělecky založený a kromě hudby miloval divadlo. A to jakékoliv. S lidmi, ale i s loutkami. Jak sám zavzpomínal, největší radost mu vždy činilo chození do divadla a pokaždé, když jeho rodiče vydali náznak, že se půjde do divadla – neskutečně se těšil. Jen po Praze navštívil sám i s rodiči takřka všechny možné scény – Uranii, Národní divadlo či Arénu. Jeho nadšení nakonec vyvrcholilo rozhodnutím, začít se hereckému řemeslu učit a v roce 1908 tak nastoupil soukromé lekce herectví u tehdejšího mistra divadla a jedné z nejváženějších osobností tzv. „Národního“ – Karla Želenského, u něhož studovala například Smolíkova pozdější kolegyně, kamarádka a blízká známá – Míla Pačová – Krčmářová … I přes nesporný talent a vysoké osobnostní kouzlo ovšem neuspěl a prvních pár roků musel obětovat buďto hraní příležitostnému anebo zcela ochotnickému, přičemž neradostný byl i jeho tehdejší vztah s rodiči, od kterých kvůli divadlu tak říkajíc utekl. Změnu pro něj představovala až nabídka pražského Švandova divadla, kde hrál, výjimkou první světové války, v níž bojoval, až do dvacátých let. Od roku 1921 se vyskytl také v pražské Uranii, odkud ještě téhož roku přešel do prvního významného angažmá – a sice činohry pražského Vinohradského divadla, kam ho angažoval tehdejší šéf Jaroslav Kvapil, se kterým si nadaný umělec rozuměl podobně kladně, jako třeba herečka Míla Pačová. Záhy na to již přicházely i první nabídky k filmu. Například hlavní role ve snímku Karel Havlíček Borovský z roku 1931 nebo postava pana učitele Donáta ve filmu Před Maturitou. Smolíkovi nebylo mnoho let, a přesto pedagogickou úlohu získal, což svědčilo o jediném. Stejně, jako například jeho kolega Jaroslav Marvan, oplýval i on neopakovatelným kouzlem podstatně staršího muže, než kolik mu bývalo ve skutečnosti. A tak se právě roličky učitelů a profesorů pomalu, ale jistě, „vkradly“ do jeho uměleckého života… Roku 1937 následovala role doktora Uhra ve snímku Batalion a odtud už byl jen krůček k roli nejvěhlasnější, byť „jen“ divadelní, a to úloze charizmatického dobráka, doktora Galéna – muže, který vyvine přípravek na léčbu smrtelné nemoci, ale z důvodů společenské neochoty a hlouposti davů ji nemůže jen tak uplatnit… Role, ve které se představil přesvědčivě i temperamentní Hugo Haas, se Františku Smolíkovi stala tak nějak zásadní, protože se k ní vrátil ještě opakovaně, a to na půdě Národního divadla v Praze. Čapkova Bílá nemoc se tak Smolíkovi stala jedním ze zásadních okamžiků hereckého života. Úlohy dobrosrdečných, jemných, milých a uhlazený gentlemanů mu byly šity na míru, protože přesně takový byl jejich tvůrce. František Smolík nesnášel jakoukoliv křivdu a vždy se zásadně zasazoval o pomoc slabším. V civilním životě tak byl, zdá se, ještě mírumilovnější a jemnější, než ve svých rolích na divadle a ve filmu. Jednou z jeho vůbec nejznámější filmových rolí se stal pan profesor přírodopisu „Mořský stařec“ Gábrlík v komedii Škola, základ života z roku 1938.

