Dnes by slavila narozeniny prvorepubliková herečka Jiřina Štěpničková. Jaké vzpomínky zanechala v Zitě Kabátové a Kateřině Macháčkové?

Jiřina Štěpničková se narodila 3. dubna 1912 v Praze. Již v době studií na Pražské konzervatoři působila v Osvobozeném divadle, studium však nedokončila, jelikož jí přišla nabídka v roce 1930 do stálého angažmá v Národním divadle. Následně po šesti letech přešla do Vinohradského divadla a v průběhu 30. let se začala objevovat i na filmových plátnech. Mezi nejvýraznější role v té době patřila Maryša ve stejnojmenném filmu (1935), dále role Evy Potocké ve snímku Kříž u potoka(1937), Liduška v Muzikantské Lidušce (1940) či Viktorka v Babičce (1940).

Během druhé světové války se z vlastního přesvědčení nechtěla podílet na rozvoji kinematografie v německých filmech. Po válce žila několik let v zahraničí a v roce 1947 se jí narodil v Londýně syn Jiří Štěpnička. Po návratu do Prahy podepsala iniciativu Kupředu, zpátky ni krok, která měla za cíl podpořit nově vznikající Národní frontu. Roku 1951 se se svým synem pokusila o přechod státní hranice, byla však zadržena pohraniční stráží u Mariánských Lázní a v roce 1952 odsouzena k patnácti letům odnětí svobody. Původní návrh však byl trest smrti. Jejího syna po celou dobu vychovávali jeho prarodiče.

Několikrát její rodina a herečtí kolegové – Jaroslav Marvan, Ladislav Pešek, Dana Medřická, Zdeněk Štěpánek aj. psali dopis tehdejšímu prezidentovi Antonínovi Zápotockému o udělení milosti. Nakonec jí byl trest snížen na 10 let a byla podmíněně propuštěna v roce 1960.

Ve Vávrově snímku Kladivo na čarodějnice (1969)

Od šedesátých let se začala zase aktivně věnovat herectví, působila v Městském divadle v Kladně a následně v pražském Realistickém divadle. V roce 1968 jí byl udělen titul Zasloužilá umělkyně. Výraznou roli si zahrála ve Vávrově snímku Kladivo na čarodějnice (1969), seriálu Sňatky z rozumu (1968) a F.L.Věk (1971), komedii Všichni proti všem (1977) či v epizodě Malostranských povídek – Přivedla žebráka na mizinu (1984).

V roli žebračky v Malostranských povídkách /Přivedla žebráka na mizinu/ (1984)

Zemřela v roce 1985 na onkologické onemocnění.

Publicistka Marie Formáčková zpřístupnila naší redakci vzpomínku herečky Zity Kabátové, se kterou napsala autobiografickou knižní sérii. “Báječná holka, kterou jsem měla moc ráda. Hrály jsme spolu zamlada, setkaly jsme se před kamerou i po letech hereckého půstu, k němuž jsme byly odsouzeny obě. Stalo se tak v roce 1969, kdy se režisér Jiří Hanibal nebál obsadit nás do svého filmu Hvězda. Jde o příběh Slávky Hradilové, která byla před lety filmovou hvězdou a sní o tom, že se před filmovou kameru vrátí. Byl to vlastně příběh ze života Jiřiny, ale i z mého. Sešlo se nás ve filmu hned několik někdejších kolegyň, vedle nás dvou to byla ještě Marie Vášová, Marie Glázrová a Nelly Gaierová. A režisér dal příležitost i našim kolegům Gustavu Nezvalovu, Bohuši Záhorskému, Miroslavu Homolovi… Po skončení natáčení jsme spolu jely na dovolenou do Bulharska a bylo to skvělé. Přiznala se mi, že mě bere s sebou, protože špatně vidí, takže jsem jí nahrazovala oči. Koukala jsem se na cestu i kolem sebe a když jsem viděla něco zajímavého, zastavily jsme a kochaly se. Nechápu, jak je možné, že s tak špatnýma očima mohla řídit, ovšem pravdou je, že nepamatuji nějakou její nehodu. Jezdila výborně. Na místě jsme si užívaly moře, i když každá zvlášť, protože kolem ní bylo stále plno lidí, zejména ctitelů a já unikala do vody, do samoty. Ona milovala společnost a lidé se na ni lepili, protože byla zábavná, prostě okouzlující. V mládí jsme se potkávaly zřídkakdy, každá z nás jsme dělaly jiný žánr. Ona byla typem, jehož obsazovali režiséři do filmů z vesnického prostředí, kdežto já byla tak zvaný pražský salónní typ. Narodila se v rodině zaměstnance Elektrických podniků Antonína Štěpničky a vyrůstala na pražské Letné. Otec rozhodl, že půjde na obchodní akademii. Ona však tajně složila zkoušky na dramatickém oddělení konzervatoře a když to otec zjistil, vyhnal ji z domova. Hereckou dráhu začala v Osvobozeném divadle a ještě před dokončením studia byla angažována do Národního divadla. V roce 1936 přijala angažmá v Divadle na Vinohradech a začala hrát ve filmech. Syna Jiřího, jehož otcem byl Jiří Samec, porodila v roce 1947 v Londýně. V roce 1951 se pokusila o útěk za hranice. Převaděč, který jí k tomu měl dopomoci, byl však agentem StB a ona byla zadržena, obviněna ze špionáže a odsouzena k patnácti letům vězení. Vězení opustila až v roce 1960 na prezidentovu amnestii. Poté přijala roční angažmá v divadle v Kladně. Později se její mateřskou scénou stalo Realistické divadlo na Smíchově, jehož členkou pak byla až do své smrti.” vzpomíná Zita Kabátová ve své knize

Zita Kabátová a Jiřina Štěpničková ve filmu Hvězda (1969)

Oslovili jsme dále herečku Kateřinu Macháčkovou, která na ni vzpomíná slovy: “Jiřina Štěpničková byla výtečná herečka, pro mne hodně zvláštní člověk, ale seznámila jsem se s ní až po jejím propuštění z vězení, které ji hodně poznamenalo… Točila jsem s ní v 70. roce inscenaci Afinigenovy Mášenky, kterou jsme měsíc zkoušeli, téměř denně všichni. Při natáčení se mnou často mluvívala v šatně, ale já byla ve třeťáku na DAMU, nevěděla jsem, co se se mnou děje, a hlavně jsem měla hlavní roli. Moc si z toho nepamatuji, jen ten depresivní, divný pocit, přitom ke mně byla moc laskavá, ale tehdy to celé natáčení bylo zvláštně poznamenané… nikdo nechtěl hrát v ruských a sovětských hrách, všichni odmítali, nakonec tam hráli skvělí herci, kteří měli škraloup a nemohli točit, Jirásková, Menšík… a i Štěpničková… já tehdy začínala, neodmítala. Byla to pro mne, i s odstupem, mimořádná setkání. Po letech, když jsme točili s Karlem Steklým film Všichni proti všem, jsme na to s Jiřinou Štěpničkovou vzpomínaly. Řekla bych to jednoduše: talent se neodpouští.”

Ondřej Spýťa Syrový

 

Komentáře