Country legenda Hana Lounová: V dnešní době bohužel neplatí, že kvalitní zpěvák se prosadí.
Zpěvačka Hana Lounová patří bezpochyby k předním českým country zpěvačkám. Mnoho let zpívala se skupinou Schovanky, umisťovala se na předních místech Českého slavíka a pravidelně vítězí v internetových soutěžích o nejlepší zpěvačku. Z jejího repertoáru vstoupil ve známost především evergreen Čekej na můj jumbojet, bez kterého si ani nedokáže představit koncert. V současné době chystá novou spolupráci se skupinou Pony express.
Jak a kdy jste se dostala ke zpěvu?
Moje maminka mi vyprávěla, že ještě v době kdy jsem ani pořádně neuměla mluvit tedy cca 2-3 roky), jsem říkala, že budu zpívat. Protože jsem žvatlala, tak to znělo: „píjat“. Ťapala jsem s dětským kufříkem, že jako zpěvačka odjíždím někam na cestu. Jako dítě školou povinné jsem chodila do pěveckého sboru a také jsem se spojovala s mými spolužáky a jednou kamarádkou a zakládali jsme „kapely“. Naším vybavením byla kytara za 180 Kčs a mikrofon od magnetofonu Sonet. Skutečnou zpěvačkou jsem se stala v 17ti letech, kdy jsem díky mému nynějšímu manželovi nastoupila do skupiny Eminence, tehdy poměrně známé pražské kapely. A byl opravdu fofr, co se dělo. Tehdy mě pozval „na konkurz“ jeden klávesista, který neustále zakládal nějaké kapely. Jak jsem později zjistila, žádné z jeho seskupení se ale nikdy nerozjelo. Ale měla jsem štěstí, právě při tomto „konkurzu“ ho přišel navštívit můj nynější manžel Vladimír, který v té době dělal zvukaře a manažera skupině Eminence. Slovo dalo slovo a já se již další den, tenkrát se svou kamarádkou Alenou ocitla na zkoušce skupiny Eminence. Již za devět dní po této zkoušce jsme absolvovaly první koncert v divadelním sále jednoho kulturního střediska. Zpívaly jsme vokály a každá jednu sólovou píseň. Později se moje kamarádka odstěhovala do Německa a já se již plně věnovala sólové dráze.
Měla jste nějaký vzor?
Můj pan profesor zpěvu mi vždycky říkával: „Hano, ty nikdy nikoho nenapodobuj“. Na mé připomínky, že bych chtěla zpívat jako ta, či ona zpěvačka, se mě zeptal: „Jak se jmenuješ?“ Když jsem odpověděla, řekl: „Tak vidíš, jsi Lounová, tak jako Lounová zpívej!“ Nemohu tady vypisovat všechny, kdo se mi líbili, tak jen pro představu. V té době jsem obdivovala zpěvačku Julii Driscoll, ale také Joan Baez, od které jsem později převzala píseň „The Night They Drowe Old Dixi Down“ (natočila jsem jí v originále a vyšla na černém LP Schovanek, později mi jí otextoval Michal Bukovič a vyšla na CD). Když převezmu píseň, tak to většinou je od Tanya Tucker, Bonnie Raitt, Sheryl Crow. Ta poslední zmíněná zpěvačka je mi velmi blízká, protože stejně jako já vůbec neškatulkuje repertoár a zpívá napříč všemi žánry. Ale ještě raději mám písně, které jsou stoprocentně české, napsané hudba i text pro mne. Takové je například mé poslední CD Pár iluzí. A když je řeč o žánrové rozmanitosti, tak jsem před časem vydala jazzové CD, kde s radostí zpívám písně od takových legend jakými byli Duke Ellington, Glen Miller, Antonio Carlos Jobim. No, ale se stejnou radostí zpívám i písně, které proslavil Rod Steward.
Bezpochyby se k Vám pojí skupina Schovanky, ve které jste dlouhá léta působila. Jaká to pro Vás byla zkušenost?
Schovankám mě doporučil majitel jednoho nahrávacího studia, který točil pro Supraphon, kde jsem natáčela své první desky (tenkrát mít nahrávací studio nebyla tak běžná věc jako nyní). Byla jsem v té době rockerka a v první chvíli mně ani nenapadlo nabídku přijmout. Na country jsem měla svůj názor a představovala si chlapíky sedící kolem stolu v hospodě a hrající písně, které mne jako mladou holku vůbec nebavily. Ještě předtím jsem už měla zkušenost také s jazzovou kapelou, tedy spíše free jazzrockovou, která vznikla jako odnož jednoho tanečního orchestru (i s ním jsem úspěšně objížděla soutěžní festivaly po Československu), se kterou jsem se dostala dokonce na stejné podium s Evou Olmerovou. Bylo to na Rokosce a dostalo se mi cti, že mne pochválil sám pan Velebný, protože mladých zpěvaček, které se ubíraly tím směrem, tenkrát moc nebylo. Ale manžel mě přesvědčil, abych to zkusila a měl pravdu. Záhy jsem totiž zjistila, že si country vlastně mohu dělat po svém. Byla to doba, kdy se díky odchodu Mirka Vydláka (dnes skladatel filmové hudby), rozpadla skupina Tonic, se kterou jsem vydala první dvě desky a stavět další kapelu by nebylo snadné. Tenkrát, před revolucí, bylo třeba dělat s kapelou kvalifikační zkoušky a bylo třeba se dostat pod nějakou státní agenturu. Schovanky jako jedni z mála, spadaly pod Pragokoncert, který jediný mohl prodávat kapely do zahraničí, a tak jsem nakonec nabídku přijala. A zkušenost to byla spíš pro Schovanky. S mým příchodem přitvrdily a začaly hrát mnohem modernější country, než byl jejich dosavadní repertoár.
