Klenoty První republiky: Karel Čapek – rozený intelektuál

„Fantazie, to není představovat si, co věci nejsou, ale udělat něco, co by mohly být.“ (Karel Čapek)

Zazní-li v dnešní společnosti jméno: Karel Čapek, nebude prakticky existovat člověka, který by jej alespoň rámcově neznal. Čapkova díla jsou nesmrtelná, jeho život předmětem učebnic žáků základních i středních škol a pozoruhodný osud intelektuála, který se stal mimo jiné osobním životopiscem pamětí (vzpomínek) prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, zdobí nejedna legenda či příběh… Řeklo by se: „Dokonalý život, dokonalé legendy našich dějin“. Přesto právě ona dokonalost byla tím, co běh života u Čapka nejostřeji zkoušel a prakticky stále dokola prověřoval. Jaký tedy byl život muže, který se dá bez problému označit za jednoho z největších intelektuálů dvacátého století ve skutečnosti? Na to se pokusí odpovědět další z článků, jehož ústředním hrdinou tentokráte nebyl vybrán žádný z herců, nýbrž u příležitosti 80. výročí úmrtí, výjimečná osobnost, jež svým způsobem veškeré meziválečné československé umění spojuje. Osobnost, díky které spatřilo světlo světa mnoho knih, článků a divadelních her, a člověk, který dal svým vymyšleným postavám, (jejichž charakter psal ovšem sám život), duši právě skrze nejednoho prvorepublikového herce či umělce.

Karel Čapek se narodil dne 9. ledna roku 1890 v Malých Svatoňovicích, v dnešním Královéhradeckém kraji, jakožto nejmladší potomek do rodiny lékaře. Jeho otcem byl praktický lékař MUDr. Antonín Čapek (1855 – 1929) a matkou Božena Čapková, roz. Novotná (1866 – 1924) – milovnice literatury a sběratelka slovesného folklóru. Přestože to zní banálně, již pouhý první pohled na zaměření jeho rodičů nám docela přesně vystihuje, jakým směrem a do jakých světů Karel Čapek (nejen) ve svých dílech, neustále směřoval. Po matce sice zvítězila jako první obor literatura, ale oblast vědy a medicíny, ve které působil jeho otec, se stala jedním z nejčastějších oblastí jeho námětů a zájmů. Čapek se tedy postupně profiloval jako umělec – spisovatel s vědeckým duchem. O něco kreativněji, nazvěme to spíše výtvarněji, se pak vyprofiloval jeho bratr Josef Čapek (1887 – 1945), který si sice také občas něco rád napsal, ale jehož hlavním posláním se stalo výtvarné umění. Intelektuálně byla nakonec zaměřena i starší sestra obou bratří Helena Čapková, porvd. Koželuhová, byť ve svém osobním životě dala raději, jak už to u žen bývá, přednost spíše rodinnému životu. I když manželé Čapkovi věřili ve své tři potomky stejnou měrou, osud zavedl na nejdelší cestu právě nejmladšího Karla. Mladý Čapek se sice již v dětství začal potýkat s počátky nejrůznějších zdravotních slabostí (především v oblasti páteře, kde šlo od jeho cca dvaceti let o tzv. Bechtěrevovu nemoc), nicméně to, co se ukázalo být silnější než cokoliv jiného „na světě“, byla nakonec jeho vůle, názor, snaha a přesvědčení, za nímž si dovedl jít. Absolvoval základní školu Na Blahovce v Úpici a později gymnázium v Hradci Králové. Svá středoškolská studia ovšem musel přerušit a úspěšně je dokončit až na gymnáziu v Brně.

Důvodem tohoto náhlého přestupu se staly Čapkovy silně vlastenecké názory a aktivita v tzv. protirakouském spolku, což bylo samozřejmě pro část tehdejší společnosti negativní. Stejně, jako jiné velké osobnosti naší historie, obdržel tak i on ještě v „teenegerském“ věku consilium abeundi, které navíc vážně poškozovalo jeho pověst do budoucna i po úspěšném „odmaturování“. Tak vstoupil Karel Čapek nejen do života a dospělosti, ale současně i do pověstných zákulisních společenských drbů, které dokážou člověku mnohdy enormně zkomplikovat život. Na to, jak moc, měl přijít záhy. Od této chvíle na několik let dopředu, na něj totiž bylo ve „společenských zákulisních klepech“ pamatováno, (byť nikdy nahlas či jinak oficiálně nevyřčeno), jako na „toho“, na kterého je potřeba si dávat raději pečlivý pozor, protože byl již v mládí vyloučen ze školy kvůli svým vlasteneckým postojům… Do očí mu sice zřejmě nikdy nikdo nic negativního či pochybovačného neřekl, ale podivná obava ze strany mnohých lidí z okolí cítit být musela.

