Herečka Uršula Kluková: Věřím, že mi osud ještě něco přihraje!
Komička s nezaměnitelným hlasem, herečka, která řadu let vypadá pořád stejně. Uršula Kluková (76) je stále v jednom kole. Pendluje mezi Broumovem, kde vyrůstala jako dítě a Prahou, stále hraje v divadle a když je příležitost, tak točí. Rozhodně nehodlá odejít do důchodu – věří totiž na osud a na to, že od něj ještě dostane příležitost.
Měla jste nějaký herecký vzor?
„Ne, ale různí herci se mi líbili. Že bych ale měla přímo nějaký vzor, to ne.“
Debutovala jste filmem Tam, kde hnízdí čápi. Jak na něj vzpomínáte?
„Tam jsem se ani neobjevila! (směje se) Bylo to takto. Když jsem v roce 1974 přišla do Prahy, neměla jsem peníze a nikdo mě tu neznal. Můj kamarád Jirka Krampol, který byl už slavný, říkal: Budu teď točit Tam, kde hnízdí čápi, chceš si tam zahrát? Já na to, že chci. Tak já ti to zařídím, odpověděl. Najednou mi přišla smlouva na pátou družstevnici za dva tisíce korun. Tak jsem to podepsala a čekala. Peníze přišly, ale nikdo se neozýval. Tak jsem se ptala Jirky, kdy budu točit. A on na to: To už je dávno natočený! A já říkám: Počkej, dostala jsem smlouvu a peníze. A on: No a co bys chtěla víc? (směje se) Tak takto jsem v Praze začínala.“
Takže Vaši pražskou kariéru odstartoval Jiří Krampol?
„Ano, to byl můj první slavný objev, kterého jsem znala z filmů. Jsme takoví osudoví kamarádi. Taky jsem mu hodně pomohla, když byl v nouzi. Dokonce u mě i bydlel.“
Řada lidí si Vás pamatuje z Divadla Františka Ringo Čecha. Jak dlouho se znáte?
„Strašně moc let! Měl kapelu, kde byl Jirka Schellinger, Karel Černoch, Jirka Cízler a muzikanti, se kterými jsem se znala. Chodila jsem na jeho koncerty, kde jsem se s ním seznámila. Když později začali dělat Dívčí válku, ptal se mě Ota Jirák, zda bych tam nechtěla hrát. Ringo mě nejdřív nevzal a roli hrála Jana Švandová. Pak nemohla, tak mi nabídli alternaci. Nazkoušela jsem Vlastu. Jana odpadla a já to dělala dvacet let. Akorát mě Ringo dvakrát vyhodil, a zase mě vzal zpět. Asi jsem na něj byla drzá a on to nemá rád. (směje se) Ale jinak je Ringo můj velký kamarád a já ho mám ráda. Celá léta jsme spolu vycházeli velmi dobře.“
V duchu Dívčí války pak František Ringo Čech mapoval české pověsti v seriálu Pra pra pra, kde jste taky hrála…
„Tam jsem dělala Tetu a mě se to líbilo. (směje se) Myslím si, že ho teprve lidi ocení, protože Ringo je velmi vtipný.“
Spousta dětí vás zná z televizního filmu Černokněžník, kde jste hrála učitelku. Jak vzpomínáte na tuto roli?
„Bavila mě moc, to bylo hezký! To jsem si užila, protože jsem si mohla vymýšlet různé ptákoviny. Třeba zápisník, do kterého jsem zapisovala každého, kdo tam zlobil. To jsou věci, na které ráda vzpomínám.“
Stejně jako na divadlo Semafor, že?
„Ano. Ve skupině Miloslava Šimka jsem vydržela šestnáct roků a byli tam báječní lidi. Třeba pan režisér Janko Roháč, který bohužel umřel hodně mladý. Na něj vzpomínám často.“
V poslední době jste si mohla zahrát v Pamětnici či ve Školním výletě. Jaká to byla zkušenost?
„Žádná! (směje se) Když jsem to točila, měla jsem zkušeností už tolik, že jsem žádnou novou nepotřebovala. Největší zkušeností pro mě v poslední době bylo, když jsem točila seriál Doktoři z Počátků. To byla práce, která byla dlouholetá, moje role se mi hezky podařila vybarvit, i včetně oblečení a baretů. To jsem si tak vymyslela a hodně mi to bavilo. Ale ten tah pro mě byl těžký. Několikrát jsem tam onemocněla, ale zase jsem se seznámila s řadou lidí, se kterými jsem se neznala. Třeba se Zdenou Herfortovou, což je vynikající herečka. Jela jsem se pak na ni podívat do Brna a byla jsem unešená! Nesmírně si jí vážím a hlavně jejího přátelství. Dvou let, co jsme tam spolu prožili.“
Co je na takovém seriálu nejtěžší?
„Musíte se neustále učit texty, být fit a při věci, abyste nezdržovali natáčení. Dva roky jsem vstávala ve čtyři ráno. Jenže já jsem byla tehdy hodně nemocná, měla jsem vyhřezlou plotýnku, utržený meniskus, dokonce i otravu žaludku. Takže mě vozili ze špitálu na plac a zpět do špitálu. Takže jsem si užila všeho, co se dalo. Naštěstí tam byl skvělý tým, od produkce po kostyméry, od režisérů po kolegy, všichni byli tak fajn, že jsem to nečekala.“
Kde vás nyní můžeme vidět?
„Angažmá teď nemám žádné a ani nechci. Hraju v jedné hře v Divadle Pavla Trávníčka, ve Sborovně. K padesáti letům na jevišti jsem si udělala svoje představení. S kamarádem Šimonem Pečenkou, který krásně zpívá, jsme nazkoušeli dvouhodinový pořad Uršuloviny složený ze scének a písniček, který zpívá naštěstí on. Padesát představení, které jsem chtěla udělat, jsme měli prodaných asi za čtrnáct dnů, takže s tím jsme jezdili po republice. O prázdninách teď trávím většinu času ve svém domě v Broumově, kde mám spoustu práce, takže se nezastavím.“
Je něco, co byste jako herečka ještě chtěla realizovat?
„Čekám na to, co se naskytne. Věřím na osud, jsem fatalistka. A věřím, že mi osud ještě přihraje něco, co by mě pobavilo. A když ne, tak se pobavím sama!“ (směje se)
Ondřej Spýťa Syrový
