Povídka Sidonie Kermack: Osamělost

Byla jiná a věděla to. Nikdy doopravdy do třídního kolektivu nepatřila. Nebyla ani šprtka a premiantka, ani pětkařka a průšvihářka. Byla průměrná. Chodit za školu se bála, o kluky zájem neměla a kluci neměli zájem o ni. Pokus tajemným dopisem oslovit chlapce, aby se vyrovnala spolužačkám, o které kluci stáli, dopadl žalostně. Vyhlédnutý kluk ji odhalil a v odpovědi zesměšnil. Uvědomovala si, že není moc hezká, ale nemusel jí to psát tak otevřeně a urážlivě. Naštěstí se ani jí nijak nelíbil, to by nesla mnohem hůř. Neměla nikoho, s kým by mohla mluvit o svých myšlenkách, náladách, o tom, co ji baví a co ne. Pro její zálibu ve čtení a psaní neměl nikdo pochopení. Podle mámy měla dělat něco užitečného – štrikovat, šít a kuchtit, ušklíbala se v duchu. Táta byl věčně v práci, a pokud se zdržoval doma, také neměl příliš pochopení pro nápady své dcery. Byla jiná. Byla jiná a věděla to.

Přišla domů ze školy a jako vždy do prázdného bytu. Tašku hodila do kouta a pustila si rádio. Milovala hudbu, písničky a svět umění celkově. Vše, co ji unášelo na vlnách fantazie pryč z tohoto šedivého, nehostinného světa, kde pro ni nebylo místo. Milovala pohádky a historické romány, ale četla i další knihy. Pouze dívčí románky neměla ráda. Přečetla asi tři a ve všech byla hlavní hrdinka ta bez bázně a hany, oblíbená děvčaty, obletovaná chlapci a vzorná žačka.
Bylo teplo a tak si vzala tričko a kraťasy a šla ven. Ne do ulic, nebavilo ji promenovat se a prohlížet výlohy obchodů s oblečením. Šla za město, do přírody. Tam byla šťastná, byla sama sebou, mohla snít a představovat si různé scény ze svého světa fantazie.

Na louce spatřila pár spolužaček. Usmála se a zamířila k nim.
„Ahoj,“ pozdravila je.
„Ahoj, Jano. Kam jdeš?“
„Jen tak.“ Přisedla si na deku. „V sobotu jsem byla s našima v Praze.“
„To musela být otrava,“ otřásla se Maruna.
„No jo, máma pořád lezla do krámů a chtěla mi koupit sukýnku. Ale táta mě vzal k orloji a pak jsme šli na Hrad…“
„Jé, hele – Barča. A jaký má supr šaty!“
Příchozí dívka se rázem stala středem pozornosti. Všechny se k ní nahrnuly, okukovaly šaty a hmatem zkoušely kvalitu látky. Barča se točila jako zkušená modelka a nafukovala se jako pávice. Janin výlet do Prahy byl zapomenut. Nebylo to nic ve srovnání s modelovými šaty spolužačky.
Jana měla pláč na krajíčku. Přesto se přemohla a šla k nim.
„Sluší ti to,“ řekla pochvalně. „V Praze…“
„Hele, Barčo, to jste fakticky letěli na Seychely?“ „To muselo stát balík“
Jana byla zase sama. Tak, jako vždycky. Nepatřila k nim, nepatřila k rodině, nepatřila nikam. Byla jiná. Ať se snažila sebevíc, nikdo ji nebral na vědomí, nikoho nezajímala. Rozhodně nepovažovala za zájem obligátní dotazy rodičů: Co škola? Máš úkoly? Co známky? Chtěla, aby si s ní povídali, aby ji vyslechli a aby věděli, že žije a že má své sny, touhy a přání.

Uteču, napadlo ji. Zkusmo udělala pár váhavých kroků. Nikdo si toho nevšiml. Osmělena poodešla pár metrů. Vyslala toužebný pohled plný naděje k hloučku děvčat. Já jsem tady! chtělo se jí zakřičet z plných plic. Tak si mě všimněte!
Její němé SOS nikdo neslyšel. S povzdechem zašla na kraj lesa. Schovala se za statný smrk a pozorovala dívky. Smály se a štěbetaly. Očividně jim nescházela.
Jana kráčela, co noha nohu mine, dál lesní cestou. Hlasy děvčat k ní dolétaly už jen z veliké dálky; slyšela je, ale slova nerozeznávala.
Po chvilce se jí zmocnil nepříjemný pocit. Ještě nikdy nebyla v lese sama. Na svých osamělých procházkách dávala přednost loukám, polní cestičce nebo břehu řeky. Teď ji lekal kdejaký šramot. Když před ní s chrastivým lomozem z křoví vyrazila srnka, Jana zůstala stát jako solný sloup. Srdce jí zběsile bušilo a krve by se v ní nedořezal. Na okamžik ji napadlo, že se vrátí. Nikdo by nic nepoznal. Pak si vzpomněla na zraňující nezájem okolí a srdnatě šla dál.
V lese bylo chladněji než na louce, kam svítilo slunce. Příšeří Janě nevadilo, líbila se jí hra světla a stínu a tolik odstínů zelené. Některé listnaté stromy ozářené sluncem Janě připadaly jako by byly ze zlata. Stála a obdivně se kochala tou krásou.

