Cher – umělkyně napříč obory i generacemi
O slavných umělcích se často s oblibou říká, že jsou živoucími legendami. Někteří z nich se k pojmu legenda blíží, jiní jsou spíše jen produktem konkrétní doby, která si na jejich image či tvorbu vsadila, a jednoduše je všemožně podporovala tak dlouho, až se legendami v jistém slova smyslu stali, přestože jejich skutečné umělecké výkony, ať už jde o cokoliv, mohou být v reálu minimálně diskutabilní… Mezi tím vším spektrem osobností však existuje i několik takových, kteří si označení „živoucí legenda“ skutečně zaslouží. Popová zpěvačka, herečka, producentka a mnohotvárně nadaná umělkyně Cher k nim rozhodně patří.
Kdo by Cher neznal? Jen v USA je pojmem, který zná prostě každý a slušné povědomí o její tvorbě, výrazné image i mnohých názorech má již desítky roků třeba i Evropa. Cher je celosvětově proslulá umělkyně a byla by chyba, označovat ji primárně jen za zpěvačku, přestože je to právě zpěv, který stojí na prvním místě žebříčku jejích profesních aktivit. Vždyť jen během svého života prodala více jak 100 milionů hudebních alb a na poli pop music stanula i coby v historii jediná zpěvačka, která se po několik let, pravidelně stávala číslem jedna ve známém hudebním žebříčku Billboard… Je držitelkou prestižní hudební ceny Grammy, ale současně, za své dramatické umění třeba i nositelkou nejprestižnější herecké ceny Oscar, kterou jí Akademie udělila za hlavní roli ve snímku Moonstruck (Pod vlivem úplňku) z roku 1987. Ve výčtu cen a úspěchů by se přitom dalo směle pokračovat a jeho obsah by vydržel ještě na mnoho dalších popsaných stránek… Cher je uměleckým mega fenoménem, který je v současné době o to obdivuhodnější, že k drtivé části své kariéry a slávy, nepotřebovala žádný internet ani sociální sítě, ale vystačila si pouze s tehdy aktuální technikou a možnostmi účinkování v klasických médiích… Dnešním popovým hvězdičkám, které živí často více než umění jen pouhá popularita na internetu, je sice možná co závidět, ale oproti své několikanásobně starší kolegyni jsou i tak stále jen slabou konkurencí. Cher má totiž nejen popularitu a astronomické úspěchy, ale současně i léta praxe a zkušeností, které navíc pokrývají kompletní historii pop music od šedesátých let minulého století až po současnost, včetně vývoje od rockového stylu po čistě taneční… Právem ji tak můžeme označovat za legendu.
I navzdory její obrovské popularitě lze ale říci, že v Čechách ji lidé zase až tolik detailně neznají. Její jméno leckomu povědomé je a zejména starší ročníky mnohdy bez potíží dovedou vyjmenovat i nějaký ten song, ale úplně velký úspěch to není. Věkoví vrstevníci Cher ji znají nejen z devadesátých let minulého století (především díky hitu Believe), ale i z dob jejích začátků, kdy se proslavila duetem se svým prvním manželem Sonym Bonnem – I Got You Babe z roku 1965. Smutnější je však to, že mladá generace dnešních třicátníků a čtyřicátníků o ní sice dobře ví, ale mnozí se spíše přiklánějí k tomu, že je v dobách „devadesátek“ více zajímala její hudební kolegyně Madonna, popřípadě Tina Turner, která měla koncert v devadesátých letech i v Praze, či mladší Céline Dion. Ta nejmladší generace, pro kterou jsou ikonami například Taylor Swift, Ariana Grande či (mimochodem skvělá) Katy Perry, už však o Cher jako takovou projevuje zájem minimální. A samozřejmě, najdou se i tací, kterým ani jméno samotné nic neříká. Což je škoda, protože právě Cher stojí, kromě jiného i na jakémsi inspiračním počátku mnoha dnešních mladých hvězdiček. Například již zmíněná Katy Perry v jednom z rozhovorů prý prohlásila, že jejím obrovským pěveckým vzorem z mládí byla právě Cher, jejíž plakát měla jako náctiletá vylepený doma ve svém pokoji a každý den u něho snila, jak i ona bude jednou slavná zpěvačka…
