Povídka Sidonie Kermack: Jenom dopravní prostředek kolový?

Člověk nemá lpět na věcech. Tak to učí různé moudré knihy i Bible. Ale ono to není tak jednoznačné.

Poprvé jsem svého prince v bílém autě zahlédla, když mi ještě nebylo ani šestnáct. Tehdy jsem nevěděla, že to je ON. Stalo se tak 1. května. Představa, že budu v městečku, kde jsem se učila, nucena jít s cizími lidmi do průvodu, byla děsivá. A tak jsem řekla, že jdu u nás, se „sokolem“. Dobrá, doneste potvrzení. Ono se to tehdy jmenovalo jinak, ale my jsme prostě „chodily do sokola“. Potvrzení jsem získala a i do průvodu jsem šla. Aby ne, když jsme mohly beztrestně pokřikovat na dospělé i funkcionáře „ten, kdo stojí na chodníku, nemiluje gymnastiku! Podívejte – naše těla, vaše by to taky chtěla!“ Pořadatelé nás nasměrovali na okraj náměstí. Někdy během nudných projevů jsme zaznamenaly nějaký ruch na silnici a natahovaly jsme se, abychom lépe viděly. Stálo tam bílé auto, okolo pořadatelé, pomocná stráž Veřejné Bezpečnosti i sami příslušníci Veřejné Bezpečnosti neboli policisté. Nakonec řidiči nějak umožnili otočit se zpět. Dopředu jet nemohl – silnice byla plná lidí, náměstí taktéž zaplněno a odbočit doleva nešlo, jelikož tam byly stánky s různým občerstvením a tudíž pro ten den zákaz vjezdu. Bylo to vítané zpestření. Jasně – každý měl být buď v průvodu, nebo ho alespoň sledovat a ne si vyrazit na výlet.

Deset let poté jsem se seznámila se spolumajitelem toho auta. Zažila jsem tam krásné chvíle dlouhého líbání, kdy jsem jen otáčela kazetu v přehrávači, i část noci strávenou v objetí, při hovoru a písničkách. Tento bílý polský Fiat 125 byl i mým svatebním kočárem. Přeletěl nad námi čáp a za rok jsme si z porodnice v tomto autě odváželi syna. Pásy vzadu nebyly, dětské autosedačky byly pojmem zcela neznámým. Vždy na podzim jsme odváželi z chalupy i peřiny, abychom je na jaře zase přivezli zpět; mladší syn – ten, kterého nám „přinesl čáp“ a pro jistotu ještě Ježíšek – v nich byl schovaný, takže to vypadalo, jako bychom ho ukradli.

Poprvé byl nějaký problém ještě dříve, než jsme se přestěhovali do společného bytu; něco se zablokovalo a tak jsme auto museli odstavit na parkovišti. Podruhé o pár let později se nám to stalo cestou na chalupu. Auto jsme dotlačili ten kousek na parkoviště jedné hospůdky a tam nám dva ochotní muži pomohli. Měli jsme na výběr – dojet na chalupu nebo se vrátit. Jelikož by to vyšlo nastejno, jeli jsme, plně naloženi, na chalupu. A mě při sjíždění z kopců vytanul na mysli text písničky „… teď uhýbej z cestičky, nemám brzdový destičky…“. Dva roky poté se situace opakovala, ale to bylo dáno tím, že jsme jeli na pohřeb a všichni měli už silné západní vozy. Ale opět při nás stálo štěstí – dojeli jsme k hospodě, kde se odehrávala pohřební hostina. Po ní se jeden z příbuzných „tety“ nabídl, že to opraví. Leč neměl potřebné součástky a tak že pojedou do servisu. Zůstala jsem s ostatními a starším synem, ten mladší byl ve školce. Nevěděl, že „teta“ umřela; neřekli jsme mu to proto, že byl hodně citlivý a „tetu“ měl moc rád; nevěděl, že my nejsme v práci a starší bratr ve škole. A čas ubíhal. Pak se jedna paní nabídla, že by nás vzala na nádraží. Rozhodla jsem se zůstat a domů jsem poslala syna. „Dojdi do školky pro Míšu a počkej na nás. Určitě přijedeme.“ Sotva odjeli, tak asi deset minut poté přijel manžel s tím pánem. A – přivezli mladší ratolest. Auto se opravilo a máme další vzpomínku, protože Míša odmítl „s tím cizím pánem“ jít, že to není tatínek. Nebylo divu – nikdy ho neviděl v obleku, vždy jen ve sportovním.

V tomto autě jsme také vozili stavební materiál, protože nějaký zmetek nám vypálil chalupu. A my jsme se rozhodli ji znovu postavit. Víkendy, léto – dennodenní cesty tam a zpět; brzy ráno odjezd, pozdě večer návrat. Kluci zdatně pomáhali. Když byla

hrubá stavba hotová, tak už jsme neodjížděli, nýbrž celých pět týdnů jsme tam strávili budováním. Vařila jsem nejprve na elektrickém vařiči klasická jídla – žádné ohřívané konzervy; nádobí jsem myla v jednom lavoru, další byl na naši očistu, vodu jsme si nosili od sousedů v kbelíkách a na stavbu už ze studny. S mladším synem jsem spala v autě, převlékala jsem se v kadibudce. V noci obvykle pršelo, jen se lilo, doslova průtrže mračen a k tomu bouřka. Manžel mi jednou řekl, že auto je nejbezpečnější a tak jsem se nebála. Ale dobře mi stejně nebylo.