Při každém nezvyklém zvuku se zachvěla a bázlivě se ohlížela. Na strašidla nikdy nevěřila, nicméně teď, když byla v lese sama a blížil se večer, byla ochotná připustit jejich existenci. Zdálo se jí to méně nebezpečné, než kdyby uvěřila, že je sledována nějakými živými bytostmi.
S postupujícím šerem jí byla stále větší zima a také, ač se tomu bránila ze všech sil, se jí do myšlenek vkrádaly zlověstné události, o kterých četla nebo je slyšela ve zprávách. Představy o lupičích, násilnících a vrazích se jí usídlily v mysli a nedokázala je nijak vypudit.
Cestou narazila na malou studánku, dokonce se stříškou a se dvěma hrníčky. S vděčností se napila studené, křišťálově čisté a lahodné vody. Jaký to je rozdíl proti zdravotně čisté chlorované vodě z vodovodu, pomyslela si. Hrníček vypláchla a vrátila na místo. Ještě kdyby tak bylo něco k jídlu, uvažovala a současně jí zakručelo v břiše.

Podívala se na hodinky. Bylo teprve šest. Co kdybych se vrátila? pomyslela si. Nikdo by nic nepoznal. Ale proč se vracet? Měla bych sice jídlo a pití, teplý svetr, ale byla bych stejně sama. Ale v pohodlí a bezpečí, oponoval hlas rozumu.
Vrátím se, rozhodla se. Otočila se a vydala se na cestu zpět.
Náhle se úlekem zastavila. Kde to vlastně jsem? Tudy jsem určitě nešla. Jen klid, říkala si. Vrátím se ke studánce a pak už vykročím správným směrem. Jenomže u studánky už vůbec nevěděla, kudy přišla. Proč jen jsem si neznačila cestu nebo se pozorněji nedívala, kudy jdu? Protože jsi utekla, uslyšela vnitřní hlas, a nechtěla ses vrátit.
Jana si sedla na pařez a usedavě se rozplakala. Byla sama v lese, nevěděla kudy ven, setmělo se, byla jí zima a byla vyděšená. Kolem dokola se ozýval skřípot, vrzot, praskot, pískání, houkání, vrčení, vřeštění, šustění, dupot.

Strach ji přemohl a ona se dala do běhu, nedbajíc pavučin a větví, které jí stály v cestě a šlehaly do obličeje. Několikrát zakopla o pařez, několikrát upadla poté, co se jí noha dostala do nějaké díry. Nedbala ničeho, chtěla jen jediné: domů.
Když ji za nohu chytla čísi ruka, Jana pronikavě zaječela. Snažila se vyprostit ze sevření a když se jí to povedlo, zjistila, že ji nechytil žádný zloduch, ale obyčejné ostružiní.
Vyčerpaně klesla opodál na hebký mech, stočila se do klubíčka a pokoušela se usnout. Marně. Směsice zvuků nočního lesa jí to nedovolila.

Namáhavě se zvedla, rukou si otřela slzy a vlekla se dál. Nakonec ji síly i zbytek energie opustily. Právě v okamžiku, kdy se před ní zjevilo cosi velikého a střapatého. Byly to kořeny vyvráceného smrku a Jana se ukryla v díře, která po něm zbyla. Takto alespoň iluzorně chráněna přece jen usnula.
Probudil ji nádherný ptačí koncert. Současně se roztřásla zimou i zděšením. Přestála noc v lese; doma určitě už zburcovali kdekoho včetně policie. A ta ji hledá. To bude ostuda, až ji přivlečou. Ta hanba! Doma pak určitě dostane. Na druhou stranu jí tohle dobrodružství budou děcka závidět a získá jí to vytouženou pozornost. Konečně si jí všichni všimnou, konečně ji vezmou na vědomí. Už nebude tak strašně osamělá.

Na své noční pouti lesem se tak zamotala ve spleti stromů, že teď už naprosto netušila, kde je. S probouzejícím se dnem, s vycházejícím sluncem, v němž se jako démanty třpytily kapky rosy na trávě a pavučiny s drobnými rosnými perličkami připomínaly cáry závojů víl, které v nočním lese tančily při měsíčku, se Janě svět zdál mnohem hezčí. Jen kdyby mi nebyla taková zima a kdybych neměla přímo vlčí hlad, myslela si.

