Eliška Skarkeová – Cvrčková: Dětský divák je pro mě ta největší inspirace.

Rozhovor s divadelní herečkou, mimkou, pedagogem a principálkou divadla pro děti a non verbálního divadla s dlouholetou zkušeností v řeckých Athenách 

Eliško, jak jste se dostala k divadlu a co vás přivedlo právě k divadlu pro děti?

Tak trošku to jasné předurčení k tomu, že některá z našeho sesterského tria k divadlu tíhnout bude. Babička byla členkou baletu Národního divadla, dědeček koncertní mistr na housle Smetanova divadla a prababička – koloraturní pěvkyně a profesorka zpěvu a klavíru. Obě sestry se ale vrhly cestou výtvarnou, což bylo zase ovlivněno tím, že tatínek byl sochař a dědeček malíř. Starší Markéta je keramička a mladší Štěpánka šperkařka.

Takže bylo jasné, že v hereckých šlépějích půjdete vy. Kdy jste se poprvé dostala na divadelní prkna?

Je to pěkná řádka let. Bylo mi devět let a moje maminka, která pracovala v Divadle Jiřího Wolkera jako vlásenkářka, mě přemluvila, abych na Mikulášské nadílce zazpívala čertům. Mikuláš a čerti byli známí televizní a divadelní herci v čele s tehdejším režisérem Wolkerova divadla. Díky této “akci” jsem do půl roku stála na jevišti a zůstala tam až dodnes. V samotném Divadle Jiřího Wolkera jsem zůstala až do dospělosti. Pak bylo bohužel z nespravedlivých a nepochopitelných důvodů zrušeno.

 

Vaším hlavním profesním zaměřením je pantomima. Proč zrovna ta, co Vás na ní tak zaujalo?

Ano, ve 14 letech jsem poprvé viděla pantomimu v Divadle Na Zábradlí a totálně mě učarovala. Rozvinulo se to v době, kdy jsem udělala zkoušky na konzervatoř J. Ježka. Jinde se v té době tak intenzivně pantomima nestudovala. Navíc bylo výhodou, že se tato škola dala studovat večerně, jelikož jsem zároveň studovala keramickou školu. Obě školy jsem naštěstí úspěšně dokončila, ačkoliv to bylo dosti náročné.

Kdo byl Vaším učitelem pantomimy?

Profesor Jiří Kaftan. Ten mně a spoustě dalším mimům uměl vytvořit strhující tvůrčí atmosféru a nechal nás vyniknout v tom, co cítíme. Určitě na nás tam ze shora dohlíží, jestli to divadlo neflákáme. Pokud byla možnost, vystupovali jsme jako studenti všude, kde to bylo možné. Dokonce se nám zdařilo vycestovat a reprezentovat českou pantomimu ve Francii.

Pantomima je ale jakýmsi okrajovým divadelním žánrem a uplatnění asi nebylo jednoduché.

To nebylo. I po studiích pantomimy jsem dostávala stále role pěvecké, taneční i činoherní. Na škole jsem měla ale štěstí. Při výuce si přišel vybírat do svého pantomimického představení vynikající mim Michal Dufek, ke kterému se později připojila i Božena Fialková, manželka našeho nejznámějšího mima Ladislava Fialky.

Několik let jsem hrála ve skupině ,,Bomiel“ -Božena, Michal, Eliška. Jak v Praze, tak i v Německu, kde se také pořádali mimické workshopy. Po rozpadu skupiny jsem udělala konkurz do černého divadla Image v Pařížské ulici v Praze, kde jsem hrála 10 let krásné mimické role a procestovala s divadlem velký kus světa (Korea, Israel, Belgie, Německo, Řecko atd.).

Ve světě, a to v řeckých Athénách jste na pár let zakotvila jako režisérka a autorka divadla pro děti. Jaké bylo pracovat “venku” a jaký byl pozdější návrat?

