Podpultové vztahy

A sakra. Tohle ne! O čem mám psát? O jiných? O mně? V globálu? Co s tématem, kterému sama pořádně nerozumím? Nebo si to aspoň myslím. Kdo to dokáže objektivně posoudit? To nemohlo tohle téma ještě chvilku počkat? Aspoň pár let, nebo i víc? A nebo jo? Povídáme se pravdě do očí. Nalijeme čistého vína! Na dně je pravda. Jo? No, tak jo. Tak se se mnou pořádně nadechněte, jdeme na to.

Otázka dokonalého- ne, to slovo nemám ráda, říkejme mu SPRÁVNÉHO- partnera je denním chlebem skoro každého člověka. Je to po staletí zažitý standard: najdi si svojí spřízněnou duši a budeš nejšťastnější na světě. Internet a romantické filmy hlásají slova jako ,,osud”, ,,vyvolený” a ,,na první pohled” a nezadaným, i bezpočtu zadaným neustále v hlavě bliká červené světýlko na poplach toho, že na ně někde čeká něco vájimečného. A když něco není dost výjimečné, jdeme od toho a jdeme hledat dál.

Dnešní doba nepřináší ideální podmínky pro fungující, spokojený vztah. Přináší mnoho možností, lidé se stali nezávislými, někteří muži už si umí vyžehlit košile lépe než kdejaká hospodyňka a ženy zas bez problémů zvládnou vyměnit žárovku i pneumatiky. Moderní člověk už v podstatě druhého nepotřebuje- chce se pouze těšit z pozitiv, které vztah přináší, ale není na něm nijak závislý. Proto když přijde první konflikt, dáváme od něj ruce pryč.

Mám pocit že v dnešní, konzumní společnosti vnímáme vztah i samotné partnery skoro jako zboží. Něco nefunguje? Pryč s tím. Proč to opravovat, lepit, zachraňovat, když si můžeme zvolit tu jednodušší cestu- vyměnit to za nové. Možností je přeci dost. Máme sociální sítě, bary, práci, seznamovací aplikace, kamarády a dnes se přece rozvádí skoro každý, ne?

Dříve nebyly rozvody vůbec tak časté, jako dnes. Ba naopak- rozvod byl společností vnímán jako selhání. Proto se lidé snažili na vztahu pracovat, vylepšovat ho a mezi lidmi byla větší tolerance a porozumění. Manželé měli jasně rozdělené role a byli na sobě vzájemně závislí- žena se starala o dům a děti, muž vydělával peníze a zastával mužské práce. Jasně že někteří nebyli nejšťastnější, ale také nebyly všichni nešťastní. Někoho si jednou vybrali, slíbili si lásku až do smrti a pak si prostě stáli za svým rozhodnutím.

Jak se postupem času měnila marketingová koncepce, měnilo se i myšlení a chování populace. Najednou šlo všechno koupit a všechno zařídit přesně podle našich představ. Ženy začaly budovat kariéry, muži se učili používat žehličku a oboje pohlaví se stávalo nezávislým. Pak začalo období ,,tak si to udělej sám, když seš tak chytrej”, pak přišly rozvody, protože ,,já tě vlastně vůbec nepotřebuju” a lidé začali hledat jiné, lepší protějšky. A tak se začlo hrát, stejně jako v obchodech, více na kvantitu, než na kvalitu. Vybíráme si z mnoha dostupných produktů, vyzkoušíme ho a většinou první pokus rozhodne. Jde to, nejde to a tím je kapitola uzavřena- vydáváme se do světa hledat dál. Vím, že to přirovnání je trochu děsivé, ale když se nad tím zamyslím, je to tak. Nevěříte?

Povím vám příběh o jedné paní, která hledala lásku. Dnes je jí přes padesát let. Je 2x rozvedená, za život měla desítky partnerů a teď už je dobrých pár let sama. Když jsem se jí nedávno ptala, jak je možné si z těch desítek nenajít jediného ucházejícího partnera k soužití, začala mi vyprávět příběhy. Příběhy o poškozeném zboží. Tamten byl alkoholik, tamten byl lhář, tenhle byl pořád jenom v práci, tenhle byl hloupej, tenhle byl hajzl, tenhle byl nudnej, tamten byl až moc hodnej, no a tamten nebyl ale vůbec romantickej. Chvíli jsem se na ní dívala a pak se jí zeptala, jaké si myslí že má v očích ostatních vady ona. Na to ale nedokázala odpovědět. ,,já? Já přece nemám žádné velké vady. Mám dobrou práci, jsem soběstačná a nic od chlapa nechci- jen chci, aby mě dělal šťastnou” Já ji znala dobře a věděla jsem, jaká je- že umí být panovačná, má přehnané nároky, není zrovna společenská a umí se proměnit v bezcitnou fúrii, jak není po jejím, a že to s ní ani jeden muž neměl tak úplně jednoduché.

Tato žena strávila většinu svého života hledáním svého prince a ani jedinkrát jí nenapadlo, že by se měla pokusit změnit něco u sebe. Že dokonalý vztah si musí sama vytvořit. Že partner, který by dokázal stoprocentně splnit všechny její nároky neexistuje. Že je třeba občas udělat kompromis. Všichni přeci nemohli být tak špatní.

Když eliminujeme opravdové problémy, jako třeba chronické lháře a sukničkáře, se kterými se moc spokojeně žít nedá, zbudou nám vady, na kterých se společně dá pracovat. Protože když máte přehnané nároky, je jasné že pro vás každý chlap bude nudný. Když jste panovačná fúrie, váš partner bude chtít být raději v hospodě, než s vámi. Když se chcete mít dobře, váš partner hold bude muset hodně pracovat. Neříkám že všechny vztahy stojí za záchranu, ale jsem si jistá že spousta z nich nepotřebuje ke spokojenosti nic víc, než trochu práce a snahy.

Vždycky najdete něco, co vám bude na druhém vadit. Vždycky. Stejně jako vy nikdy nebudete dokonalí. Nikdy. Myslím si, že kouzlo nalezení SPRÁVNÉHO partnera vůbec netkví v tom, že musíte přemlouvat řezníka aby vám prodal ten nejlepší podpultový kousek masa, ale abyste se naučili ten SPRÁVNÝ recept k tomu svému, i když je trošku prorostlý a nemá takovou gramáž. Špetka papriky, hrstka tolerance, ždíbek pochopení, půl kila komunikace a celý balík lásky, protože to je to nejdůležitější koření- a pokud se vám podaří najít někoho, kdo vás miluje stejně jako vy jeho, máte vyhráno.

Veronika Bartáková

Komentáře