Šla dál, občas se jí podařilo natrhat pár zapomenutých malin a ostružin. Rychlejší chůze ji i trochu zahřála. S radostí uvítala lesní cestu, po které nejspíš jezdili lesníci autem. Šlo se jí pohodlněji.
Vtom ucítila nádhernou libou vůni. Tak snad voní mana nebeská, pomyslela si. Vydala se za tou vůní.
Náhle před sebou spatřila krásný srub s vyřezávaným a malovaným štítem. Bylo to jako v pohádce. Kde se vzal, tu se vzal, napadlo ji. Vůně nabyla na intenzitě a Jana slyšela zvnitřku mužský a ženský hlas: „Na oběd přijedou i Pospíšilovi…“ „Kvůli nim aby jeden vstával pomalu za tmy…“ „Ale oni nám pomůžou…“ „Proto je nemusíme…“
Janu vábila vůně grilujících se kuřat. Tak ráda by se zakousla do šťavnatého stehýnka obaleného křupavou kůrčičkou! Sliny se jí sbíhaly.
„Jo, prve hlásili, že se ztratila nějaká holka.“
Jana, která už chtěla jít k těm lidem a poprosit je aspoň o kousek chleba, se lekla. Ne, tam nemůžu jít. V břiše jí nesnesitelně kručelo, vůně pečínky lákala, ale Jana se rozeběhla opět do hloubi lesa.
Hledají mě! To by byla ostuda, kdyby mě domů přivedl policajt.
„Kampak, slečno?“ zahřmělo nad ní a Jana úděsem ztuhla. „Za školu?“
„Ne… ne,“ pípla vyděšeně. Zírala na ohromného zarostlého muže v zelené uniformě s flintou přes rameno.
„Tak co tu děláš?“
„Já jsem… já jsem se ztratila.“
„Tak nebreč. Já tě domů dovedu. Kde bydlíš?“
Jana ochotně řekla adresu. Byla příliš důvěřivá a myslela si, že když ona je hodná, lidé okolo ní jsou také hodní. Přesně podle hesla „podle sebe soudím tebe“.
„To jsi tedy pořádný kus cesty od domova. Bude lepší, když tě vezmu k hájovně a dovezu autem.“
Šli mlčky a les pozvolna houstl. Jana se počala bát. Říkala si, že se unáhlila, když začala důvěřovat úplně cizímu člověku, navíc tak mohutnému a vzhledem připomínající spíše Babinského než Rumcajse. Měla jsem radši jít k těm lidem v chatě, ti byli určitě solidní. Místo toho mě neznámý chlap vede hlouběji a hlouběji do lesa. Znásilní mě a zabije a zahrabe v lese a nikdo nenajde ani moje kosti. Jany se začínala zmocňovat panika. Panebože, dej, ať se z toho dostanu, modlila se a slzy měla na krajíčku.
„Tak, princezno, jsme tady. Tohle je můj zlatý kočár,“ ukázal hajný na terénní vůz. „Prosím, račte.“
„Děkuju,“ špitla.
Drncání vozu nevnímala, byla ráda, že ji Pán Bůh vyslyšel a ochránil.
„Mám tě dovézt až domů?“
„Radši ne.“
„Chápu. A kdybys zas někdy chtěla zabloudit v lese, tady máš číslo, zavolej a já ti budu dělat ochránce.“
Jana způsobně poděkovala, ale věděla, že téhle nabídky nevyužije. Nikdy. Teď vyvázla, ale později by mohl její důvěry zneužít.
„Kde´s byla?!“ uvítala ji matka. „No tak! Hledá tě policie, my tu strachy trneme…“
„Já… zabloudila jsem v lese. Jen jsem se šla kousek projít a pak už jsem nevěděla, kde jsem a kudy domů,“ řekla Jana s pláčem. Pravdu říci nemohla. Máma by to nepochopila; nepochopila by tu její osamělost.
„To máš z toho tvýho courání sama! Kdybys chodila s děvčaty…“
To by o mě holky musely stát! chtělo se jí vykřiknout. Jenže pro ně jsem vzduch. Na mě žádná holka nezazvoní, abych šla ven. Ještě tak jsem jim dobrá dát opsat sloh nebo obsah povinné četby a napovídat, jaké i/y se kde píše při diktátu.
„Běž se vykoupat, najez se a hajdy do postele. Policii to teď zavolám a ve škole tě omluvím.“
Poté, co paní Kratochvílová vše zařídila, odešla do práce. Jana byla zase sama. Vykoupala se, najedla a vlezla si do voňavé postele. S radostí se ponořila do spánku. Prospala celé dopoledne. Odpoledne byla doma a bylo to jako vždycky. Pro rodiče bylo důležité, že nemají další problémy. Vše bylo při starém.
Ráno Janu ve škole všichni obklopili a chtěli vědět, kde byla, jak to prožívala a Jana se ochotně pustila do vyprávění.
„Děcka, sladká Zuzka je v tom!“ vpadla k nim Helena.
„Kecáš!“
„Nekecám. Píše to bulvár.“ A Helena začala předčítat zasvěcenou zprávu o těhotenství tanagerského idolu, zpěvačky Zuzky D. Janino dobrodružství už nikoho nezajímalo. Byla zase sama. Byla jiná a věděla to. Byla osamělá.

Sidonie Kermack

osamelost

Komentáře