A kde se vlastně legenda jménem Cher vzala? Cherilyn Sarkisian (LaPiere, poprvé provd. Bono, podruhé provd. Allman, zkráceně jen Cher), se narodila dne 20. května roku 1946 v kalifornském El Centru v USA, umělecky založené matce a obyčejnému otci. I když by se dle místa narození zdálo, že mladá umělkyně měla bohatý a úspěšný život určený patrně již od narození, rozhodně tomu tak nebylo. Nebyla dítětem, které by se do movité, slavné či vlivné rodiny narodilo tak, jako třeba dnes známá dědička hotelového impéria a příležitostná zpěvačka Paris Hilton, a o svou budoucnost se musela sama dobře postarat. Její matkou je Jackie Jean Crouch (známá jako Georgia Holt) – ve čtyřicátých letech minulého století příležitostná herečka, která se snažila prorazit ve světě herectví, a otcem byl jistý John Sarkisian, obyčejný muž – řidič kamionů. Rodina tedy bohatá nebyla a spíše než blahobytem, trpěla napětím, které je přítomno všude tam, kde jsou umělecké ambice, ale žádné peníze, ani nabídky rolí či jakékoliv práce. Georgia si proto musela chtě nechtě ještě přivydělávat jako servírka v Los Angeles a samozřejmě, jak už to tak bývá, na místo slušné role, jí vstoupilo do cesty ve velmi mladém věku naopak těhotenství, jehož výsledkem byla právě Cher. Ideální život to však nebyl, protože krátce po porodu se s Cheřiným otcem rozvedla a pro obě tak nastalo několik let složitého života, kdy matce Cher zoufale chyběly peníze natolik, že prý tehdy neměly ani na tkaničky do bot. Právě tyto roky se velké umělkyni nesmazatelně vtiskly do paměti i nitra. Natolik, že prý i dnes na otázky, z čeho má největší strach, neodpovídá, že ze stáří či chorob, ale především z chudoby… Strach a bída, kterou prožila, ji jednou pro vždy ovlivnila a Cher už jako mladá věděla, že mu musí vyhlásit náležitý boj. Boj, na jehož konci ovšem bylo, leckým možná neočekávané vítězství.
Cher odjakživa obdivovala umění, především Hollywood, který ji neodvratně fascinoval. Podobně tedy, jako ještě nedávno, obdivovala mladá Katy Perry ji, obdivovala tenkrát Cher například tehdejší hereckou legendu Audrey Hepburn. Právě ta se stala jejím vzorem a v modelu chudého děvčete, které si dovedlo „z nuly“ zařídit nákladný život ve snímku Snídaně u Tiffaniho z roku 1961 se přímo viděla. Do Audrey se proto nějakou tu dobu prý i sama stylizovala. Později však přiznala, že nešlo jen o hru či pouhý obdiv, ale prostě o to, že chtěla být slavná, chtěla dokázat, že i z naprostého nic se dá skočit do velkého světa. Dokázat to, co její matka nedokázala, být tím kdo je – velkou umělkyní… Posun v jejím životě znamenal až sňatek její matky s bankovním manažerem Gilbertem LaPierrem, který Cher dopomohl ke vzdělání, i k o něco lepšímu životu. Její sen přesto neskončil na propadlišti dějin, a kdo by si myslel, že Cheřin ideál, „být slavná“, znamenal něco, jako když mladé dívky chtějí být princeznami, šeredně by se mýlil. Cher to myslela totiž vážně. A za svým snem šla prý tak daleko, že její jméno znalo již tehdy takřka celé Los Angeles, byť v té době spíše bohužel zatím ještě neslavně, jako jméno té, která se pořád dokola „vnucuje“ a poptává po nějaké umělecké práci… Kolotoč, někdy možná komických, jindy nezáviděníhodných zážitků pak radikálně přeťalo až setkání se Sonnym Bonem, začínajícím zpěvákem. I když Cher toto setkání „umluvila“ prý původně jen na to, že u něj bude alespoň hospodyní v domácnosti, brzy se stala nejen jeho pěveckou kolegyní, ale posléze i múzou a manželkou. Tak vzniklo legendární duo Sonny a Cher. Dvojice se uchytila nejen jako pěvecká, ale později i jako komediální ve vlastní televizní show. Roku 1965 zazářili s písní I Got You Babe a krátce poté se stali ikonami své doby. Nejen z hudebního hlediska, ale dokonce i z módního, neboť, především Cher nikdy nenásledovala módní trendy, ale spíše snažila prosazovat oděvní styl vlastní… Teď už mohla. Byla slavná, i když ještě ani zdaleka ne tak, jako za dalších několik let…
