Zpěvačka Jiřina Anna Jandová: S tátou jsme na podobné vlně!

Na konci září oslaví třicetiny, na svém kontě má už tři sólová alba. Zpěvačka Jiřina Anna Jandová (29), dcera Dalibora Jandy (65), koncertuje jak sólově, tak vystupuje jako host na vystoupeních svého táty. Spolu také nazpívali duety, z nichž Pátý perný den se stal hitem v mnoha rádiích….

Jak a kdy jste se dostala ke zpěvu?

„Tak samozřejmě z podstaty mého jména mě zpívání provází celý život. Bylo to ve mně. Ale je fakt, že jsem původně moc zpívat nechtěla. Když se mě kdysi ptali, jestli budu jako tatínek, říkala jsem: Ne, v žádném případě. Pak jsem chodila na klavír a na kytaru. Ty kroužky, které mě taky moc nebavily, mě pořád provázely. Ale nebyla jsem z nich odvázaná.“

Kdy se to zlomilo?

„Kole čtrnácti, patnácti let jsem si začala skládat muziku sama. To byl pro mě důležitý moment. Říkala jsem si, že všem ukážu, že mám svoji hlavu. Úplně se to nedaří, protože určitý druh lidí to, že máte svoji hlavu, nezajímá. To říkám s nadsázkou, samozřejmě! (směje se) Ale pro mě je to důležité pořád. Skoro vůbec nedělám předělanou muziku. Mám dvě písničky ze tří alb, které jsou předělávkové, takže je to pro mě okrajová záležitost. Má cesta je o to těžší, ale mě osobně naplňuje, protože mám ten dojem, že je jen moje.“

Máte nějaký životní vzor?

„Nemám ráda pojem vzor. Každý člověk, který něco dělá a chtěl by to dělat po svém by se asi nikdy neměl někomu podobat. Ale určitě mě ovlivňuje spousta lidí. Ať charakterem, životním stylem, tak i v muzice. Povětšinou jsou to takoví muzikanti, kterým se vůbec moje hudba nepodobá. Těžko říct, že by to byly nějaké moje vzory. Mám ale moc ráda zpěvačky, jako je Sheryl Crow nebo Annie Lennox, které mám pocit, že si jdou svojí cestou a drží si svoji rovinu.“

Vzpomínáte si na svůj první singl?

„Víc, než když jsem vydala svou třetí desku! To člověku utkví v hlavě. První singl jsem udělala ještě, když jsem byla na střední škole. Byla to písnička Tvář, a potom Šílená láska, ke které jsme natočili videoklip. Byly to takové moje začátky. Úplně první písničku jsem ale natočila s tátou.“

Jaká to byla?

„Byl to duet, který se jmenuje Vstáváš a byl na jeho desce Jeden den. Pamatuju si na to, když jsme jeho album křtili. Bylo to v roce 2006. Když jsem tam stála, abychom písničku zazpívali, byl to pro mě dodnes hodně silný zážitek. Pořád si pamatuju, jak se mi tehdy klepala kolena. (směje se)“

S tátou jste ale nazpívala mnohem výraznější duet…

„Ano, Pátý perný den. Na to vzpomínám ráda, to se moc povedlo. Mám pocit, že se nám ten duet vydařil jak malovaný a na tom klipu je to znát. Tu písničku mám ráda, hrozně se mi líbí a pořád na ni dostávám kladné reakce od lidí. Hrajeme ji na koncertech, opravdu má úspěch a už je taková více zakotvená. Lidi ji znají z doslechu a občas ji hrají i nějaká rádia. Jsem s ní spokojená.“

Vzpomenete si na svou první desku?

„První deska Tvář byla startovní.  Když si ji dneska poslechnu, tak bych plno věcí dělala jinak. Pak jsem točila desku Narovnaná v zádech, a to už jsem víc přemýšlela kudy. Už tam hodně byly kytarovky a cesta, kudy se mi zdálo dobrý jít. V Muzeu lásky jsem to ladila hodně do romantického stylu, víc pro chlapy. Za tu dobu už jsem vyrostla a pocítila, že mě publikum nějak vidí a chce vidět. Tak to prostě je a do toho jsem se maximálně zastylizovala.“

A co vliv vašeho táty?

