Povídka Sidonie Kermack: Den kdy jsem zemřela

Za tuto povídku jsem získala čestné uznání v literární soutěži Literární Vysočina 11. 6. 2016

Dnešní den je výjimečný a proto si ho musím pořádně užít. Je totiž poslední.

Celý týden jsem se věnovala generálnímu úklidu, důkladnějšímu než kdykoli předtím. Všechny zbytečné věci musely pryč. Odnosila jsem hodně pytlů s oblečením do kontejneru pro charitu; spoustou výstřižků a obrázků jsem nakrmila kontejner na papír. Veškerou korespondenci včetně adresáře jsem nacpala do batohu a dvou velkých cestovních kabel a vydala jsem se do jedné vísky. V době dospívání jsem ráda chodila za tu vesnici, „do skal“. Byl to bývalý kamenolom a s kamarádkami jsme si tam hrávaly na indiány a také jsme si na ohýnku opékaly špekáčky a v popelu jsme si pekly brambory. Doufala jsem, že to místo tam stále je. Korespondence a adresy – to je hodně důvěrné na to, abych to hodila do kontejneru. I když by mi to už mohlo být jedno, pomyslela jsem si. Proč bych měla brát ohledy na ty, které mi v ničem nepomohly? A kterým jsem nejspíš byla lhostejná. Možná dvěma z toho množství jsem stála za víc, než za několik řádků.

Vždycky jsem to byla já, pokračovala jsem v úvahách, která začínala kontakt, která navrhovala činnost, která pomáhala, radila a poslouchala nářky. Nestěžuji si, bavilo mě to, ale když jsem pak potřebovala pomoc já, nakonec to vždy skončilo tím, že ta druhá se vypovídala a moje problémy vlastně odsunula stranou, ty její totiž byly mnohem důležitější. Ale možná, že na stolku nechám pár adres, aby někdo mohl mé kamarádky zpravit.

Dvě z nich by mi snad i pomoci chtěly, ale možnosti nemají. I když… někdy stačí se jen ptát jiných lidí.

K další jsem si už vypěstovala odtažitý vztah, už jsem k ní nemohla být upřímná a otevřená. Obě jsme se zajímaly o duchovno a minulé životy, ale zatímco já jsem to měla spíš jen jako další zájem a pro možné vysvětlení některých událostí v mém životě, Lída tomu úplně propadla. V každé maličkosti viděla ovlivňování, působení někoho na dálku… a mně tvrdila, že já jsem jí v minulém životě ublížila tak, že mi odpustit nemůže. „Dokud ti neodpustím, ničeho se nedočkáš, i kdyby ses na hlavu stavěla,“ řekla mi.

A skutečně to tak vypadalo. Ať jsem podnikla cokoli, ať jsem se snažila sebevíc – vše ztroskotalo. Mnou oslovení vydavatelé buď neodpověděli vůbec, nebo to bylo zamítnutí, popřípadě že by mi knihu vydali, ale musela bych si to zaplatit nebo se alespoň finančně spolupodílet.

Jednu knihu mi vydalo nakladatelství A. Avšak shodou okolností vyšly nové knihy dávno zavedeným autorům; moje kniha měla téměř nulovou propagaci na rozdíl od těch jejich, nebyla ani ve výlohách nebo v regálech knihkupectví, tudíž zákazníci o ní nevěděli a tak se prodalo jen málo kusů. A i když jsem si dělala pak propagaci sama v rámci možností, nechápala jsem to. Lidé kupovali bulvární časopisy a noviny, spoustu ezoterických knih, takže vlastně přispívali bohatým. Stačily bombastické titulky nebo návody, jak být zdravý, šťastný, bohatý – a přitom to bylo jedno a totéž, jen napsáno jinými slovy. Vím to, několik jsem si jich kdysi také koupila, než jsem pochopila, že to je jen vyhazování peněz za iluzi. Přitom jsem věděla, že moje kniha byla povětšinou hodnocena kladně. Jedna dívčina mi na sociální síti položila otázku, zdali si myslím, že by vydavatel mohl zapřít skutečný počet prodaných výtisků. Rozhořčeně jsem to odmítla – to přece není možné. Po čase mi to už tak nemožné nepřipadalo.

Ještě bych mohla psát módně, podle toho, co zrovna frčí: sex, drogy, týrání, dívka, která se zamiluje do muslima, upíři… Jenomže právě tohle nedokážu; jsem jiná.

Poté, co jsem spálila obsah kabel a batohu a následně rozmělnila popel, vrátila jsem se domů. Nalila jsem si sklenku laciného červeného vína a oddala jsem se úvahám.