Bílá nemoc

Jemný a pozorný byl František Smolík i ve svém rodinném životě a nelze pochybovat, že by byl skvělým otcem. Tato role mu však osudem dána nebyla. Přesto ji vítal s otevřenou náručí ve smyslu, že mu podobný úděl otevírá cestu k mnohem intenzívnější práci na divadle, jíž by se prý, jako perfektní otec, nemohl už tolik pečlivě věnovat. Manželkou Františka Smolíka byla jeho herecká kolegyně – Milada Smolíková, rozená Ortová, s níž uzavřel manželství už v roce 1920. Svazek byl šťastný a snad právě i díky Františkovi, plný harmonie. Milada Smolíková účinkovala občasně ve filmech, ale o něco více si zahrála na divadle, kde působila v činohře pražského Divadla na Vinohradech a později také v Národním.

Jsem děvče s čertem v těle

Národní divadlo, respektive přestup do jeho řad z Vinohrad, ovšem nebyl pro Františka Smolíka úplně jednoduchý. Odehrál se sice roku 1934 za dob, kdy resortu školství a národní osvěty (kultury) šéfoval Prof. JUDr. Jan Krčmář – manžel herečky Míly Pačové, ale jeho průběh nebyl úplně snadný. Umělec totiž smluvně pobýval stále na Vinohradech a pozornost ND si musel teprve získat. „František Smolík, jenž u Městského divadla měl rovněž slavnou éru, byl v poslední době zcela zanedbáván, takže nehrál skoro vůbec. Byli jsme jednou s Rudolfem Kremličkou na Jílovišti a potkali Smolíka v lese. Řekl mně při tom setkání, že ve svazku Městského divadla nezůstane, že smlouvu neobnoví a že se bude ucházet o angažování u Národního divadla. Kdyby tam snad přijat nebyl, že přesto nezůstane, a že bude mimo angažmá jako filmový herec. Vida křivdu, která se na Smolíkovi páše, (nemohl jsem jinak, když ředitel Mojžíš učinil návrh na jeho přijetí do svazku Národního divadla), a dal jsem potřebné svolení…“ Vzpomněl ve svých Pamětech profesor Krčmář, neboť v tehdejší době bylo zvykem, aby nové herce v ND stvrzoval svým podpisem i ministr školství a národní osvěty (kultury). Vše se ale po nějaké době usadilo, a Františka Smolíka nakonec čekala krásná léta. S Krčmářovými byli Smolíkovi v úzkém přátelství a občasně tak jezdili i na jejich venkovní vilu v Třemošnici pod Lichnicí, kde se pravidelně setkávali nejen umělci, intelektuálové, ale i někteří politici (Jan Masaryk) a literáti (Karel Čapek). Oporou Františka Smolíka byla po celý život jeho manželka Milada, která ho všude následovala, a, když pak velký umělec roku 1972 zemřel, přežila ho jen o několik měsíců…

Vávrova husitská trilogie – Jan Hus

Na půdě Národního divadla sehrál mnoho rolí, velkých i malých… Zahrál si třeba i v Čapkově hře Ze života hmyzu, kde ztvárnil postavu Pedanta.

Také jeho filmová dráha pokračovala zajímavými rolemi. Ve čtyřicátých letech si zahrál moudrého a přívětivého pana doktora Jelínka ve filmové komedii s hororovými prvky – Tetička. Po boku Růženy Naskové (Tetička) tak vytvořil ideál věčně svobodného muže, venkovského praktického lékaře, který již mnoho let miluje místní zámožnou Bertu, majitelku rozsáhlého zámeckého panství. Každý týden jí proto nosí růže a u piana hraje a zpívá romantické písničky… Berta svého pana doktora nosí v srdci, ale bohužel, její největší láskou zůstává navzdory času i osudu stále ještě její dávná láska z mládí – Eduard (T. Pištěk). Moudrý lékař zná o tomto zákoutí Bertiny mysli téměř vše, ale nesnese pomyšlení, aby Berta, (navíc jako již pomalu stárnoucí žena), žila sama. Namísto Eduarda, který jezdí mezi tím neznámo kde po cizině, jí tak dělá alespoň on oddanou společnost… K dalším filmům, ve kterých se František Smolík objevil, patří například snímek Městečko na dlani z roku 1942 nebo Počestné paní pardubické z roku 1944, kde sehrál úlohu kata Jiřího. Roku 1944 ztvárnil i sympatického vesnického lékaře – MUDr. Sýkoru, a to v romantickém dramatu Jarní píseň s Hanou Vítovou v hlavní roli operní pěvkyně Mirské…

Obušku z pytle ven

Velmi známou Smolíkovou rolí se stala také úloha profesora Málka ze snímku Vyšší princip z roku 1960, jíž může dodnes leckdo z hlavy pamatovat.

