Endo- co? Nemoc, která ničí ženu zevnitř!
Dnes ráno jsem se svíjela na gauči v nesnesitelných křečích a zdánlivě nekonečně dlouho jsem čekala až mi zaberou léky.
A v tu chvíli mě napadlo, že z řad mých známých jistě existuje minimálně pár žen, které mají stejné příznaky jako já, ale vůbec neví o tom, že by mohly mít nějakou nemoc. Stejně jako před lety já. A proto tohle píšu. Ženy sice mají dáno do vínku přečkat nepřečkatelné a vydržet nevydržitelné, ale vědomí že na to nejste samy a existuje někdo kdo tiše trpí stejně jako vy, je důležité.
Zamyslete se a vzpomeňte si na deset žen kolem vás. Kamarádku, mámu, sestru.. kohokoliv.
Co kdybych vám řekla, že jedna z těchto žen má nemoc. Nemoc, která nemá známou příčinu. Která se nedá léčit. Nemoc kterou trvá diagnostikovat v průměru deset let. Nemoc která ženu ničí jak zevnitř, tak z venku. Nemoc, kterou žena přehlíží, protože je jí lékaři opakováno, že to nic není. Endometriózu. Endo-co? Jo, přesně tak.
Ve slovnících je tento termín popisován tak, že tkáň, normálně se vyskytující v děloze, roste mimo ní- na ní a na okolních orgánech. Způsobuje bolest, srůsty, vnitřní krvácení a selhávání orgánů. A realita je ještě o mnoho horší. Je to jedna z nejrozšířenějších nemocí, a přesto o ní většina lidí nikdy neslyšela.
Povím vám příběh. Jako malá jsem byla šťastné dítě. Měla jsem dobré známky, závodně tancovala, ráda chodila s kamarády ven a vyváděla lecos.. A to všechno se jednoho dne změnilo. V den, kdy jsem měla svojí první menstruaci – Já vím, o tomhle se přeci nesmí mluvit! Od té doby jsem se měsíc co měsíc potýkala se šílenými, mučivými bolestmi břicha. Maminka mi tenkrát vysvětlovala, že je to normální, že být ženou prostě bolí. Totéž mi o rok později řekla moje první gynekoložka. Nikomu nepřišlo zvláštní že jsem se během svých dnů válela v koupelně na zemi v nesnesitelných bolestech. Tak jsem se smířila s tím, že to asi vážně bude normální.
Po dobu čtyř let jsem se sžívala se všemi nepříjemnými příznaky endometriózy v domění, že je to prostě jen součást “ženství”. Migrény, nízká tělesná váha, nechutenství, závratě, kožní problémy, deprese. Vybudovala jsem si toleranci na volně dostupné léky proti bolesti, a tak jsem si každý měsíc jezdila na pohotovost pro injekci. Sestřičky se na mě mračily, že jsem hysterka, semtam mi udělaly ultrazvuk a přesvědčovaly mě, že jsem úplně zdravá. Krevní testy- normální. Stěry- normální. Všechno normální. ,,Bežte domů, lehněte si a za hoďku vám bude dobře! Já mám taky svoje dny a musím pracovat.” – to jsem slyšela každý měsíc.
Jednoho dne konečně nastal zvrat. Doktor mi při rutinní kontrole našel velkou cystu a musela jsem na operaci. V osmnácti letech na operaci? No pěkný.. Tak teda jo. Když jsem se druhý den probrala z narkózy, stálo kolem mě hned několik doktorů. Jejich výrazy byly lítostné, soucitné, jiné než jsem na nich dosud znala. ,,Slečno Rytinová, máte endometriózu”
,,Endo-co?”
Měla jsem jí rozlezlou v celé dutině břišní, skoro až pod plíce. a jak mi bylo řečeno, mohla za mou psychickou nestálost, migrény, nevolnost, nízkou hmotnost, nedostatek energie, nechuť k jídlu, a především tu mučivou bolest. Totiž, ona je ta děložní sliznice zdroj menstruačního krvácení, a když jí máte takhle pěkně rozlezlou prakticky všude jako já, je to jako kdyby vám každý měsíc řezali do všech orgánů najednou rezavým nožem na chleba. A když jsem se jich zeptala jak se taková endo-věc léčí, nikdo mi neodpověděl. ,,bohužel, léčba neexistuje. Můžeme vám jedině vyvolat umělý přechod, abychom zabránili ženským hormonům ve vytváření nových ložisek.”
Na přechod jsem se ve svých osmnácti ještě úplně necítila, tak jsme se domluvili, že jí budeme pouze trochu tlumit antikoncepcí a až budu chtít dítě, mám se ozvat. Ale ať počítám s tím, že otěhotnění pro mě rozhodně nebude snadné. Neplodnost je totiž hned po bolesti ten největší příznak endometriózy. A měli pravdu.
O Ellu jsem bojovala dva roky a stála mě hodně psychických i fyzických sil, léků, vyšetření a slz. Nakonec se mi podařila a díky těhotenství se mi povedlo se endometriózy na dva roky zbavit- protože s absencí menstruace se endometrióza nerozšiřuje.
Elle budou za chvíli čtyři a já s každým dalším měsícem cítím větší bolesti. Dnes ráno byly přesně takové jako kdysi, když mi bylo osmnáct. Váha se mi opět drží dole, stejně jako psychika. Jenže tentokrát alespoň vím, na čem jsem a co mám dělat dál. A tak to budu už bohužel muset dělat pořád- jednou za pár let si zajít na operaci a užívat si hrstku měsíců či let klidu, než se opět vrátí- až do toho pověstného přechodu. Jeden zákrok mě čeká teď v lednu, a neumím vám ani popsat, jak moc se těším na celý příští rok bez bolesti. A bůh ví, co dalšího příští rok přinese..
Nepíšu to proto, aby mě někdo litoval. Spíš bych chtěla všem ženám, které trpí stejným problémem popřát spoustu sil a pevných nervů, a připomenout jim, že nejsou samy. A ty, které to čtou a poznávají se v příznacích snad nabádám k návštěvě lékaře.
S bolestí člověk žít může, ale bez dětí…
Veronika Bartáková