Práce v Řecku byla největší školou života. Na to by byl snad i samostatný článek. Do Řecka se vždy ráda vracím a vždy ráda tvořím. Lidé tam jsou nabiti pozitivními emocemi a práce se odehrává v harmonickém duchu. Letos v říjnu tam po delší odmlce opět na chvilku soukromě i pracovně odlétám.

Co se týče návratu, tak byl hořký nepochopitelný. Především jsem byla odejita z divadla Image, což pro mě bylo zcela nečekané. Naivní představa o tom, že jste se ve světě uplatnila a něco zajímavého dokázala a že s tím budete mít doma dveře otevřené, byla těžkým zklamáním. Chodit s fotkami po divadlech a nabízet svou práci bylo pro mě neskousnutelné a strašně potupné, ale musela jsem. Až Tomáš Töpfer mě vyzval k pohybové spolupráci na černodivadelních efektech do představení ,,Lucerna“ v divadle na Fidlovačce. To jsem ještě stihla, ale pak brzy přišla role maminky.

Kdy jste začala pracovat jako úpravce dialogů a režisér dabingu? Nahlédl jsem do dabingfóra a máte za sebou mnoho zajímavých titulů. Například seriál Hanibal, Hawai, Policejní odznak, Star Trek, Ray Donovan, Myšlenky zločince a mnoho dalších.

V těhotenství mi byla nabídnuta práce “úpravce dabingu”, a tu k mému divadélkování dělám dodnes. Po čase mě zaujala i práce s dětskými herci a začala jsem občasně režírovat dabing se zaměřením právě na dětského dabera.

A co film, ten přeci láká každou herečku. Zdařilo se vám něco také natočit na obraz?

V době, kdy se cizincům vyplatilo točit v Čechách, se mi zadařilo natočit i několik hezkých epizodek v detektivkách. Bylo v tom i trochu té lehké kaskadérčiny. To jsem uplatnila ve filmech s Němci, Francií a Koreou. Později jsem natočila dvě reklamy a dostala hlavní roli v sitcomu na TV Barrandov, na který stále čekáme až se schválí. Tak nějak doufám,že si k tomu filmování jako herečka někdy ještě čichnu.

Osudové je pro Vás vlastní divadlo, tj. Divadélko Myšky Elišky. Píšete příběhy, vymýšlíte písničky, navrhujete a vyrábíte si kulisy. Kde berete tolik inspirace?

V dětech. Dětský divák je pro mě ta největší inspirace. Človíček, který je přirozený a nelže vám. Zároveň je ale velkým kritikem a jeho zpětná vazba je okamžitá a bezprostřední. To mě láká, baví a zcela naplňuje. Neustále mě to učí a posunuje dál.

Hrajete ve školách, školkách, dětských domovech, ale i v obchodních centrech. Nezasloužila byste si mít scénu stálou a svojí?

Po té celoroční stálé scéně po tom tak moc netoužím. I když pracuje se na budoucí stálé letní scéně. Mým cílem je právě otevřít dětem cestu k divadlu než zatouží sami do něj zajít. Přivézt kulisy, rekvizity a příběh až k nim a ukázat jim cestu. Naučit je divadelnímu chování, tj. tomu, co se odehrává na jevišti i v hledišti. Nechat je nakouknout do zákulisí a seznámit je s jednotlivými profesemi. Vše je nechat vyzkoušet a do hry je zapojit.

Netoužíte zahrát si opět na prknech a třeba roli pro dospělé? Být někým režírovaná? Nebo zahrát si nějakou tu roličku ve filmové pohádce?

Jistěže ano. Neškatulkuji se jako herec jen pro děti a ráda budu spolupracovat na nějakém projektu, pokud mi bude nabídnut. Jen to nesmí být výměnou za moje cestovní divadélko, které chci dělat dokud mi síla stačí a vrásky nebudou tak hluboké.

Ondřej Spýťa Syrový a Eliška Skarkeová

Ondřej Spýťa Syrový

Komentáře