Baletní mistr Vlastimil Harapes: Život je jen náhoda, ale připravenému štěstí přeje.
Vlastimil Harapes patří mezi nejznámější osobnosti českého baletu, léta působil jako sólista a následný ředitel baletního souboru Národního divadla v Praze. Mimo jiné se věnuje herecké profesi, kde u veřejnosti nejvíce vstoupil ve známost díky filmu Panna a netvor. Neminula ho ani pěvecká dráha a s Hanou Zagorovou nazpíval nezapomenutelný duet Jen pár dnů. V současné době ho můžeme vidět v ve dvou inscenacích v Divadle Semafor.
Jak a kdy jste se dostal k tanci?
K tanci jsem se dostal prakticky až ve čtrnácti letech, když jsem šel na konzervatoř. V Chomutově jsem chodil do hudební školy, zpočátku na housle (1 rok), na klavír. Pan učitel mi ty housle ale potom tak trochu zprotivil, takže jsem je už „nechtěl ani vidět“, ale to nevadí. (Smích…) Poté mě vedla paní učitelka, která vedla rytmiku pro děti, takže jsme různě dupali, tleskali, louskali… No a tam si zřejmě všimla, že mám pohybové vlohy. Nicméně ale rozhodně jsme tam nebaletili. Zatím šlo skutečně jen o pohyb. I ostatní učitelé si o mně mysleli, že jsem pohybově nadaný, a že bych tedy měl zkusit štěstí na konzervatoř, což se stalo. Takže jsme poté s rodiči odjeli z Chomutova do Prahy a já zkoušky na konzervatoř udělal. Dá se tedy říci, že můj tanec – spíše jeho počátky, lze datovat přibližně do mých čtrnácti let.
A k baletu konkrétně jste se dostal kdy?
To samozřejmě po škole. Tam jsem studoval, abych tak řekl, zpočátku trošku neúspěšně – samá čtyřka, čtyři mínus z hlavních oborů. Nakonec se to podalo v posledním ročníku, kdy jsem konzervatoř vystudoval naopak s vyznamenáním, i když z počátku to moc dobře nevypadalo. Tak to ale někdy bývá… (Smích…)
Také jste studoval v Rusku. Jaké to ve Vás zanechalo vzpomínky?
V roce 1966 jsem udělal konkurz do Národního divadla, již při tom, co jsem natáčel Markétu Lazarovou, ale rok jsem měl (pohybovou) pauzu a měl pocit, že jsem něco zanedbal, takže jsem raději požádal o stáž. No a protože mne byl doporučen profesor Alexander Ivanovič Puškin s tím, že je skvělý, odjel jsem tedy roku 1969 na stáž do Ruska. Studoval jsem tam hodně postav, dokonce i prince v Labutím jezeru, což je velká role. Vše probíhalo dobře. Nakonec jsem tam v této úloze dokonce i třikrát vystoupil, což se nikomu jinému přede mnou (ani po mne), již nestalo, že by ho tam nechali takto tančit. Celkově mám na tuto stáž ty nejlepší umělecké vzpomínky. Škola je tam skvělá.
Mimo jiné působíte jako herec a zpěvák. Kdy jste se dostal k této oblasti?
Jak se říká, život je jen náhoda, ale připravenému štěstí přeje… A člověk musí být vždy připravený na to, že ho může potkat i takováto náhoda. Kolega Jaromír Vašta se mne totiž jednou zeptal, jestli umím zpívat, protože natáčel jednoho ze Silvestrů. No a když jsem potvrdil, že ano, nabídl mi číslo, kde účinkoval Korn, Neckář a do trojice jsem tam měl být s nimi právě já. Právě při natáčení „Vaštova“ Silvestra za mnou přišla i Hana Zagorová s tím, jestli bych nechtěl účinkovat také v jejím pořadu Dluhy Hany Zagorové. Napadlo ji, že bychom tam mohli v jednom čísle spolu s Jiřím Kornem, Karlem Gottem a Lubošem Pospíšilem tančit jako karetní svršci. A já, že bych byl speciálním srdcovým svrškem, který by se na rozdíl od ostatních vyjadřoval jen tancem, protože tanec je můj obor. Šlo o pohádku motivů z karet. Mně se ta role „mrzáčka“ – malé postavy, co nezpívá a jen tančí, sice moc nelíbila, ale Hana Zagorová mi na to řekla, že o tom ještě popřemýšlí a ozve se mi. A nakonec skutečně telefonovala. Takový byl můj „přestup“ od tance k profesím herce a zpěváka.
Hrál jste v pohádce Panna a netvor. Byla to jedna z Vašich nejznámějších rolí, ze které Vás znají i děti. Jaké máte na ni vzpomínky?
Je to role, kterou jsem hrál po účinkování filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku, což byla také role, kterou děti jistě velmi dobře znají. Jinak na roli netvora vzpomínám rád. Byla to příjemná návaznost s Martou Vančurovou, kdy jsme točili Den pro mou lásku a režisér si mne již tam pro roli netvora zamluvil s tím, že bude natáčet právě Deváté srdce a Pannu a netvora. Mám rád pohádky a těšil jsem se. Ve filmu je například krásná Hapkova muzika a myslím, že i celý film je také výtvarně velice zdařilý. Zajímavé bylo například to, že jsem se musel naučit jezdit na koni. Nicméně kromě scénky se srnkou (netvor loví srnku), což dělal kaskadér, jsem vše hrál skutečně já.
42 let jste působil v Národním divadle…
Já jsem si toho vždy vážil. Nedávno jsem byl uveden i do Síně slávy Národního divadla, což mne velice potěšilo. Také mne velice potěšila reakce mých bývalých kolegů a kolegyň, kteří brali podobné ocenění nejen jako můj úspěch, ale stejně tak i jejich. Tedy tak, že mé ocenění je vlastně i jejich ocenění za dobu, když tam působila naše starší generace umělců. Byli skutečně rádi a brali ocenění tak říkajíc za obor. V Národním divadle pro mne byl jinak vždycky domov.
Také jste získal řadu cen, třeba Thálii…
Myslím, že každé ocenění člověka potěší. Vzpomínám rád na všechna ocenění. V roce 1989 jsem dostal například Národního umělce, takže jsem ho užil sice asi jen půl roku, ale bylo to zajímavé. Tehdy ho dostala například také Jarmila Šuláková, a to za vynikající interpretaci lidových písní…
Jaké je vaše současné angažmá? Hrál jste v Comebacku, nebo ve filmu Jak se loví krokodýli…
Občas se tak něco najde. Jsou to ale takové malé příležitosti. Člověk s přibývajícími roky se také již pro každou roli nehodí – což je běžné. Nicméně jsem rád, že můžu účinkovat například v SEMAFORU s Jitkou Molavcovou, Jiřím, Suchým, Jiřím Štědroněm a vážím si toho. Dá se říci, že mne to naplňuje štěstím.
Ondřej Spýťa Syrový, Michaela Košťálová
Zdroj fotografií: Facebook. Česká televize
