Herečka Dana Batulková: Pro herce je vzácnost, když hraje v dobové věci!
Herečkou původně být nechtěla, dnes Dana Batulková (60) patří mezi ty přední. Hraje nejen ona, ale i její děti – Jakub a Mariana Prachařovi, se kterými se už před kamerou potkala několikrát. Kromě herectví miluje pohyb. Přesně před 10 lety vyhrála s Janem Onderem show StarDance. A jak sama přiznává – byla to taková dřina, že ji chtěl vzdát!
Jak kdy jste se dostala k herectví?
„Byla to náhoda. Bývala jsem plachá, a tak jsem o této profesi nesnila. Na gymnáziu jsem recitovala básničky a pan profesor si mě vybral do svého recitačního kroužku, vyhrávala jsem i soutěže. Chtěla jsem jít studovat angličtinu, ale pan profesor mi jednou řekl, proč to nezkusím na DAMU. Já nikdy nechodila ani do ochotnického kroužku, protože jsem se strašně styděla. Ale začala jsem o tom přemýšlet. Naučila jsem se nějaké monology a šla jsem tam. Vzali mě, a to mi obrátilo život naruby. Nikdy jsem nic takového neplánovala. Ale tu výzvu jsem přijala.“
Měla jste nějaký vzor?
„Nikdy! Mám ráda hodně lidí, je spousta těch, co si jich vážím. Ale vzory jsem neměla. Když jsem byla mladá, obdivovala jsem ale třeba Janu a Viktora Preissovi.“
Debutovala jste v roce 1980 filmem Kluci z bronzu. Jak na něj vzpomínáte?
„Člověk chtěl vyzkoušet všechno. Toto byl film o klucích na spartakiádě. Mého tatínka hrál Láďa Mrkvička a byli tam se mnou kluci z konzervatoře. Natáčení bylo fajn a moc mě bavilo. Po škole se každý chce trošku zviditelnit, a když dostane šanci, tak se jí chopí.“
Poměrně výraznou roli jste měla ve filmu Vrať se do hrobu, kde jste hrála manželku Milana Štaindlera. Co se vám vybaví, když si na něj vzpomenete?
„Natáčení bylo super. S Milanem, s Halinou Pawlowskou. Vtipný bylo, že Milan v tom nechtěl hrát, dělal casting! Já už roli dostala. Milan všem klukům předehrával a byl skvělý. Halina mu říkala, proč to nehraje. Bránil se, že by to byl filmový debut, náročný, ale nakonec se nechal přemluvit a bylo to nejlepší, co mohl udělat. Díky němu je film, jaký je. Myslela jsem si, že po revoluci zapadne. Ale když už byl dospělý můj syn, citoval z něj s kamarády celý pasáže, a to mě hrozně překvapilo. Stal se z něj kultovní film.“
V seriálu Horákovi jste si zahrála učitelku Anežku a potkala jste se tu s dcerou i synem. Jaké to pro vás bylo?
„S Kubou jsem se tady před kamerou ani nepotkala, ale s Mariánkou jo, tu jsem jako učila. Na poprvé je vždycky zvláštní, když hrajete s dětmi. Vy i oni se stydíte, ale nakonec jsme to nějak překonali.“
Mladší generace vás asi nejvíc zná ze sitcomu Comeback. Šla byste do podobného projektu ještě jednou?
„Určitě. Moc mě to bavilo! Jako účastníci toho projektu jsme měli štěstí, že byl dobře napsaný. Jeho deviza byla, že byl původně český a našla se v tom celá plejáda lidí. Od pivařů, kteří milovali Ozzáka, přes děti, ale i intelektuály, pro který to byl dvacetiminutový relax. Říkali, že se tím baví.“
V poslední době jste byla k vidění v seriálu Ohnivý kuře. Jaká je to pro vás zkušenost?
„V Kuřeti hraju maminku Kuby. Než jsem roli vzala, musela jsem se ho zeptat, jestli by souhlasil s tím, že by hrál s matkou. (směje se) Říkal, že v pohodě. Jsem ráda, že jsme se při natáčení viděli. Jak jsme všichni vytížení, máme jako rodina na sebe poměrně málo času. A co mě také poslední dobou bavilo, byli Četníci z Luhačovic.“
Proč?
„Pro herce je vzácnost, když hraje v dobové věci. Proto miluju třeba Hercule Poirota, anebo Vraždy v Midsomeru, i když to není úplně dobovka. U nás se toho točí málo. Proto jsem byla z Četníků nadšená. Natáčení bylo jiné v tom, že se pohybujete v krásném prostředí, všichni i komparz jsou oblečeni dobově, můžete se vrátit někam do doby, kterou jste nezažili. Jsem ráda, že měli úspěch a nesrovnávají se s Humoreskami. Ohlasy jsme měli velmi dobré.“
V jakých divadlech vás nyní můžeme vidět?
„Jsem v angažmá v Městských divadlech pražských a máme dvě scény Rokoko a ABC. Takže vidět mě můžete tam.“
Máte nějakou vizi, kterou byste chtěla realizovat?
„Vysněné role jsem nikdy neměla, ale mám ráda Shakespeara, Čechova, či Seveřany, jako Strindberga nebo Ibsena, kteří mají nádherné hry. Co jsem ale vždycky chtěla, je udělat nějaké pohybové divadlo, nebo divadlo propojit s tancem. Ale trošku se mi tento sen splnil v projektu Ženy. Ráda bych si taky ještě zahrála v nějakém hezkém filmu s dobrým scénářem.“
Co se pohybu týče, toho jste si užila dost v soutěži StarDance. Je to už pár let, jak se na ni s odstupem díváte?
„Byl to naprosto výjimečný zážitek. StarDance nás všechny, co jsme ji dělali, spojuje. Je to nádherný zážitek, ale pekelná dřina. Někdy jsem to chtěla položit. Ale pořád jsme postupovali, musela jsem se učit už dva tance za týden a já od ničeho neznala ani základní kroky! Ale bylo to něco, co se vám v herecké profesi každý den nepodaří.“
Ondřej Spýťa Syrový