V sedmdesátých letech přišla pro hudební manželé krize. Jejich hity už nebyly tolik žhavými a pár měl potíže, protože už tolik lidi nepřitahoval… Ne však nadlouho. Do hry brzy vstoupila již zmíněná komediální dvojice v televizním vysílání, což byl okamžik, který se neodmítá. Ze Sonnyho a Cher se tak stalo komediální duo, které záhy opět inspirovalo celý svět. Různé televizní estrády byly v těchto letech ve světě celkově na vrcholu zájmu a tak se nebylo čemu divit, že v nich zakotvila i stále ještě mladá umělecká dvojice. Zájem obrazovek znamenal pro Cher mj. i to, že se mohla konečně pořádně předvést jako zpěvačka. Barva jejího hlasu byla odjakživa nezaměnitelná a tak si přímo říkala o využití, což se podařilo. Její jméno už mělo váhu, i když další roky jí přinášely střídavě úspěchy i neúspěchy jak v práci, tak i v soukromém životě. Přišel rozvod se Sonnym Bonem, krátké manželství s rockovým umělcem Greggem Allmanem, dvě děti, i její přechod od disco hudby k hudbě rockové. Rock styl jí ale paradoxně seděl mnohem více, než zvonové kalhoty, pruhované tričko a kožešinová vestička… Přesto byly její výsledky brány ze strany veřejnosti spíše nejistě. V letech šedesátých a sedmdesátých pak vznikly některé její velké hity. Například: Half-Breed, Dark Lady či Take Me Home. V soukromém životě byla Cher dvakrát rozvedenou, svobodnou matkou a nejspíš řešila i častou otázku, zda je lepší být nezávislou maminkou s vlastní kariérou, anebo si přece jen zkusit namluvit nového životního partnera. Druhou variantu nakonec zamítla. Rozhodla se vše zvládnout sama a po jejím boku se už žádný další vážný vztah neobjevil. I dnes prý svou situaci často vtipně hodnotí, že „žádného muže nepotřebuje, zejména ne bohatého, protože oním bohatým mužem je si sama…“
Opravdu mimořádný úspěch pro ni však představovala osmdesátá léta, která už i někteří z nás mladších pamatujeme. Cheřinu image tehdy určovala především velká kudrnatá černovlasá paruka, černé oděvy, kožené krátké bundičky či sáčka, černé silonové punčochy, lodičky anebo vysoké černé kozačky. Její styl byl stále rockový, ale opět tak trochu svérázně, neboť umělkyně do něj ráda přimíchávala i trochu tzv. lady stylu, zkrátka elegance. V roce 1987 přišel hit I Found Someone, o rok později We All Sleep Alone či Bang-Bang. Rok 1987 byl však průlomový i jinak. Cher se dostávala stále více k herectví a spolu s tím přišla i hlavní úloha v již zmíněném oscarovém snímku Monnstruck. Její první výraznější rolí byla již předtím například vedlejší úloha Dolly Pelliker, nešťastné lesbické ženy, hledající vážný vztah ve filmu Silkwood (Silkwoodová) v roce 1983. Tento snímek byl pro Cher zajímavý z mnoha hledisek, nakonec i z toho, že zde vzniklo mimo jiné i její dodnes trvající kamarádství s herečkou Meryl Streep. Pak již přišly snímky jako například Suspect (Podezřelý) či The Witches Of Eastwick (Čarodějky z Eastwicku). I když její Alexa v Čarodějkách z Eastwicku byla skvělá, Akademii nakonec oslovil výkon již výše zmíněný. Cher získala svého Oscara a pokud bychom chtěli vědět, kdo měl tehdy z jejího vítězství asi největší radost, postačí nám dobový kamerový záznam. Tím šťastným byla, spolu s Cher nominovaná Meryl Streep, která při zaznění jména Cher slavnostně v hledišti vyskočila ze židle a radovala se za svou konkurentku – kamarádku tak, jako kdyby zvítězila ona sama… V rámci jinak obecně velké herecké konkurence zkrátka něco nevídaného. Roku 1989 pak přišel další vele hit a to píseň If I Could Turn Back Time, jehož klip, kde Cher, oděná do vysokých černých kozaček a minimalistického černého oděvu, připomínajícího něco mezi kombinézou a plavkami, pochoduje mezi námořníky na palubě lodi, se stal legendou. Spolu s dalšími Cheřinými úspěchy a zážitky, které by znovu vydaly na knihu, postupně přišla devadesátá léta a její další úspěšné hity, například Walking in Memphis. Ve filmu si zahrála ve slavném Mermaids (Mořské panny).
