Františka Čížková: Český národ je v oblasti módy jemně zaostalý.

Rozhovor s módní návrhářkou a kritičkou Františkou Čížkovou

Jak a kdy jste se dostala k módnímu návrhářství?

Směřování k němu začalo od dětství. V době, kdy jsem jako malá holka s babičkou na staré Singrovce přešívala z módy vyšlé, na školačku se absolutně nehodící oblečení, které mi jako velmi chudé, prarodiči vychovávané dívce dávaly soudružky z odboru sociální péče na národním výboru v Praze na Žižkově. Ke stejnému ponořovacímu šicímu stoji Singer jsem se vrátila v polovině sedmdesátých let, kdy mě k tomu opět okolnosti donutily. Tentokrát nešlo o bídu, ale totalitní uniformitu masové konfekce na mně i malé syny. Chtěla jsem být jiná, aby oni byli jiní, chtěla jsem se od stáda se odlišit. Šila jsem z nutnosti, ale moc mě to podle všemi adorovaného časopisu Burda nebavilo. Vždy jsem ze sebe něco přidala…

A jednou jsem zatoužila po volném svetru – byl jakýmsi následovníkem hnutí hippies a předchůdcem éry grunge. Ve společnosti upoutal a tím mimoděk začala má kariéra oděvní návrhářky na poli výtvarně pojednaného hand made pletení. Měla jsem doma i v zahraničí úspěch. U nás prodávala se skvadrou progresivních návrhářů na undergroundových buticích, později po listopadu v galeriích doma a hlavně ve světě. Začátkem devadesátých let jsem se svobodného povolání vzdala. Jako matka samoživitelka s dorůstajícími syny jsem kvůli nim potřebovala stálý plat. Finanční jistoty a proto jsem přijala nabídku psát. Šla do novin.

Měla jste někdy nějaký vzor v oblasti módy?

Ne, nikdy. Nejsem typ, jenž k vzorům tíhne. Navíc já tvořila v osmdesátých letech za železnou socialistickou oponou. Samozřejmě, že i k nám masové trendy fashion prosákly a od nich se pak člověk po svém odrazil. Ale to není inspirovat se (dnes spíš od něj opisovat) někým z božstev módního Olympu.

V současné době se nejvíce věnujete módní kritice. Podle jakých aspektů převážně hodnotíte?

Té otázce moc nerozumím anebo vy nerozumíte módě, módní kritice. Módní kritika má stejné aspekty jako divadelní, literární, filmová, hudební. Vyzdvihnete klady, pokud možno prvky osobitosti anebo konstatujete nedostatky, možnou nudu. Neznalost pravidel hry, nedostatek konceptu. Nevkus. S tím, že své, jakou u každého kritika subjektivní názory musíte podepřít argumenty.

Které celebrity považujete za nejlépe a za nejhůře odívané?

Tuto otázku mi kladou v kdejakém rozhovoru, televizní talk show. Považuju ji za povrchně hraniční. Každý z nás někdy nemá svůj den. I módní ikony. A pak jsou zde ti, jimž sudičky vkus, cit pro styling nenadělily. Proto v rámci bilance roku nesestavuji desítku nejlépe a nejhůře oblečených, veřejně známých lidí, ale Top Ten podařených a zoufalých outfitů.

Jak celkově hodnotíte český národ v oblasti módy?

Jako jemně zaostalý. Plachý.  Má nedostatek odvahy být jiný, kreativní. Nevěří si a dvě generace buranské totality udělaly své. Neznalostí etikety ostudně trpí i tzv. high society. Českému národu chybí vzory. Postrádáme šmrnc.

Minulý rok jste vydala knihu “To jsem já, Františka”. Co Vás k tomu vedlo?

Já knížku jen napsala, vydal ji mediální dům Czech News Center. Křest se udál koncem října v rámci mezinárodně prestižního Desingbloku. Abych napsala knihu, mě již pár let přesvědčovala řada lidí. Oslovilo mě několik nakladatelství. A všichni si představovali spis na téma móda. O fashion však existuje spousta krásných knih, jež jsou výpravné, drahé a téměř se nekupují. Tak proč další k těm zaprášeným v regálech? Jistě, mohla jsem zplodit nějakou příručku odívání, jak na to jít. Ale to chce i vizuální návody, spoustu dobře nafocených, výtvarně pojednaných stylingů, což představuje spolupráci řady lidí, nákladnou produkci, o níž knižní nakladatelství nemají příliš ponětí. Loni na podzim jsem však začala o knize přemýšlet. Životní okolnosti, diagnóza, jež člověka srazí na zem, mimovolná, do vyššího levelu posouvající revize lidských hodnot mě přiměly k pocitu, že nazrál čas na sdělení, neboť má výpověď může jiným pomoci. Do kolen je přece kdekdo sražen. Jen musí zase vstát.

To jsem já, Františka, není biografie, i když na dětství, jež mě formovalo, vzpomínám. Vzpomínky náleží i dospívání, pár odžitým módním epochám, polozapomenutým fenoménům doby. Taky současným, nedávno uplynulým, více či méně načechraným Pěnám dní, jež jsou křehkou svodkou dojmů, naplavenin momentů, situací podepisujících se na náladě i biblickým desaterem daném účtování před usnutím. Na módu, showbyznys nezapomínám. Vím, že jsem s nimi spojená, že se ode mě tohle téma očekává.

To jsem já, Františka je skládačka. Leporelo. Krasohled, jehož ornamentální mozaika momentů se pootočením mění. Malé a velké dílky puzzle mého života. Mnoho čtenářů na ni reaguje. Souzní s ní. Píše mi intimní zprávy, To jsem já Františka jim je oporou. Lepší satisfakci nemohu mít.

Ondřej Spýťa Syrový

Komentáře