I když auto bylo jako nové, přesto byla nutná generální oprava motoru. Ale to by vyšlo na dost peněz a jen by se tím oddálilo nevyhnutelné. Dvakrát jsme museli auto nechat v servisu a domů jet vlakem… měli jsme takové pocity, jako bychom opustili člena rodiny. Nakonec jsme tedy s těžkým srdcem fiátka prodali – tehdy to ještě šlo, nemusela být ekologická likvidace.

Na začátku května 2003 stál na parkovišti náš nový vůz – Škoda Favorit modrozelené tmavé barvy. Tato barva se mi líbila už na základní škole. V následujícím měsíci jsme v něm přivezli z nedalekého městečka rozložená kachlová kamna na chalupu. A odsud jsme pak vezli automatickou pračku. V jedné vísce nás zastavili policisté, ale měli pochopení, takže neřešili, že mladší syn a já nejsme vzadu připoutaní.

Na konci června naše autíčko čekala daleká cesta – až do Sobotky, kam jsem jela na své první vyhlášení výsledků literární soutěže „Šrámkova Sobotka“. Sice jsem se neumístila, ale důležité bylo, že jsem mohla mluvit s porotci. V práci jsem prohlásila, že mi nestačí, že tam jsem označována za příšernou, ještě si to jedu vyslechnout na poli literárním. Byl to pro mě šok. Porotci se vesměs shodli, že píšu dobře a že na vydání knížek mám. Když už jsme byli v Sobotce, tak jsme si udělali výlet na nedaleký hrad Kost. Bylo to nádherné, prohlídka hradu stála za to. A cestou zpět jsme ještě stihli prohlídku Humprechtu, kde měli ve vitríně porcelánové hrníčky, které máme na chalupě po babičce. Při jízdě manžel vyškolil jednoho řidiče kamionu. Byla tam sedmdesátka, tak jsme uposlechli příkazu značky a řidič kamionu na nás vztekle troubil. Doma jsme probírali zážitky celého dne a bylo to velice úsměvné. Dva týdny předtím náš mladší syn nesměl jet se školou na výlet na Kost, údajně že zlobil. Tak se tam dostal s námi a viděl i víc, protože černou kuchyň předtím měli z důvodu opravy zavřenou. Ten den toho s námi poznal víc, než kdyby tam byl býval jel na školní výlet.

Rok poté jsme museli dát autíčko do servisu. Spolu se synem jsme se rozhodli, že tam půjdeme pěšky, je to kousek. Auto bylo už opravené, jen s ním odjet. Ten den jsem litovala, že syn je ještě školou povinný a já nemám řidičák. Auto, které stálo na parkovišti před servisem, jsme otevřeli, posadili se dovnitř – já za volant a pustili jsme si písničky z kazety. Venku stál nějaký důležitý pracovník servisu v obleku a s mobilním telefonem a ani ho nenapadlo se nás zeptat, co tam chceme a jak to, že lezeme do auta. Opravdu – mít řidičák, odjela bych a bavila bych se tím, jak by to vysvětloval.

Ve srovnání s Fiatem Favorit vypadal jako dětská hračka. Ale vešlo se do něj hodně věcí.

V září roku 2006 jsme jeli do Proseče, kde bylo vyhlášení výsledků literární soutěže „Proseč Terézy Novákové“. Mí chlapi pokračovali dál na chalupu s tím, že pak pro mě přijedou. To jsem ovšem netušila, že manžel nechá syna, aby si zkusil řídit.

Další krásná vzpomínka spojená s Favoritem je z července roku 2008, kdy jsem jela se starším synem do Prahy na promoci jeho přítelkyně. Na zpáteční cestě se vyskytl nějaký problém, který konzultoval mobilním telefonem se svým mladším bratrem, který už se učil automechanikem.

Protože jsme nebyli první majitelé a rok výroby byl 1993, opravy se nám nevyhnuly. V roce 2011 jsme si pořídili Fabii a Favorita získal náš mladší syn. Ten s ním najezdil spoustu kilometrů, ale také už musel hodně opravovat.

Nadešel dvacátý šestý duben 2016. Bylo to „černé úterý“. Naše autíčko neprošlo na STK. Dostali jsme měsíc a pak – buď bychom to dali opravit, nebo konec. Oprava by byla neskutečně drahá, takže jsme se s těžkým srdcem rozhodli pro ukončení pozemské cesty.

Naše autíčko – Favorit – už není, ale stejně jako v případě Fiata, vzpomínky zůstávají.

Sidonie Kermack

Komentáře