A když už se zdálo, že je tvorba Cher snad znovu „okoukaná“, přišla další průlomová léta. Rocková dáma se proměnila takřka přes noc na královnu moderního disca a elektrofonické hudby. Stříbrné paruky, (vlastně paruky všech odstínů i účesů), stříbrné kalhoty, barevné kostýmy a velké show… To vše doprovázelo její snad největší hitovku vůbec – píseň Believe. Z umělkyně, která měla již pomalu ustoupit mladé generaci, se tak najednou stala nezapomenutelná součást další vývojové etapy populární hudby a lze říci, že s okolím srovnala krok bravurně. Dokonce ho v mnohém i poučila. Například o tom, co je to elektrofonická hudba… Spolu s Believe, obsahuje stejnojmenné album z roku 1998 i píseň Strong Enough či hitovku All Or Nothing. Cher se tehdy znovu výrazně zapsala i do dějin módy a ve své době znamenala něco, jako v roce 2011 Lady Gaga. Veřejnost ji označovala za výstřední, ale tak či onak, k Cher ten styl šel a to možná ještě lépe, než cokoliv z toho, co dělala před tím. Že je v duši i elegantní dáma pak dokázala ve snímku Tea With Mussolini (Čaj s Mussolinim) z roku 1998, kde ztvárnila zcela neuvěřitelně postavu bohaté Američanky Elsy, jejíž módní pojetí role ve stylu 30. – 40. let minulého století by strčilo do kapsy dokonce i mnohé autentické herečky z těchto let. Výstřednice Cher ukázala, že je schopná zahrát i ženu ze zlaté éry stříbrného plátna a ani rockový styl, zvonové kalhoty či ulítlé paruky nejsou pro ni „konečná“. Že, umí být stejně tak za výstřednici jako za dámu…
V pokročilých devadesátkách už znal Cher celý svět. Jak bylo řečeno v úvodu, alespoň něco o ní věděl skoro každý. A i když sama umělkyně vtipkovala, že už by se pomalu mohla vydat ve svém věku do penze, bylo tehdy nadcházející milénium pro ženu jejího formátu jen další výzvou. Cher se proměnila na platinovou blondýnku, chodící zásadně v saku a výstředních vzorovaných džínách, popřípadě v kostýmcích… Nic neobvyklého u ní byla např. kombinace kulicha na hlavě a lesklého saka s glitry. Psal se rok 2001 a Cher vydala album Living Proof (Žijící důkaz). Tehdy nastalo období nestárnoucí ženy, které někteří obdivovali, jiní o něm jen diskutovali, ale pro řadu lidí (např. i pro autorku článku) bylo vysoce oblíbené. A Cher dokazovala, že živoucím důkazem nestárnoucí stylové ženy je. Jako královna vesmíru vystoupila ve slavném klipu Music ̕s No Good Without You a zaujala i dalšími klipy z alba, jako hity Alive Again či A Different Kind Of Love Song. Vedle hudby na sebe upozornila znovu jako herečka a to rolí sebe samé ve filmu Stuck On You (Bratři, jak se patří) z roku 2003, kde prý, jak sama řekla, hrála své nejhorší já… Podobně zajímavou roli si pak zahrála i v roce 2010 ve snímku Burlesque, kde ztvárnila roli majitelky nočního podniku, která do něj přijímá talentovanou mladou zpěvačku (hraje Ch. Aguilera). Film měl úspěch, třebaže okolo roku 2010 umělkyně znovu „hrozila“, že už do té penze vážně půjde, ale nikdy tak neučinila. Naopak. V roce 2013 vydala další řadové album Closer To The Truth a slyšet o ní bylo různě. Třeba i jako o filantropce, která se pravidelně snaží pomáhat lidem bez domova, k nimž byl osud o mnoho krutější, než k jiným… Jak sama řekla, chudoba je pro ni největší strašák a tak se právě zde snaží realizovat své dobré skutky. Umělecky pak bylo o její tvorbě slyšet znovu i v roce 2018. Jednak díky nové desce Dancing Queen, která je Cheřinou přezpívanou verzí nejslavnějších písniček skupiny ABBA a poté i rolí ve snímku Mama Mia! Here We Go Again, kde si zahrála výstřední, ale prudce elegantní matku hlavní postavy, jíž ztvárnila Meryl Streep. Po letech se tak dvě dávné kamarádky znovu potkaly na plátně a to docela kuriózním způsobem. V současné době Cher vede dlouhé koncertní šňůry a i mnozí kritici její image potvrzují, že na svůj věk vypadá opravdu skvěle.
Ať už se tedy vezme tvorba a život Cher jakkoliv, vždy bude velkolepý a přesto stejný. Stejný v jádru, protože i v sedmdesátce je Cher stále tou odhodlanou mladou dívkou, která chce být slavnou… Ne však pro peníze, ale proto, že to je prostě styl jejího života i jediný způsob, jak plně předat všechno své umění. Cher je umělkyně a navíc, jako jedna z mála prvotřídních světových hvězd není povrchní. Žije a tvoří vždy podle svého nejlepšího citu a nesnižuje se k přetvářkám. Na své poličce slávy má doma vedle Oscara také cenu Emmy či Zlatý glóbus. Kdosi ji označil za královnu popu. Podle mého názoru je to i královna akusticko-vizuálního umění. Tak velká a zkušená, že jen málokdo z nových zpěvaček či „zpěvačko-hereček“ se jí možná kdy v budoucnu vyrovná…
Michaela Košťálová
