Herečka Miriam Kantorková: Měla jsem kliku na bardy!
I když už má na krku osm křížků, je herečka Miriam Kantorková (83) neustále plná energie. Bobina z Ordinace v růžové zahradě, anebo hvězda Babovřesk dokáže všechny nadchnout svou neuvěřitelnou vitalitou.
Jak a kdy jste se dostala k herectví?
„Moje cesta vedla tak trochu s oklikami. Já jsem třeba herečkou vůbec nechtěla být! U nás, z tatínkovy i maminčiny strany, byli lékaři. Můj nejstarší bratr, doktor Pavel Kantorek, je lékař, i když už v penzi, navíc byl po Emilu Zátopkovi náš nejlepší maratonec. Já ze školy odcházela se samými jedničkami a nedovedla jsem si představit, že bych se nedostala na gymnázium, což se stalo.“
Z jakého důvodu?
„Můj tatínek byl jednatel Národně socialistické strany, což v té době nebylo zrovna dobré. Navíc byl ještě varhaníkem v evangelickém kostele, což v padesátých letech taky nebylo nejlepší.“
Přes co tedy vedla vaše cesta k divadlu?
„U nás v rodině se hodně muzicírovalo. Bratři hráli na housle, druhý bratr přešel na violoncello, později byl i členem České filharmonie. Já jsem hrála od malinka na piano a maminka ze mě chtěla mít klavírní virtuosku. Ale představa, že bych pět nebo šest hodin denně seděla u piana, to by dost dobře nešlo. Měla jsem ráda básničky a vyhrávala jsem různé soutěže. Dostala jsem se tak až na Jiráskův Hronov. Pak jsem se dostala na konzervatoř, absolvovala jsem klavír a učila jsem se zpívat. A jak se říká – kostky byly vrženy.“
Vzpomenete si na své první angažmá?
„Byl to Armádní umělecký soubor Víta Nejedlého. V té době byly samé soubory. Vysokoškolský umělecký soubor, Lúčnica a další. Tam byli absolventi taneční školy, hudební, zpěváci. Honza Tříska a Jaroušek Satoranský si tam odbývali vojnu, Naďa Urbánková tam začala zpívat. Byla to obrovská škola! Odtamtud jsem se dostala do malého divadla, které vedla žena E.F.Buriana, zakladatele D34 Zuzana Kočová a jmenovalo se Maringotka, což bylo lidové divadýlko. Poté jsem šla Na zábradlí, a pak jsem až do penze byla v D34, tedy u Burianů.“
Měla jste nějaký profesní vzor?
„Měla jsem kliku, že jsem potkala řadu velkých osobností. Můj první velký film jsem točila s režisérem, Národním umělcem Otakarem Vávrou, a byla to Romance pro křídlovku. Se stejným režisérem jsem pak točila Kladivo na čarodějnice. Ve Zlaté svatbě jsem se potkala s paní Šejbalovou, s Bohušem Záhorským, s panem Lukavským. Měla jsem kliku na bardy.“
Na jaký další film ráda vzpomínáte?
„Je jich spousta. Třeba na spolupráci s panem Vláčilem, se kterým jsem točila Hadí jed. Naposledy jsem hrála velkou roli s panem Skopečkem, a jmenovalo se to Diamantová svatba. Práce jsem měla celý život dost. Dělala jsem pro rádio, televizi, hrála v divadle, točila filmy. A to vlastně dělám doteď. Živím se taky hodně hlasem. Už mám nějaký ten křížek za sebou, ale hlas mi ještě slouží docela dobře. Tak toho musím využít. K tomu mám vnučku a vnoučka, tak se potřebuji věnovat i jim, abych si je užila.“
A jaký dabing pro vás byl nejzajímavější?
„Dabovala jsem nádhernou „babu“ a nádhernou roli v seriálu Dotek anděla, který vysílala Česká televize. I v Americe byl velice populární. Nebyly tam žádné vraždy. Andělky přišly na svět a pomáhaly lidem v kritických situacích. Dabovala jsem silnou černošku, zpěvačku Reeseovou. Pamatuju si na jeden díl, kdy umírala malá holčička, která si přála, kdyby mohla ještě jednou přeletět jako andílek a my jí to umožníme. To bylo tak dojemný, že jsme museli přerušit natáčení, všem nám tekly slzy! Takových příběhů tam bylo víc. To byla jedna z nejkrásnějších rolí, které jsem kdy dabovala.“
Ondřej Spýťa Syrový