Čapek ale nebyl se svými názory nikdy osamocen, což pro něj bylo pozitivní. Veškerou svou sílu proto napřel do psaní a již roku 1908 byl pravidelným přispěvatelem např. do Lidových novin, Moderní revue, Snahy či Národního obzoru. Poslání literáta-žurnalisty, bylo více či méně jasné, přesto mladý Čapek zpočátku značně pochyboval, zda by ho něco podobného mohlo dostatečně do budoucna finančně zaopatřit. Na místo dráhy literární proto začal pod tíhou racionálních úvah, uvažovat naopak o dráze vědecké. Sice znovu v oboru literatury či historie, ale rozhodně ve sféře vědecké. Navíc i samotná role budoucího vysokoškolského pedagoga se mu zdála být takřka nevyhnutelnou. Roku 1909 proto složil zkoušky na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze – a posléze se zapsal do několika oborů, mezi nimiž byla například historie francouzského jazyka, ale třeba i do historie a teorie výtvarného umění (Prof. O. Hostinský), což byl počin, který z Čapka dělal, a svým způsobem i dodnes dělá, částečného uměnovědce. Vlastní studia nečinila pilnému a intelektuálně založenému Čapkovi nikdy potíží a tak vše vypadalo na nejlepší cestě. Jeho publikační snahy pokračovaly a na fakultě se brzy blížil k závěrečným zkouškám a k udělení rigorózního doktorátu PhDr. Tak se i stalo. Podivný zlom ale přišel nakonec ve chvíli, když se Čapek ucházel o habilitaci a Univerzita náhle neprojevila o jakoukoliv další spolupráci s ním zájem. Čapek se sice snažil i přesto, leč marně. Jeho nastíněný životní osud padl, jako příslovečný domeček z karet. Tehdy se mu otevřela cesta, být spisovatelem. Cesta, která ač byla sebesprávnější, nechávala ho přesto minimálně na existencionálních pochybách. Proto se mladý Karel Čapek pokoušel nalézt uplatnění i dalšími způsoby. Potíž však byla v tom, že ho nikde nechtěli zaměstnat. Chvíli se proto živil jako domácí učitel potomků ze šlechtických rodů a později se zkoušel přihlásit i coby manuální síla do muzejní knihovny, což prý měla být pozice dokonce zpočátku neplacená. Přesto se jí nezalekl. Ani jedna z činností ovšem nekorespondovala s jeho zdravím a ani s jeho schopnostmi, které v podobných podmínkách jen zakrňovaly. Naštěstí se však vylepšoval alespoň příjem za publikované články, které na Čapkově kontě přibývaly, a bylo vlastně již jen otázkou času, kdy jej některá z pražských novinářských redakcí skutečně zaměstná. A stalo se. Roku 1917 nastoupil jako redaktor Národních listů a jeho kariéra coby literáta se začala rozjíždět naplno.

Střídavě působil jako novinář, spisovatel, ale i dramatik. Tehdy se také seznámil se svou budoucí manželkou – herečkou Olgou Scheinpflugovou (1902 – 1968), s jejímž otcem, shodou okolností pracoval coby kolega v redakci. A i když si Olgu ještě dlouhá léta odmítal vzít, protože se bál, že by se svou chatrnou tělesnou schránkou nemohl být vlastně žádné ženě nikdy dobrým manželem, na svatbu nakonec stejně došlo, byť až roku 1935. Ostatně právě mladá Olga byla jedním z těch důvodů, které ho ještě více semkly s divadlem a jeho prostředím. Když ji poprvé oslovil s nabídkou, zahrát si roli v jeho nové hře Loupežník, přeskočila zřejmě i ona pověstná jiskra. Olga nebyla sice jedinou láskou jeho života, protože Čapek měl ženy velmi rád duševně čili romanticky, takže mu nedělalo problém, přátelit se s více ženami najednou, ale přesto byla jedinou vyvolenou, které se podařilo dosáhnout sňatku a posléze i klasického manželského života, přestože na zakládání rodiny nedošlo a manželství delší dobu vadila i nevole Čapkovy matky Boženy Čapkové, která zachovávala vůči ženám herečkám velmi skeptický názor.

