Čtvrtek s Reginou: KDYŽ SE POTKAJÍ LIDÉ, CO SE POTŘEBUJÍ NAVZÁJEM
Když se lidé potkají, třeba na chodníku, většinou přijde obvyklá otázka: „Jak se máš?“ A častá odpověď: „Ále, nestojí to za nic.“ Snad je to zvyk, ale za ty léta co pracuji s lidmi, se ke mně lidi opravdu nechodí smát. Ale mnozí odchází s úsměvem, což je moje veliká odměna. Podle mého poznatku, každý se s problémy vypořádává jinak. Bezmocnost střídá sebelítost a mnozí volí cestu ke kartářce, jasnovidce, zkrátka hledají naději na řešení v těchto praktikách. Já už jsem za ty léta zvyklá na ledacos. Někdy se jedná o banalitu, někdy život zasadí ránu a, bohužel, většinou se k zoufalému jedinci okolí otáčí zády. Ano, lidé mají rádi senzace na úrovni bulváru, ale podat pomocnou ruku je na hranici zázraku. Uspěchaná doba vybírá svou daň, lidé si nevěří a než by se zapojili, radši ohluchnou, oslepnou, najednou nemají ani trochu času nebo slíbí nemožné, jen aby se onoho zoufalce zbavili. Jsme v zajetí materiálního světa, lidskost je ta tam.
Před několika léty ke mně přišla maminka s malou holčičkou v náručí. Nevyspalá, utrápená tvář svědčila o tom, že mladá maminka je v těžké situaci dlouhodobě. Kudrnaté, blonďaté štěstíčko se jí pevně drželo okolo krku. Na celý tento výjev jsem reagovala až přehnaně soucitně, což není mým zvykem, většinou se snažím o neutrální tón. „Tak se posaďte a povídejte,“ vyzvala jsem onu maminku a holčičce podala panenku. Tříletá princezna na chvilku zaváhala. „Jen si ji vezmi, čekala tu na tebe, až s maminkou přijdeš. Odnes si ji domů a ona s tebou bude hajat.“ Děvčátko přitisklo panenku k mamince a krásné modré oči začaly zkoumat, jaké má panenka šatičky a vlásky. „Tak povídejte, co pro Vás můžu udělat?“ Tekoucí slzy po ustarané tváři nevěstily nic dobrého. „Víte, přítel nás vyhodil z bytu a já nevím, co mám teď dělat. Našel si jinou, co teď s námi bude? Rodiče už nemám, ani žádné sourozence jsem nikdy neměla.“ „Jak se jmenujete, ani jsme se nepředstavily.“ Maminka si utřela slzy. „Já jsem Eva a malá, po tátovi, Pavlínka. Nevím, kam mám jít, co s námi bude. Na podnájem peníze nemám, malou dát alespoň do školy, to jsou další náklady a vůbec, tři roky jí budou až za tři měsíce.“ Rychle jsem zamíchala karty a podívala se do osudu utrápené Evy. „Je tu nový začátek, ukazuje se mi nový domov. Vidím starší paní, která bude součástí vašich životů. S přítelem a otcem Vaší dcery už se k sobě nevrátíte. Je to sobec, ale na malou platit musí a bude. Vidím, že si najdete práci a začnete nový život.“ Eva tiše poslouchala a trochu naděje to v ní probudilo. „Teď mě něco napadlo!“ Skoro jsem tuto větu vykřikla. „Jezdí ke mně paní pro bylinky. Bydlí sama v domku, nikoho nemá a dost jí to trápí.“ Rychle jsem začala listovat v pracovním diáři a hledala telefonní číslo mé stále, osamocené klientky. Paní Suchánková zvedla telefon hned po druhém zazvonění a já jí požádala o schůzku. Do týdne se Eva s paní Suchánkovou poznaly a malá Pavlínka si okamžitě získala přízeň. „Babi, pochovej si mojí panenku, ať nepláče.“ To byla osudová věta dítěte, která rozhodla. Maminka s Pavlínkou našly domov v rodinném domku se zahrádkou…a dnes? Paní Suchánková je milující babičkou, vodí a vyzvedává Pavlínku ze školy, právě role babičky jí vrátila sílu do života. Maminka Eva pracuje na plný úvazek a má vlastně svou druhou maminku. Domeček ožil radostí, láskou, našel smysl života. Jednou za čas mě rodinka navštíví a já jsem šťastná s nimi.
Regina Ivana Sádlová Kupcová
