Nejznámější česká farářka Petra Šáchová: Největší bolestí tohoto století je samota.

Petra Šáchová patří mezi nejznámější české farářky. Není bez zajímavosti, že se původně živila jako modelka a stala se první Miss Československa. Nicméně už od mala ji zajímaly duchovní hodnoty, vystudovala teologii a stala se farářkou církve československé husitské. V roce 2010 se stala i komunální političkou a léta působila jako ombudsmanka Prahy 5.

Petro, kdy Vás začaly zajímat duchovní hodnoty?

Já si myslím, že duchovní hodnoty, což mi potvrdil jeden profesor z fakulty, mě začaly zajímat v úplně útlém věku. Už jako malá holčička jsem přemýšlela o životě a přišlo mi úplně beznadějné, že člověk jednou zemře a pak nic – prázdno. To jsem ještě o víře neuvažovala, ale byl to takový první krok k tomu. Postupně jsem si chtěla zodpovědět otázku, že jsme tady jen na chvilku a pak po nás nic nezbude. Ale o takovou hlubší víru jsem začala mít zájem od takových patnácti let. Je pravda, že mě babička vodila do kostela v osmi letech, ale to jsem brala tak, že je tam hezky – hrajou varhany a zpívá se tam, ale o to duchovno až spíše v těch patnácti.

Byla farářka Vaše vysněná profese?

Já jsem to brala dokonce tak vážně, že jsem si říkala, že bych šla i do kláštera nebo se věnovala těm duchovním věcem právě jako farářka. Jsem ráda, že to dopadlo tak, jak to dopadlo, protože bych neměla určitě syna a asi bych neprožila tak bohatý život jako jsem prožila.

Vystudovala jste husitskou teologickou fakultu. Jak vzpomínáte na studijní léta?

Snad jako každý, protože studentská léta na této fakultě byla úžasná. My jsme tam byla skvělá parta lidí a zažili tolik legrace a nebyli jsme s prominutím jenom na modlení a duchovní věci. Nás tam bylo strašně málo a my jsme byli asi nejsilnější ročník, protože to byl rok 1969, a bylo nás tam asi 16. Takže celý náš ročník šel třeba do hospůdky nebo na výstavu či na chalupu a hodně jsme toho prožili. Dodneška na to se svými kolegy rádi vzpomínáme.

Během studia jste se živila i jako modelka….

Možná, že to bylo spíše z lenosti, protože jednou jsem roznášela noviny nebo byla na banánové brigádě, a to mě strašně nebavilo. Takže jsem během studií chodila do vysokoškolského klubu Vltava, kde se scházeli různí umělci, režiséři, kameramani ad. A tam nám – studentům nabízeli různé štěky v jejich filmech a dělali jsme různé reklamy. Pak mě přihlásili přátelé do soutěže o Miss Československo, já tu soutěž vyhrála a tím začala má kariéra manekýny a fotomodelky. To byl báječný přivýdělek, protože později jsem se tím i živila. Když jsem vystudovala, tak jsem nastupovala jako farářka na základní plat 550 korun za měsíc, což jsem si vydělala za den jako modelka. Takže i nějaký čas jsem dělala souběžně farářku a modelku. Vždy jsem měla k tomu ještě nějaké jiné zaměstnání. Alespoň jsem si nikdy nemusela stěžovat na to, že my faráři jsme odsunutý a máme tak málo peněz. Je to taková dobrá průprava, protože v dnešní době, kdy dochází k oddělení církve od státu, tak nevím, jak se budou faráři živit. Já jsem se vždy uživila. (smích)

Zajímavé je, že jste spolupracovala s předními umělci té doby, například s Jaroslavem Suchánkem. 