Opravdu je to, co chci udělat, nutné? Nezbytné? Skutečně není žádné jiné východisko?

Ano, je, odpověděla jsem si. A sice všechny rukopisy spálit a jít makat do montovny, vzdát se všech snů a tužeb, být jednou ze stáda, nepsat a být jen čtenářkou. Říká se, že když si člověk něco moc přeje, splní se mu to; proste a bude vám dáno, přej a bude ti přáno, tluč a bude ti otevřeno. Kecy.

Je zvláštní, přemítala jsem, jak každý, kdo se pohybuje v uměleckém světě, na něj žehrá. Že se tím nedá uživit, peníze a sláva že nejsou všechno. Tak proč to dělají? usmála jsem se hořce. Proč nejdou pracovat někam do marketu, do továrny? Kdepak, tohle je určeno pro ty, kteří by se třeba chtěli dostat do téhle branže. Jen aby náhodou někdo, nedej bože, nebyl úspěšný nebo dokonce úspěšnější. Proto také neposkytnou radu, pomoc nebo přímluvu.

Mohla bych sice šetřit, tvrdě šetřit, nic si nedopřát, ani drobnou maličkost, a až bych našetřila, vydat si knihu. Ale to už budu v důchodu a bylo by to stejné, jako kdybych pak dostala pod stromeček kočárek s panenkou, který jsem nedostala v dětství. A když už se mi v úvahách objevilo spojení „drobná maličkost“, i to mělo hořký nádech. Protože i ta „drobná maličkost“ něco stojí, pokud to není umělohmotný výrobek z Číny.

Ne, tohle už je konečná stanice, povzdechla jsem si.

Zbývá ještě pár věcí, které musím udělat. Byt se jen leskne a voní čistotou, je katalogově sterilní. To je splněno. Včetně toho, že v ledničce nic není a ve špajzce jen pár trvanlivých surovin.

Jak opustit tohle slzavé údolí už mám rovněž promyšlené. Skočit z okna je hloupé. Skočit pod vlak? Ne, nedokázala bych přivodit otřes strojvůdci a cestujícím. Oběsit se? Ošklivá smrt. Přeřezat si žíly? To bolí. Pustit si plyn? Nejsem taková, abych ohrozila ostatní nájemníky. Zbývá tedy namíchat si smrtící koktejl.

Tak to bychom měli. Ještě dopis na rozloučenou. Kdepak, ani ten nebude tuctový. Tenhle dopis, který tu zanechám, bude obžalobou. Obžalobou všech těch, kteří mi mohli pomoci a nepomohli. Mám dopisy se zamítnutím, ty tu hezky vyložím na stůl, za ně dám své rukopisy, a před ně položím obžalovací dopis. Vím, že to nic nevyřeší, že se to ani nedozvědí. A pokud ano, bude jim to jedno. Vrah byl odsouzen, na viníka je zákon krátký. Ano, tak to je – ti, kteří mají svůj díl viny, ti jsou nepostižitelní. Zase o jednu bláznivku míň, řeknou si. Ale možná, že se občas hlas jejich svědomí ozve.

Následující den jsem měla dost napilno. Koupila jsem si drahé víno, napsala jsem obžalobu a pak jsem se naposledy vydala ven pro květiny. S klidným svědomím jsem natrhala růže na záhonech před paneláky a bylo mi jedno, jestli mě někdo fotografuje mobilem. Je to moje poslední radost, kterou si na tomto světě udělám.

Růže jsem dala do váz a rozestavěla jsem je po celém bytě. Pokojové květiny jsem důkladně zalila, omluvila jsem se jim a rozloučila jsem se s nimi. Těm chybět budu. A jinak?

Zažehla jsem svíce, které jsem ovšem zabezpečila, aby nedošlo k požáru.

Sbohem, světe!

Už jsem chtěla vypít poslední sklenku, když jsem si uvědomila, že jsem neudělala jednu důležitou věc. Sfoukla jsem svíce a zapnula jsem počítač. Rychle jsem napsala obžalovací dopis a poslala jsem ho do nejčtenějších bulvárních novin a do

nejsledovanější televize. Tak se o tom alespoň někteří lidé dozvědí. Vypnula jsem počítač a elektřinu, plyn i vodu jsem vypnula už dřív.

Opět jsem zažehla svíce, vypila jsem poslední číši vína a ve svátečních šatech jsem ulehla.

Na svět jsem přišla nechtěná a nechtěná z něj i odcházím.

Sidonie Kermack, 13.6.2016

kniha

Komentáře