Mezníkem Čapkova života byla samozřejmě první světová válka, které se nemusel naštěstí aktivně účastnit, neboť mu to jeho zdravotní stav nedovoloval, a následně vznik samostatného československého státu v roce 1918. Čapek se stal velkým obdivovatelem názorů a osobnosti T. G. Masaryka (1850 – 1937), což mu přineslo nejen prospěch, ale mnohdy i trable. Například, když se v roce 1921 rozhodl odejít z Národních listů. Jeho osobnost ale začínala být již dostatečně známou na to, aby si mohl troufnout působit jako volně působící literát bez obav, že nebude mít tak říkajíc co jíst. Ve dvacátých letech ostatně vznikla také jeho slavná díla: Továrna na absolutno, Trapné povídky, Krakatit, či legendární hry: R.U.R. a neméně slavná hra: Ze života hmyzu. Navíc, rok 1921 byl štědrý i na přechodné pracovní nabídky. Karel Čapek se tou dobou stal po dva roky dramaturgem a režisérem druhé nejvěhlasnější pražské divadelní scény: Divadla na Vinohradech. Čapkova hvězda znovu strmě stoupala a znovu vše vypadalo, že je na nejlepší cestě. Ostatně, v jeho legendárních hrách si zahrála jen za dob první republiky celá plejáda neméně legendárních prvorepublikových herců jako: Karel Želenský, Marie Hübnerová, Eduard Kohout, Luba Skořepová, Jiřina Šejbalová, Jaroslav Průcha, Saša Rašilov starší, Olga Scheinpflugová, Míla Pačová – Krčmářová, Blanka Waleská, Vlasta Fabiánová, Jiřina Petrovická, Marie Vášová, Hugo Haas, František Smolík a mnoho dalších. Skoro by se dalo říci, že jen málokterý herec, a to do dnešní doby, v něčem z pera Karla Čapka nehrál…

Náměty Čapkových próz, ale i divadelních her byly ze života. Týkaly se mnohdy až nadčasově sociálních a politologických témat, k nimž přibývala stále častěji i témata s vědeckým obsahem. A tak se i Čapek coby „literát-vědec-myslitel“ ve svých dílech postupně dostával třeba i k otázkám medicínských pokroků. Jednou z jeho zásadních myšlenek v této sféře byla například problematika nesmrtelnosti, jíž se snažil přijít na kloub ve svém díle z roku 1922 – Věc Makropulos. Na kolik by byla absurdní dlouhověkost výhodná či naopak neetická? To je moment, jímž se autor ve svém díle zabývá a hlavní hrdinku, která přežila více, jak tři sta let, staví do role sledovaného objektu. Emílie Marty alias Elin Makropulos je známá zpěvačka, toužící po věčném mládí, která se v prvním dějství „omylem“ připlétá do složitého právního procesu ohledně jistého dědictví. Cílem je však pouze jediné – získat z dědictví tajně ukryté dokumenty, které mají obsahovat recept na nápoj dlouhověkosti…

Ještě naturalističtějším je pak Čapkovo dílo z roku 1937 Bílá nemoc. I zde si autor, stejně jako v případě Věci Eli Makropulos, pohrává s otázkami morálky, soudobé situace i medicíny samotné. Hlavní postavou určuje MUDr. Galéna, lékaře, který se snaží pomáhat zejména chudým a potřebným, postavu, která může v některých rysech připomínat i autorova otce. Příběh o Bílé nemoci začíná, když se ve společnosti objeví zcela neznámý virus, připomínající lepru. Nákaza ovšem není známá a tak získává pojmenování alespoň po svém hlavním příznaku, kterým je bílá skvrna v oblasti kůže. Doktor Galén, který si bere za osobní úkol vyvinout na chorobu lék, se proto záhy pouští do vlastních laboratorních pokusů… Avšak… Působivé drama poukázalo na řadu „nemocí“ společnosti, včetně momentu, kterak snadno může dojít k zmaření geniálního vědeckého objevu, když se proti jeho objeviteli postaví davové šílenství…

