Zpěvačka Pavla Forest: Chybí tu vysokoškolské vzdělání pro rockery!

Zpívat začala Pavla Forest (56) už ve čtyřech letech. A zůstala mu věrná dodnes i přesto, že vystudovala fakultu architektury. Dnes nejen zpívá, píše a skládá, ale je také výkonnou ředitelkou pražské RockOpery. Zároveň má jeden sen – dosáhnout toho, aby rockeři měli u nás vysokoškolské vzdělání…

Jak a kdy jste se dostala ke zpěvu?

„Pocházím z rodiny, kde se zpívalo od malička. Maminka mi zpívala, už když jsem byla u ní v bříšku. Působila ve sboru paní a dívek v Litomyšli, a když měla děti, pořád zpívala doma. Takže jsem hudbou byla obklopena. Já jsem veřejně začala zpívat ve čtyřech letech v klatovském sboru, a to jako sólistka. Zpívala jsem tehdy lidovou písničku malým občánkům.“

Měla jste nějaký vzor?

„Takový, že bych ho kopírovala, to ne. Ale můj největší lidský vzor byla moje maminka. Ze zpěvaček se mi líbí Tina Turner, Ella Fitzgerald nebo muzika, jakou dělá Sting. To, co asi každému, kdo se trošku vyzná v tom, jak má znít lidský hlas.“

Pavla Forest kdysi zpívala i s Karlem Gottem

Jste ředitelkou RockOpery, jak jste se k ní dostala?

„Spolu s mým životním druhem a spoluautorem rockových oper Milanem Steigerwaldem jsme měli kapelu King Size. Hráli jsme muziku, která už tenkrát byla hodně programní. Bavilo mě psát o zajímavých tématech, která se zobrazovala v hudbě. Jednou jsme byli na koncertě Rammsteinů a řekli jsme si, že je to úžasná show, ale chybí jí jedna věc – příběh. Myslím si, že lidi je milují, mají rádi pohádky a mýty, proto si je po tisíciletí vypráví. Příběhem se nadšení z rockové muziky může povýšit na něco dalšího. To byl základní impulz, kdy jsme si řekli, že začneme dělat rockovou muziku a show, která lidi zaujme, ale zároveň v ní bude poselství a dobrodružství. Postupně jsme zjistili, že je to vlastně divadlo. Tenkrát nám to ani tolik nedošlo.“ (směje se)

A tak jste založili RockOperu Praha…

„Nejdříve jsme napsali Antigonu. A vždycky, když jsme ji chtěli inscenovat, museli jsme pro ni najít nějaký prostor. Byli jsme v Kongresovém centru, v Obecním domě… Vždy tam bylo něco, co nám to ztěžovalo. V pronájmu jsme byli i v Divadle v Dlouhé. Dostávali jsme termíny, které vyhovovaly divadlu víc než nám a od rána do večera jsme jen stavěli, bourali, o všechno se starali… Bylo s tím hodně produkčních problémů. Neměli jsme tolik času na přípravu. Nezbylo nám, než najít trvalejší prostor, kde bychom mohli i zkoušet. Nakonec jsme objevili v Holešovicích bývalé divadlo Milénium, které jsme postupně předělali na RockOperu Praha. Nakonec jsme se tady usadili.“

Co vás při psaní nejvíce inspiruje?

„Máme dramaturgický plán, podle kterého se řídíme. Ale ze začátku, když jsme dělali Antigonu, mě nejvíc motivovalo to, že se mi zdálo, že o antických tématech v bigbítu lidé nic nevědí, že by se to úplně vytratilo. Říkala jsem si, že je tu příležitost téma pro české publikum znovu objevit. Vyhmátnout podstatu, která v něm je a je zapsaná hluboko v naší psychice. Proto jsme jako první zvolili Antigonu. Protože v ní je oidipovský komplex i psychologické problémy dnešního lidstva.“

Také se k vám pojí téma Tibet. Co pro vás znamená?

„Myslím, že Tibet je křesťanství velice blízký. Je mi na něm sympatické i to, že je to mírumilovný směr, v jistém smyslu filozofie, přemýšlení o životě. Obsahuje i moment určitého sebezdokonalování. Reinkarnace a vše kolem člověka nutí, aby se sebou něco udělal. Navíc má exotické kouzlo. Milanova sestra do Tibetu jezdí neustále. My jsme tam ještě nebyli, ale asi se tam vydáme. Zatím tu máme tolik práce, že nemáme čas na delší čas odjet.“

Foto: Vladimir Wiesmaier

Učila jste také na Mezinárodní konzervatoři Praha. Jak na to vzpomínáte?

„Moc hezky. Se studenty stále spolupracuji. Oddělení rockové opery jsem tam založila krátce poté, co jsme otevřeli RockOperu. Všechny činnosti spolu souvisejí. Spousta studentů vystupuje v našich operách, třeba v Romeo a Julii nebo v Sedmi proti Thébám. Ty nejlepší z nich si necháme i do budoucna. Jako divadlo nutně potřebujeme mít zásobu talentů z mladé generace, kteří to umí ztvárnit způsobem, jaký je pro nás vhodný. To v Čechách moc neexistuje – příprava rockerů, lidí, kteří zpívají a mají i hudební vkus směrovaný k rockové muzice. Zároveň musí jít i o jejich životní sebevyjádření. Není to jako v muzikálech, kdy člověk musí být tak univerzální, že zahraje cokoli. My chceme, aby zahrál svůj životní názor. Musí se to i dobře obsadit, aby zpěvák s rolí souzněl. A to je daleko složitější, než být všeobecně nadán. Musíte nejdřív najít sám sebe.“

Máte nějakou vizi, co byste chtěla podniknout?

„Mám. Myslím si, že v České republice chybí vysokoškolské vzdělání pro rockery, tak na to se chystám.“ (směje se)

Ondřej Spýťa Syrový

Komentáře