Na Jardu vzpomínám velice ráda. Po sedmi letech ve své duchovenské službě si na mě zasedla státní bezpečnost. Pořád mě lanařili, abych spolupracovala a de facto chtěli, abych udávala. Já jsem samozřejmě odmítla, ne jako mnozí kolegové, kteří podlehli a pak se vymlouvali. Okamžitě mi sebrali státní souhlas a zvláštní je, že když je člověk v takovém průšvihu a je úplně na dně, kolik dobrých přátel se k Vám obrátí zády nebo nemají čas. Každopádně Jarda Suchánek byl jeden z těch, který mi v téhle tíživé situaci pomohl. Zažila jsem s ním úžasná léta, kdy jsem dělala přehlídky a různé besedy. Najednou se historie opakuje a s Jardou stále spolupracuji a vzpomínáme na dávné časy.

Na redakčním focení DISUK.cz s výtvarnicí Alexandrou Hejlovou a šéfredaktorem Ondřejem Syrovým

Také jste léta působila jako ombudsmanka Prahy 5. Jaké to ve Vás zanechalo vzpomínky?

Je pravda, že funkci ombudsmanky kvůli mě vymysleli. Já jsem tam šla s nadšením, že budu moci lidem pomáhat nejen slovem a radou, ale že pro ně budu moci udělat i něco hmatatelného a mohu jim moci i jako zastupitelka. Takže jsem tam šla s velkou chutí a radostí, ale skončilo to tak špatně, že s politikou a zvláště se sociální demokracií bych už nikdy nechtěla mít nic společného.

Jak hodnotíte současnou církev?

Chtěla bych být strašně optimistická, protože člověk potřebuje mít určitou naději, ale mám pocit, že si církev dnes na něco hraje. Když čtu noviny a je tam psáno, jak lépe a radostněji pracujeme, a pak jdu do kostela a tam je prázdno. Velké kostely, které byly ještě nedávno plné, tak je tam jen pár lidí. Za čtyřicet let se pořád říkalo a radilo, jak sloužit lidem, jak jim přiblížit evangelium a proč chodit do kostela, ale teď je situace velmi vážná, když se kostely zcela vyprázdnily. Nevím, jak to bude za pár let, když se církev odloučí od státu a nebude dotovaná. Trošku se toho bojím, ale je to už starost budoucí generace a jsem zvědavá, jak se s tím poperou. Já v současné době už sloužím zdarma a ráda. Pokud bych ještě byla v řádné službě, tak bych si už za to nenechala platit a živila se civilním zaměstnáním.

Co si myslíte, že společnosti nejvíce chybí?

Daleko tíživější situace, více než nemoc, je samota. Lidé spolu přestali komunikovat a teď nemyslím pouze dospělé, ale i děti. Vůbec si spolu nepovídají. Já jedu metrem a 80% lidí má mobily a povídají si s mobilem nebo doma sedí u počítače a nekomunikují. Myslím si, že největší bolestí tohoto století je samota. Lidé na sebe přestali mít čas, a to vidím jako největší problém.

Také jste garantem „Večerního čtení Bible“ naší redakce DISUK.cz

Jak jsem říkala, kostely se nám vyprazdňují, ale lidé o náboženství a duchovno mají zájem. Když vidím sledovanost naší iniciativy, tak tolik věřících jsem v kostele nikdy neměla. Kupodivu to má i dobrý zvuk, takže jsem ráda, že mohu alespoň takto šířit písmo svaté. Je to ale občas složité, protože vím, že to nesledují jen věřící. Když jsem kázala před věřícími lidmi, tak jsem věděla, kdo přede mnou stojí. Tady je to nesmírně anonymní a jsem si vědoma, že to poslouchají i lidé nevěřící. Nastává tedy problém říci něco křesťanského, ale oslovit tím i nevěřící. Takhle jsem se ještě nikdy nepřipravovala, ale věřím že časem to vypiluji a bude to jen lepší. (smích)

Také chystáte vydat autobiografickou knihu. Co bude obsahovat?

Nechtěla bych, aby působila pesimisticky. Měla by to být kniha o mém životě, co jsem prožívala nejen v církvi, ale i v uměleckém světě. Také tam zmíním pár svých přátel, ale bude to kniha i o zklamání a naopak i radostech. Ještě nemám přesný obraz, ale už pár řádek mám napsáno.

Ondřej Spýťa Syrový

 

 

Komentáře