Herečka Veronika Žilková (56): Herectví není mé poslední zaměstnání!
Patří mezi přední české herečky, přesto Veronika Žilková (56) herečkou nikdy být nechtěla. Uvažovala o medicíně nebo speciální pedagogice, toužila studovat folkloristiku. Osud to ale chtěl jinak, a tak Veronika Žilková u herectví od DAMU už zůstala. I když sama říká, že je pro ni stále jen povolání dočasné…
Kdy a jak jste se dostala k herectví?
„Nikdy jsem nechtěla být herečka. Chodila jsem na gymnázium s přírodovědným zaměřením, dělala jsem matematické olympiády, během studentských let jsem se věnovala vědecké činnosti. Sbírala jsem dermatoglyfiku mongoloidních dětí. Chodila jsem do kroužku antropologie, kde začal výzkum a antropolog, co jej vedl, pro něj potřeboval dermatoglyfy na rukách všech dětí s Downovým syndromem. Ukazovalo se totiž, že opičí rýha na ruce se opakuje u rodičů, kteří jsou latentními nosiči chromozomální změny.“
Jak to probíhalo?
„V sedmnácti letech jsem s batohem objížděla ústavy sociální péče a matlala jsem tiskařskou černí prsty a celé ruce »downíkům«, takže jedno období mě znali všichni »downíci« u nás a já jsem znala je.“
Pomohlo vám ve vztahu k nim, že jste z katolické rodiny?
„Ano, jsem z velmi věřící rodiny. Můj tatínek byl hluboce věřící a kvůli tomu měl spoustu politických problémů. Vyhodili ho jako pedagoga z AMU, pak i z konzervatoře a z Lidové školy umění. Dokonce měl i problémy ve filharmonii, odkud musel taky odejít. V ústavech, které jsem navštěvovala, často pracovaly řádové sestry, které byly tajně vysvěceny. Některé ještě před nástupem komunismu u nás. A já jsem pak i na prázdniny jezdila do ústavu sociální péče do Černíkovic, kde jsem dělala pomocnou zdravotní sílu.“
S čím jste tam pomáhala?
„Byla jsem přímo u ležáků, u holek od patnácti do třiceti let. Jak dovršily určitého věku, přesouvali je do domova důchodců blízko naší chalupy. Když jsem byla ve čtvrťáku, tak jsem se rozhodovala mezi speciální pedagogikou, která se dřív jmenovala defektologie a medicínou. Ale neměla jsem dobrý vztah k chemii a myslela jsem si, že nemám dobrou paměť, a že bych tu medicínu třeba nezvládla. Měla jsem hrůzu z memorování se věcí z paměti. Paradoxně jsem se pak stala herečkou a živím se tím, že se nazpaměť učím haldy textů. Takže si myslím, že bych tu medicínu zvládla levou zadní.“ (směje se)
Kam tedy vedla vaše cesta?
„Skončila jsem na Filozofické fakultě a dělala jsem výchovu a vzdělávání dospělých. Pak bych mohla být třeba sociální pracovnicí ve vězeňství. Tam ale bylo strašně moc ideologie, a já jsem po prvním ročníku začala hledat jiný obor. Chodila jsem do folklórního souboru, a tak jsem chtěla jít studovat folkloristiku. Ta se tehdy neotvírala, tak mi jeden kamarád poradil, že když ráda tančím a zpívám lidové písně, bylo by dobré jít na DAMU. Ale že k tomu musím udělat zkoušky z herectví. Našel mi nějaké monology, naučil mě je a já šla na DAMU s tím, že jsem si myslela, že si tam budu rok tančit a zpívat a budu čekat, až se otevře folkloristika. Nebo že se doučím chemii a půjdu na medicínu. V žádném případě jsem nechtěla být herečka.“
Divadlo vás nikdy nelákalo?