František Smolík byl po celý život velmi uznávaným hercem a většinou oblíbeným kolegou. Například herečka Vlasta Fabiánová ho někdy, tak trochu s humorem, označovala jako „Smolíčka Pacholíčka“. „Smolíček-pacholíček byl laskavost a něha sama. Na rozdíl od Saši Rašilova vnitřně vyrovnaný, klidný, rozvážný. Snad proto hrával od mládí role starší, než jaké odpovídaly jeho věku…Františka Smolíka poslali – předčasně a zbytečně – do penze… Smolík ještě pár let dohrával pohostinsky. Ale kdo to nezažil, když dojde z ředitelství dopis s uctivým poděkováním a zároveň se sdělením, že vás odepisují, těžko onen pocit marnosti a bezmoci pochopí.“ Uvedla a naznačila tak, jak jeho osud pokračoval. V podstatě podobně, jako tomu bylo v třicátých letech při jeho přechodu z Vinohrad do ND. Smolík byl sice uznávaný, ale rolí mu z nějakého záhadného důvodu, bez jakéhokoliv varování, začalo z ničeho nic ubývat. A jednoho dne ubylo natolik, že mu již zůstaly pouze vzpomínky. Na filmovém plátně ztvárnil v padesátých a šedesátých letech ještě několik zajímavých rolí. Například stařečka ve filmu Obušku z pytle ven (1955) nebo poustevníka Školastykuse v Hrátkách s čertem (1956), popřípadě vědce Antonyho Hopkinse ve snímku z roku 1963 – Ikarie XB1. Děj tohoto naposled zmíněného snímku se odehrává v roce 2163 na hvězdoletu IKARIE XB1 s početnou vědeckou posádkou, jejímž členem je i Anthony Hopkins a jeho možná zastaralé, ale funkční vědecké metody a přístupy. Snímek, který natočil český režisér Jindřich Polák – jehož specializací bylo sci-fi, se zařadil do tzv. „Hard sci-fi“ a svého druhu byl jediným a prvním v Československu v rámci své kategorie Posun herce Smolíka od postav prvorepublikových až do úlohy těžké sci-fi byl však pozoruhodný. Ať vše bylo jakkoliv, stále všem okolo dokazoval, že je „pan herec“. A ačkoliv o něj divadlo přestávalo mít, bohužel adekvátní zájem, jeho talent částečně dokazovala četná ocenění, např. 3x Státní cena, jmenování Národním umělcem v roce 1953, Řád práce a Řád republiky z roku 1961.

Hrátky s čertem

Divadelní angažmá velkého herce a jistě i nesmírně přitažlivého muže, trvalo úctyhodných padesát dva let, během nichž vytvořil více, jak šest stovek rolí, malých, velkých a některé hrál dokonce opakovaně, jako tomu bylo například i u postavy Čapkova Dr. Galéna, kterého představoval nakonec i v Rozhlase, s nímž spolupracoval od roku 1924.

Princezna se zlatou hvězdou na čele

Nicméně tak, jako vše má svůj závěr, měl svůj závěr, bohužel, i hercův život. Zemřel v Praze dne 26. ledna roku 1972. Bylo mu sympatických osmdesát jedna let, což by věk na osobnosti éry prví republiky přece jen příjemně vysoký.

PhDr. Michaela Košťálová

Komentáře