V roce 1928 si Karla Čapka vybral prezident T. G. Masaryk k sepsání svých legendárních Hovorů s TGM. Poprvé se oba muži setkali už v březnu roku 1922 v Městském divadle na Královských Vinohradech, kde byl Čapek coby mladý a úspěšný autor mnoha děl prezidentovi osobně představen. Sympatie, které vznikly, byly oboustranné a prezident Masaryk pak Čapka ještě mnohokrát pozval na přátelská setkání do Lán či Topolčianek. To byly dny, na které vzpomínala Olga Scheinpflugová vždy jako na období, kdy na několik dní „osiřela“ ona, Čapkovi přátelé i jeho aktuálně psaný rukopis doma na psacím stole. Již zmíněné dílo Hovorů s TGM ovšem započalo nevšedním způsobem. Sám Masaryk sice o sepsání vlastních pamětí uvažoval, ale nikdy se k samotné realizaci nedostal. A tak navrhl, že by jeho host – Čapek, mohl jeho vzpomínky a myšlenky, o kterých se u příležitosti setkávání baví, zapisovat. Tak ony pověstné Hovory mezi roky 1928 – 1935, vznikly. Ač nebyli oba muži vždy ve všech názorech shodní a přátelství se později vlivem vnějších okolností mírně ochladilo, panovala mezi nimi stále významná sympatie a jednu dobu to vypadalo, že Karel Čapek nalezl v, o čtyřicet let starším TGM i cosi jako druhého otce.

Fakt, že Karel Čapek byl především intelektuál a myslitel, dokazuje nejedno jeho dílo. O to zajímavější, slavnostnější a velkolepější mohlo být, kdyby alespoň jedinkrát ze všech možností vyšel pokus, proměnit jeho nominaci na skutečného nositele prestižní vědecké Nobelovy ceny za literaturu, na kterou byl za svůj život navrhován celkem sedmkrát a to každoročně v období mezi roky 1932 – 1938. Bohužel se tak nikdy nestalo. Spisovatel byl komisemi střídavě označován za autora děl „nesourodých, nevyvážených, později za autora nadějného, ale takového, u kterého je třeba ještě vyčkat či že mu v lepších výsledcích vlastně překáží jistá výstřednost a vyumělkovanost v některých jeho dílech, což se objevuje např. v díle Povětroň.“ Naposledy – roku 1938 se Karel Čapek ucházel o Nobelovu cenu v době, kdy vytvořil své vrcholové dílo Matka. I tehdy ale doporučili členové komitétu vyčkávat… Netušili však, že tento rok hovořili o Čapkově jméně naposledy… Fakt, že se ani jedna jediná snaha na udělení Nobelovy ceny nezdařila, byla smutná. Sám Čapek si ale z podobných událostí příliš těžkou hlavu nečinil. Mnohem horší byla totiž proměna doby, která ho postupně, ale stále více začala stavět na okraj společnosti. Čapek se tak stával v druhé polovině třicátých stále méně oblíbeným a na jeho hlavu se začala snášet mnohdy i nevybíravá kritika.

Jako člověk plně z Masarykovy éry byl rázem nadcházející době nepohodlný. Poslední tři roky svého života proto pobýval ve Strži u Staré huti nedaleko Dobříše na svém letním sídle, neboť Praha pro něj již rozhodně nebyla klidným místem. Zdálo se, že poklidný život respektovaného literáta, který si musel vždy tvrdě odpracovat a zasloužit, je v nenávratnu a spisovatele chytaly stále častěji chmurné myšlenky. Podlomená psychika a spolu s ní i zdraví si však nakonec vybralo krutou daň. V zimě roku 1938 Čapek onemocněl chřipkou, která se však natolik zhoršila, že musel být v prosinci téhož roku převezen do Prahy. A i když situace vypadala chvíli nadějně, spisovatel, dramatik a výjimečný intelektuál nakonec komplikacím den po Štědrém dnu podlehl. Zemřel nečekaně a spolu s ním odešla i další část pravého a nefalšovaného prvorepublikového světa, který svými díly, názory a činy ztělesňoval. Právě loni, dne 25. 12. 2018, uběhlo od té chvíle přesně 80. let…

Čapkův odkaz se stal v mnoha směrech legendární. Jeho témata povětšinou nadčasová a díla ztělesněním klasiky z dějin literatury. Co však zůstalo více méně ještě občas v závoji tajemna, byla celá řada událostí, názorů a postojů z jeho soukromí, ve kterém byl například milovníkem rozhlasu, vášnivým sběratelem koberců či nadšeným pěstitelem kaktusů… O tom ale třeba někdy jindy…

PhDr. Michaela Košťálová

Komentáře