Novinářka a spisovatelka Hana Höschlová: Pro podpis si ke mně přišel olympionik Imrich Bugár! To byl zážitek…

Je naší přední bulvární novinářkou. Hana Höschlová už 23 let pracuje v deníku Blesku a Aha! a píše o slavných lidech, mezi kterými má řadu známých. Je také autorkou devíti knih a uvažuje o tom, že by napsala ještě další. Ale tentokrát ne o nikom slavném…

Jak a kdy jste se dostala k žurnalistice?

„Začala jsem psát už na základní škole díky učitelce češtiny. Jednou nám zadala, abychom napsali pohádku. A já ji napsala, aniž jsem tehdy netušila, že to umím. Bylo to asi v šesté třídě. Potom už jsem psala pořád, protože mě baví dávat slova k sobě. Možná je to i díky tomu, že čeština je strašně bohatý a zajímavý jazyk. Protože když trochu změníte slova, změníte smysl. Je to zajímavá práce. Takže jsem úplně klasicky zamířila na gymnázium a z něj na Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy.“

Zdroj: facebook

Kam jste nastoupila po škole?

„Jako první působiště jsem měla Svět v obrazech, to byl časopis na úrovni a sídlil tam, kde Svaz novinářů. To byla taková lepší záležitost. Potom jsem dělala ve Světě práce, to byl odborový tisk. Pak jsem šla na mateřskou, a když jsem se vracela do novin, tak můj muž měl politické problémy. Nikde mě nechtěli vzít, tak se mě pak ujali vojáci a pracovala jsem v Našem vojsku. Doteď jsem ji moc vděčná, tam dělal i Pepa Klíma a někteří mí současní kolegové. To byli noviny, kde se ukrývali lidé, kteří to měli špatné politicky.“

S Karlem Gottem
Zdroj: Blesk

Kdy jste se dostala do Blesku?

„Po mé druhé mateřské už Blesk vznikl a já jsem si říkala, že bych tam chtěla pracovat, protože je to bulvár. To byly tehdy noviny, které jsme viděli maximálně na dovolené někdy v Jugoslávii. Společenské klepy mi připadají ke čtení zajímavé. Lidi to baví, mají z nich dobrou náladu a nejsou otrávení. Tehdy jsem měla velké štěstí. Blesk byl hodně výběrová záležitost.“

Šla jste na konkurz?

„Zavolal mi kolega, který psal knížku 13 českých skandálů, že to nestíhá, jestli bych mu nemohla pomoct, když jsem doma. Takže jsem psala o Homolce, kterou tehdy chtěli mocipánové zašantročit a prodat. Byla to nejmodernější nemocnice v zemi. Díky tomu, že jsem byla v kolektivu autorů, tak mě v roce 1995 přijali do Blesku a jsem tam dodnes.“

Měla jste v této oblasti nějaký vzor?

„Jako největší vzor na psaní mám Karla Čapka, protože měl obrovskou slovní zásobu a je to znát. Nechci mluvit o tom, jaký měl v literatuře záběr a jestli jeho protiválečná literatura byla lepší a účinnější než třeba Jaroslava Haška. To nechci hodnotit. Ale rozhodně měl úžasný jazyk. Já jsem úplně viděla před sebou ty věci, které popisoval. A tak mě hrozně těší, když mi řekne náš editor: Ty to píšeš jako scénář. Já tu scénu před sebou vidím. Jsem alergická na to, když někdo opakuje ve větách slova, to je příšerný.“

Interview s Janou Adamcovou
Zdroj: Blesk

Napsala jste několik knih, vzpomenete si na tu první?

„Ta byla s Milanem Drobným Žij a roky nehlídej, pokud nepočítáme tu sbírkovou, díky které mě zaměstnali. Milan Drobný mi jednou, po nějaké akci, to bylo v devadesátých letech, řekl: Mně se líbí, jak píšete, nechtěla byste se mnou udělat knížku? Velmi mi to polichotilo. Scházeli jsme se a on vzpomínal. Dostali jsme se i do kolize, protože vzpomínal, jak chodil se Simonou Stašovou a Jiřina Bohdalová tomu nepřála. On to pak před Simonou zmínil a ona mě požádala, abych tu kapitolu z knížky vyňala. Takže asi to byla pravda. Knížka se dobře prodala, a tak asi po roce přišel, že by se mnou napsal ještě jednu. Tak jsme psali druhou, které jsem vymyslela název Časy balení a kalení.“

Jaká byla ta další?

„Pak přišla kniha Holki. Giovanna Roklová má syna Patrika, a ten chodil několik let s Klárou Kolomazníkovou. Ona chtěla napsat knížku, protože skupina byla v té době strašně populární. Dneska se slzou v oku vzpomínám, že mi ji tehdy křtil Karel Svoboda. Knížka ale neměla takový úspěch na trhu, protože mladí lidé buď poslouchají hudbu, nebo si kupují desky, ale nechtěli číst knížku. A bylo to vyloženě pro ně, to si dospělý člověk nekoupí. Zatímco Milana Drobného si kupovali dospělí, a to je lepší.“

Zdroj: Blesk

Zabývala jste se také problematikou klinické smrti. Co vás k tomu motivovalo?

