Herečka Vlasta Peterková: Chtěla bych si zahrát něco, co má smysl a hloubku.
Celý život se Vlasta Peterková věnuje divadlu – nejdříve v Brně, kde studovala, a následně v Praze. Kromě toho točí filmy i seriály, a také dabuje. Nominována byla i na Cenu Františka Filipovského.
Jak a kdy jste se dostala k herectví?
„Začalo to už na základní škole. Milovala jsem hodiny dějepisu, na které jsme měli báječného profesora. Když nám přednášel, dělal to s takovým zaujetím, a tak vše prožíval, že mě to úplně fascinovalo. Dá se říct, že to bylo moje první divadlo.“
Jak to pokračovalo dál?
„Studovala jsem čtyřletou ekonomickou školu s maturitou a během třetího ročníku jsem jela trolejbusem, kde mě oslovil nějaký pán, jestli bych nechtěla hrát ve filmu. