Legendární televizní dramaturgyně Soňa Štroblová: Toho, co je v médiích k dosažení, jsem se dotkla!

Celý život pracovala Soňa Štroblová v médiích a v této oblasti je aktivní dodnes. Zkusila si vše, co bylo možné – psala cestopisy a rozhovory s osobnostmi do novin a časopisů, pracovala jako dramaturg a scénárista v televizi i v rozhlase, v oblasti Public Relation a marketingu prosadila v Čechách na trh několik známých zahraničních firem, napsala více jak desítku knih a skripta na téma audiovizuální komunikace. Ještě donedávna se podílela na pořadu České televize „Kalendárium“ a v současné době pracuje na filmovém scénáři a přednáší na univerzitě.

Jak a kdy jste se dostala do světa médií?

„Docela brzy. Již na základní škole jsem psala do třídního časopisu, a i když jsem vystudovala Střední ekonomickou školu zahraničního obchodu, která neměla s médii nic společného, naučila jsem se tam tři cizí jazyky, psát na stroji a zpívala jsem v jazzové kapele, což se mi v pozdější profesi dramaturga a scénáristy v televizní zábavě hodilo. Nakonec jsem se rozhodla pro studium žurnalistiky a médiím se tak věnuji již od svých devatenácti let.“

Čím vším jste si prošla?

„Za život jsem se věnovala v oblasti médií snad všemu. Psala jsem cestopisy, rozhovory, články s life stylovou tématikou, propagovala jsem zahraniční firmy, na trh jsem v Čechách posadila například německou firmu Quelle, pracovala jsem jako redaktor, dramaturg a scénárista v televizi i v rozhlase, a nakonec jsem začala psát knihy a učit na vysoké škole. Všeho, co se týkalo médií, jsem se v životě vlastně dotkla.“

Absolvovala jste fakultu žurnalistiky na Univerzitě Karlově, jak na ta léta vzpomínáte?

„Bylo to bezvadné, protože nás bylo v ročníku jen čtyřicet, všichni jsme se znali a zažívali jsme společně krásná studentská léta. Nejen nervy ze zkoušek, ale i lásky, rozchody, večírky, toulky noční Prahou, jazzové kluby, divadla a kina. A taky jsme psali poezii, milostné dopisy a někteří z nás i knihy zpočátku jen do šuplíku. Studovala jsem televizní specializaci, a tak jsem absolvovala i cvičení před kamerou i za kamerou. Na rétoriku jsme měli například herce Miroslava Doležala. Byli jsme mladí, peníze nehrály v našem životě tak velkou roli jako dnes a všechno se zdálo být snadné. Na to špatné nakonec člověk zapomene. Dnes je v ročníku studentů třeba dvě stě a navzájem se téměř neznají. Do školy chodí jen občas a většina z nich pracuje.“

Později jste pracovala v Československé televizi, jaké máte vzpomínky na práci tam?

„Nešla jsem hned do redakce zábavy, kde jsem pak zůstala třináct let, ale zpočátku jsem pracovala v Intervizi, což bylo oddělení, kde jsem jako redaktorka vybírala v rámci intervizní výměny zahraniční pořady a zároveň nabízela ty naše. K nejčastějším zahraničním přímým přenosům patřila sportovní utkání, takže jsem se postupně stala odborníkem na reklamu a propagaci hlavně v rámci hokejových a fotbalových utkání. Po dvou letech jsem odešla do redakce zábavy, kde jsem začínala jako dramaturg a scénárista soutěžních pořadů, dramaturgovala jsem například pořad „Šest ran do klobouku“ a společně se štábem vymýšlela soutěžní otázky a postupně jsem se vypracovala až k dramaturgii velkých zábavných pořadů.“

Jaké to byly?

„Možná přijde i kouzelník, Zajíc v pytli, Pět přání anebo Silvestry. Ta práce mě moc bavila.“

Měla jste nějaký profesní vzor?

„Byli jsme skvělá parta a já v ní byla nejmladší. Mým kolegou byl například Gustav Oplustil, Luděk Nekuda, Libuška Pospíšilová, Vladimír Dvořák, Pavel Lukeš. Osobnosti, které zábavě rozuměly. Mě osobně měl na starosti Gusta Oplustil, který mě zasvětil do všech tajů zábavy a dodnes jsme velcí kamarádi. Nikdy se nebál, že ho připravím o práci, ale vždy mi ochotně ve všem poradil.“

Chtěla byste se do České televize ještě vrátit?

„Spolupracuji s ní dodnes. Poslední pořad, který jsem psala, bylo „Kalendárium“ se Saskií Burešovou, která je moje blízká kamarádka. Spolu jsme toho hodně prožily i natočily. Psát „Kalendárium“ je hezká, ale i náročná práce, protože na ploše třinácti stran musíte napsat medailony pěti lidí, kteří mají výročí a již nežijí. Navíc musíte přijít na něco, co divák ještě neví, což je dnes v době Internetu velký problém. Pořad má ale velkou sledovanost a divákům se líbí. “

Napsala jste také mnoho knih. První z nich byla „Tvář“, o plastické chirurgii…

„Ano, tu jsem napsala v devadesátých letech již minulého století s panem doktorem Karlem Fahounem, který již nežije, ale tehdy byl náš nejznámější estetický chirurg. Učil se u něj i pan doktor Měšťák. Knihu jsme vydali ve vlastní režii a kromě životopisu pana doktora obsahovala i návody pacientům, jak se chovat před a po operaci jak v oblasti estetické, tak i plastické chirurgie. Kniha byla velmi úspěšná, problém byl pouze v tom, že lidé sice byli lační po informacích, ale většina známých osobností na sebe tehdy nechtěla nic prozradit. Dnes o sobě každý řekne téměř všechno a estetická úprava čehokoliv je běžná záležitost.“

A pak následovala sérii knih s názvem „Hra“. Co vás k nim vedlo?

„Během své profese jsem se za život setkala s velkou spoustou lidí. Hodně jsem psala, a jak jsem se pohybovala v novinářském prostředí, přišla jsem na to, že stimulací pro úspěch je pro každého vždy sláva, moc a peníze. Tak jsem tři „Hry“ rozložila – první kniha byla o vztazích a lásce, druhá z prostředí televize, třetí z prostředí realitní kanceláře. A čtvrtá, kterou jsem vydala před rokem, to byla Hra o holčičku, ta byla tak trochu krimi na téma pedofilie.“.

Také jste napsala knihu „Sametoví vrazi“, ta byla z oblasti investigativní žurnalistiky…

„Ano. Napsali jsme ji společně s panem režisérem Jiřím Svobodu, ale knize předcházel dvoudílný televizní film a celovečerní film v kinech. Kniha je obsáhlejší a název „Sametoví vrazi“ není podle sametové revoluce, jak by se zdálo, ale vypovídá kromě skutečné kauzy orlických vražd i o tom, že i vrazi mohou mít sametovou duši. Kromě krimi-příběhu zde jde i o příběh lásky dvou hlavních aktérů. “

A o čem je vaše další knížka „Bleděmodrý kaviár“?

„Je to knížka, která je o lidožroutech, o střetu dvou civilizací – té naší, evropské a domorodců, kteří žijí v Indonésii. Tak zvaní „stromoví lidé“ se ocitnou na Václavském náměstí, v civilizaci, ze které pocházejí jejich přátelé – český novinář a holandská etnoložka, kteří se naopak potýkají s civilizací, kterou řídí šaman a kmenová hiearchie. Obě civilizace si toho mohou navzájem hodně dát, ale je potřeba chtít se domluvit …“

Také jste napsala několik životopisů…

„To ano, například Martina Kratochvíla, jazzmana a cestovatele, podílela jsem se i na životopise nejznámějších českých manekýnek z 60. až 80. let – Melanie Vančurové a bývalé manželky Felixe Slováčka René – „Láska, sex a peníze v modelingu“.

Přednášíte na vysoké škole, jak hodnotíte své studenty?

„Nikdy jsem nechtěla být učitelka. Nemám na to trpělivost. Ráda si povídám, ale nerada lidi k něčemu nutím. Nejsem typ, který trestá a má z toho radost. Ráda se ale stýkám s mladými lidmi, protože se od nich mohu spoustu věcí naučit. Přinášejí mi nové informace a naučili mě například pracovat s počítačem (směje se). Někteří jsou hodně tvůrčí, píší, točí filmy, mám v ročníku i krasobruslaře, surfisty, hokejisty, učitele bojových umění, kteří mají i mezinárodní ocenění. Mám je ráda a doufám, že i oni mě. S některými absolventy se stýkám dodnes.“

Ondřej Spýťa Syrový

Komentáře