„Při druhém porodu se mi stalo něco podobného a málem jsem vykrvácela. Začala jsem ty příběhy sbírat, protože mě zajímaly. A nakladatele taky. V životě jsem nebyla tak slavná! Asi tři měsíce visela moje obrovská fotka s titulem knížky na Štěpánské ulici na rohu s Václavákem. Lepší místo neznám! Tak to byla bomba, to jsem vůbec nečekala. Prodávalo se to velice dobře, ještě se dělal dotisk. Později jsem se k ní vrátila znovu.“

Proč?

„Syn měl obrovskou autonehodu, při které mu zlomili vaz. On to přežil, byl to takový zázrak v Nemocnici na Homolce. Ta knížka vyšla znovu s tím, že jsem jí předřadila příběh syna udělaný takovou deníkovou formou. Den po dni, co jsme prožívali. To bylo asi padesát stránek. Přidala jsem i klinickou smrt herce Jiřího Holého a ještě jeden příběh.“

Knížku jste napsala také o Jiřině Jiráskové…

„Ano, ona už tehdy tušila, že je to na špatné cestě, tak mi vyprávěla spousty věcí a říkala: Až umřu, tak to napiš. Znala jsem ji od svých třinácti let. Chodila jsem na ni do divadla. Měla jsem spolužáka Martina Bičíka, jehož otec hrál na Vinohradech a spolužačku Radku Štibichovou, jejíž tatínek je ten, jak ve Vesničce mé střediskové říká: Nedávej si ty sirky do kapsy. A ještě se mnou chodila do školy dcera herce Svatopluka Matyáše.“

Díky nim jste se dostala do zákulisí?

„Ano. Měla jsem kolem sebe tři herecké děti a já byla díky tomu buď v Divadle na Vinohradech, nebo v Činoherním klubu. Později jsem se dozadu mezi ně dostala i se spolužačkou, která si tam ke studiu přivydělávala a svítila.  S Jiřinou jsem se znala, jezdila jsem s ní i do Malenic a tykaly jsme si. Já jsem si říkala, že je to její poslední přání. Hlavně chtěla, aby se napsalo, že ji miloval Jiří Krejčí, který byl ženatý. Že před ní klečel a kupoval jí brilianty. Přitom se o něm vyprávělo, jak terorizuje herce a trhá na nich šaty. Takže chtěla, aby tam zaznělo hlavně toto a některé další věci, které nechtěla publikovat za života.“

Napsala jste také jednu prózu, která se jmenuje Půjčovna mužů. Co vás k tomu vedlo?

„Myslím, že je to úplně normální touha člověka, který píše. Napsat něco, co je beletrie. Potěšila mě reakce nakladatele, který mi řekl: To je bomba, to dopiš, okamžitě to vydám. Jinak se beletrie prodává špatně, já to vím. Mám dva nakladatele, střídám je a vím od nich, že nejlíp jdou nějaká ta tajemství, když o někom napíšete to trochu bulvární. Beletrie je hodně, trh je nasycený. Byla jsem potěšena i tím, že na to, jak měla knížka malou reklamu, se docela dobře prodala a měla jsem reakce, že se u ní lidé smáli.“

Rozhovor s Františkem Janečkem
Zdroj: Blesk

Také jste spoluvytvořila knihu fotografií Minuty s Jiřím Paroubkem…

„Do toho jsem šla proto, že Ladislav Štaidl řekl, že to nejde udělat. Milan Šmiedberger, hradní fotograf, udělal za čtyři roky, co jezdil s Paroubkem, mnoho fotografií. Tak jsem se jich ujala. Nicméně jsem to využila i k tomu, že jsem se dostala do Kramářovy vily, do Lidového domu, všechno jsem si mohla prohlídnout. Napsala jsem devadesát rukopisných stran. Když jsem přišla na křest a poprvé jsem tu knihu viděla, málem jsem omdlela. Říkala jsem si: To přece nemůže nikdo koupit, protože to neodnese! Byl to pro mě šok. Ale když si ke mně přišel pro podpis Imrich Bugár, tak jsem zírala jako blázen. Olympionik si šel ke mně pro podpis! Říkala jsem si, že mi to za to stálo. S lidmi ze showbyznysu se znám. To, že mi Dáda Patrasová řekne: Podepiš mi tu knížku, vezmu si ji s sebou do letadla, tak to je jiné, než když přijde sportovec, kterého neznám a není z mého ranku. To byl pro mě zážitek. Ale velikost té knihy to bylo něco příšerného.“

Chystáte výhledově napsat ještě nějakou knihu?

„Chtěla bych maximálně pokračovat v beletrii a napsat něco z pohledu matky. Jaké radosti a starosti nám můžou připravit děti. Psát o slavných už mě tolik nebaví, protože to píšu denně do novin, teď už dokonce do dvou novin – Blesku a Aha! Takže když už, chtěla bych napsat ještě beletrii, aby byla zábavná a lidi se u ní zasmáli.“

O kterých lidech v novinách nejraději píšete?

„Jsem v oddělení společnosti, takže píšu o známých lidech. Radši mám ty starší, protože jsou známější. Baví mě to. Dřív jsme mívali hodně besedy se čtenáři a já jezdila po republice s Ljubou Skořepovou, nebo s Evou Pilarovou a lidi nám říkali, co chtějí číst. To je hrozně důležité, když máte zpětnou vazbu a víte, co lidi baví.“

Ondřej Spýťa Syrový

Komentáře