„Jako malá jsem do něj ani nechodila! Jsem z hudební rodiny, takže jestli jsem k něčemu tíhla, tak to byly koncerty, ale divadlo mě nezajímalo. Paradoxně si mě u přijímacích zkoušek vybral režisér Jiří Adamec a já ještě než začala škola, točila jsem hlavní roli v televizi, a pak už jsem šla z jedné role do druhé. Dodnes ale říkám, že to není moje poslední zaměstnání, že to je zaměstnání dočasné. Mnohokrát jsem si ale říkala, že mě tady asi bůh chtěl. Herectví je taky nějaká forma terapie pro lidi. Tím, že jsem si potom vzala děti do pěstounské péče, musela jsem si projít i tou speciální pedagogikou, i když bohužel velmi laicky.“
A dětí jste si užila skutečně hodně…
„To ano. Měla jsem šest dětí. Jak vždycky říkám – šest dětí jsem vychovala, pět porodila a čtyři mi zůstaly.“
Měla jste někdy nějaký vzor, třeba ?
„Ano, třeba přes církevní stránku. Na mě jsou katolíci moc uzavření a mají moc okázalé chrámy. Už v pubertě jsem tíhla spíš do ekumenické společnosti. Náš soused byl členem synodní rady evangelické církve. Říkám, že jsem křesťan. Jsem otevřená ke všem náboženstvím, protože si myslím, že jakékoli náboženství respektuje nějaký vyšší řád, že člověk není vrchol. A to je podstata náboženství. Jsem člověk věřící ve vyšší systém v přírodě. I tím, že jsem rozvedená, tak mě katolíci v podstatě vyvrhli. Tam se to neodpouští. Takže jsem demokraticky věřící člověk ve vyšší řád. Vzorem po duchovní stránce byl tedy bůh, pokora před něčím.“
A v té profesní?
„Asi můj tatínek, který byl hudební pedagog. Díky němu se tady píská na zobcové flétny. Když mu všechno zakázaly a odevšad ho kvůli jeho přesvědčení vyhodili, tak začal s hromadnou výchovou dětí a rodičů. V sále bylo čtyři sta rodičů a dětí s dřevěnými píšťalkami. Byla to taková renesance rodinného muzicírování, napravování rodinných vztahů. Možná to i táta vymyslel. Byli jsme tři děti a velmi přísně nás vedl. Paradoxně ale učil, jak mít přátelské vztahy v rodině, což u nás doma úplně nebylo. Tatínek byl můj vzor i co se týče mužů. Měla jsem pocit, že muž musí být hrdina a nesmí se bát postavit režimu, tak to byl tatínek.“
V jakém filmu jste debutovala?
„Byl to Když rozvod, tak rozvod. Úplně první role v televizi byla v Ale je ženatý, kde jsem jako mladá dívka chodila se ženatým mužem. A pak jsem dělala seriál Všichni školou povinní, a to byl první ročník DAMU. Ve druhém ročníku už jsem hostovala v Činoherním klubu, kde hraju dodnes, i když jsem odtam odcházela. Vždycky říkám, že jsem tam sedmkrát dala výpověď a sedmkrát se tam vrátila. Beru ho jakou svou domovskou scénu a styl hraní je mi tam nejbližší. Je to minimalistický hraní, víc vnitřní, než nějaká velká deklamace.“
Kromě hraní se také věnujete pedagogice…
„Ano, už dvacet let! Chvíli jsem učila na VOŠ, pak na Státní konzervatoři a teď jsem vedoucí oddělení herectví na Mezinárodní konzervatoři. Je to asi moje nejoblíbenější činnost, protože jsem velmi ráda v kontaktu s teenagery.“
Několikrát jste byla nominována na Českého lva, jednoho jste dokonce získala…
„Mám Českého lva za Zapomenuté světlo a nominovaná jsem byla za film Otesánek. Mimochodem za toho jsem dostala hlavní cenu na festivalu v Moskvě a dozvěděla jsem se to náhodně z novin v metru. Ani mě tam nepozvali. (směje se) Byla to role těžší, co se týče hraní, ale Zapomenuté světlo bylo zase dramaturgicky výjimečné. Vrátila jsem se zpátky k tomu, co jsem prožívala v mládí. Jezdívali jsme s ekumenickou partou opravovat kostely a pomáhat různým farářům.“
Také jste si zahrála v různých seriálech…
„Posledním byly Všechny moje lásky. To byl krásný seriál, bohužel se natočilo jen 28 dílů. O 55leté vdově, která se zkouší znovu zamilovat.“
Ondřej Spýťa Syrový