Z Vaši tvorby nejvíce vstoupila ve známost píseň Čekej na můj Jumbo jet. Jak skladba vznikla a umíte si bez ní představit koncert?
To souvisí se Schovankami. Ty mě dostaly mezi lidi od country. V country legendární Wabi Ryvola pro mě napsal text písně, původně od Johna Denvera – Leaving on a Jet Plane. Tato píseň se v době svého zrodu hrála masivně na českých rádiích a hraje se, již v trochu menším měřítku dodnes. Toho textu si velmi vážím, protože do té doby žádné jiné zpěvačce text nenapsal. A moje koncerty se bez této písně ani dnes rozhodně neobejdou. Píšou pro mě ale i další známí i méně známí autoři. Nejprve bych uvedla Jaromíra Klempíře (asi ho budete znát jako autora několika písní Karla Gotta), se kterým mě a jeho ženou Danou až do jeho smrti spojovalo velké přátelství. Také pro mě psal texty Petr Rada, autor písně Modlitba pro Martu. A mnoho dalších – Michal Bukovič, Pavel Šajner, Jaroslav Šprongl, texty i celé písně Tony Linhart, Jindra Šťáhlavský, Standa Procházka ml, Michal B. David a v neposlední řadě Jan Krůta aj.
Ráda ale také dávám prostor začínajícím autorům. Jejich nápady bývají čerstvé a neotřelé, i když někdy zformování písně do konečné podoby trvá déle než u zkušených profíků.
Pravidelně jste se umisťovala na předních místech v soutěži Český slavík. V roce 2001 dokonce na 8. místě. Vnímáte to jako jeden z životních úspěchů?
To byla doba, kdy hlasování fanoušků vyžadovalo nějakou aktivitu. Bylo nutno si zakoupit časopis, ve kterém byl hlasovací lístek, vystřihnout a vyplnit ho, nalepit známku a vhodit do schránky. Později se hlasovalo přes počítač a mobilní telefon. Již tenkrát se vyrojilo mnoho pochybností o regulérnosti hlasování a Slavík byl později zcela zrušen. Nyní probíhá online hlasování na serveru www.Hlasujpro.cz, kde jsem mezi zpěvačkami i písněmi na prvním místě. Nepřikládám tomu ale žádnou velkou důležitost, i když mě to samozřejmě těší a fanouškům velmi, velmi děkuji, moc si toho vážím.
Vystupovala jste i ve Francii a i v tamních televizích a rozhlase…
I to trochu souvisí se Schovankami. Byly jsme na vystoupení ve Francii a tam jsem se seznámila se zpěvákem Emilem Zielingerem. Ten mě kontaktoval s jedním svým příbuzným, který mi začal dělat ve Francii, respektive spíš v Alsasku a Lotrinsku, manažera. Bylo to několik let výborné spolupráce, která bohužel skončila tím, že tento můj manažer a posléze i dobrý kamarád zemřel po vážném úrazu. S Emilem jsem potom několikrát vystupovala ve Francii, Německu i u nás v Česku.
V současnosti chystáte spolupráci se skupinou Pony Express. Na co se posluchači mohou těšit?
Tato informace je příliš čerstvá na to, abych mohla říci něco podstatného. Faktem je, že jsem ukončila spolupráci se skupinou Idefix band, se kterou jsem dosud vystupovala. Začaly neshody s kytaristou a zpěvákem Láďou Rylichem, který se cítil jako zpěvák v kapele nevyužitý a z toho vzniklá atmosféra mě dusila. Když jsem to svěřila své kamarádce, zpěvačce Mileně Soukupové, se kterou jsem se znala již od výše zmíněného pana profesora zpěvu, nabídla mi svoji kapelu Pony Express. Vystupovala s ním 30 let, ale nyní již sama není schopna ji dostatečně využít. Z Mileny se stala vyhledávaná paní profesorka zpěvu a ještě k tomu hraje v divadle. Ale pevně doufám, že se mi ji podaří alespoň občas pozvat, abychom si společně zazpívaly. Nemusím tedy stavět novou kapelu a její nabídku hodlám využít. Muzikantům Pony Expressu jsem rozeslala materiály k mým písním a oni se je samostatně učí. Vzhledem k současné situaci budeme mít první zkoušku až po Vánocích. Jsou to ale špičkoví muzikanti, takže neočekávám žádné problémy. Dobře se známe, neboť jsem s nimi již několikrát vystupovala jako host. Ta vystoupení jsou i na YouTube.
Jak hodnotíte vývoj české hudební scény?
Upřímně řečeno, nehodnotím ho nijak. Úžasný vývoj, který byl v letech 1960 až 1990 se již zřejmě nemůže opakovat. Nové melodie se již vymýšlejí velmi těžko, kombinace 12ti půltónů má své limity, které již byly z větší části vyčerpány. Nynější vývoj je spíš v oblasti aranží a to již není ono. Vkus posluchačů je velmi rozmanitý, co je pro jednoho super bomba, může být pro jiného neposlouchatelný paskvil. Takže každý ať si poslouchá, co je jeho srdci milé. Nicméně mohu posoudit profesionální kvalitu interpretů, která je velmi rozdílná a bohužel neplatí, že kvalita se prosadí.
Ondřej Spýťa Syrový