„Ten byl veliký, samozřejmě! Jsme spolu na podobné vlně. Pořád se nás ptají, proč spolu spolupracujeme, nebo jestli se nechci trhnout. To nechci, protože si myslím, že se člověk se jménem Jandová nikdy netrhne, to je první věc. A druhá věc je, že my spolu tu muziku tvoříme, táta je producent mých alb. Nemám dojem, že by mě to něčím omezovalo, naopak. Pořád mi pomáhá a práce spolu nás baví. Vystupuju na jeho koncertech, dává mi příležitosti, kterých si považuju.“

Jmenujete se Jiřina Anna Jandová, proč tolik jmen?

„Jsem tak pokřtěná. Když jsem začínala zpívat, říkala jsem si, že by to mohlo být něčím ozvláštněné. Tak jsem si dala tři jména a dneska pozoruju, že to používá hodně velká skupina žen. Tehdy to nebylo, nevím, jestli jsem to odstartovala, ale mně se to zdá docela dobrý. Ale pořád mi to pletou a říkají mi Jiřina Jana a tak podobně.“ (směje se)

Jak hodnotíte vývoj české hudební scény?

„Kdybych chtěla být hodně upřímná, což nevím, jestli se dneska nosí, tak bych řekla, že se to trošku zastavilo a vývoj je na můj vkus malý. Ale já jsem dost špatný posluchač české hudby. V určité pubertální době jsem se trošku zastavila a už jsem přesedlala ryze na zahraniční hudbu. I když mám i tady interprety, kteří mě baví a jsou to takové ty legendy. Člověk uzná, že mají za sebou obrovskou kariéru, naplňují sály, což je prostě úcta. A tu chovám k mnoha lidem. Ale u mladších interpretů nevím.“

Proč?

„Přijde mi, že se všechno hodně kopíruje ze zahraničí. Že jen pozorují, co se kde má nosit, jaké zvuky, tak to dělají. To se mi nelíbí. Snažím se to dělat po své, jak se to líbí mě, a ne, jak se to líbí třináctiletým dětem, protože pro ty já muziku nedělám. Ale chápu, že je někdo chce zaujmout. Pak musí řešit trendy, všechno pozorovat, do detailů se v tom orientovat, což já neumím ani nechci. V tom vidím spíš ten vývoj. Podle mě není ani tak hudební, spíš je o tom, jestli je někdo stylový a dobře vypadá. Jestli je správně potetovaný, nebo má dobrý náušnice. Dneska je to póza, image, rappeři dělají moralistické texty. Já jsem prostě někde jinde, moralizování nemusím. Přijde mi, že jsme naladění jinde, všichni vystavují citáty, a když už nemáš energii, tak „přidej víc“. Přijde mi to takové zvláštní, že lidi potřebují být nějak řízení nebo to od někoho slyšet.

V březnu jste byla hlavním hostem na narozeninovém koncertu svého táty, jaká to pro vás byla zkušenost?

„Bylo to strašně hezký! Až tak narvaný, že jsem z toho měla malinko hrůzu. (směje se) Do Lucerny jsme se, od té doby, co s tátou jezdím, vrátili počtvrté. Nebyla to úplně neznámá, ale ta letošní Lucerna byla hodně jiná. Překvapilo mě, kolik tam bylo mladých lidí, což je momentálně všude na tátových koncertech. Taky si děláme takové soukromé analýzy a říkáme si, kolik chodí chlapů, což táta nikdy předtím nezažíval, takže něco se otočilo. (směje se) Krásně to dopadlo, myslím, že to oslavil na plný pecky a v plný síle.“

Míváte s tátou sami ze sebe trému?

„Samozřejmě, že máme! Proto si vždycky říkám: Jen ať to všechno dobře dopadne. A musím hlavně říct, že co se týká organizace Martina France, tak ta byla naprosto famózní a výborná.  Úspěch v Lucerně je z velké části jeho práce.“

Máte nějakou vizi, kterou byste chtěla realizovat?

„Těch mám spoustu. Letos mě čeká jubileum. Bude mi třicet, a samozřejmě i to mě nutí k nějakému ohlížení se. Ráda bych natočila nový singl. Jednu nebo dvě písničky. S úplně jinými lidmi. Hrozně ráda bych, aby tam byl nějaký můj motiv, který předám nové krvi. K tomu bych chtěla udělat videoklip. A pak plánuju nějaký svůj oslavový koncertík. Tam bych si ráda pozvala netradiční hosty. Nejenom zpěváky. Za těch deset let, co zpívám, jsem potkala spoustu lidí v branži, kteří mě nějak překvapili. Byla bych ráda, aby to na mým koncertě bylo takový pohodový, abych nemusela nikoho přemlouvat. Aby to bylo upřímný a opravdový, a na to se těším.“

Ondřej Spýťa Syrový

 

Komentáře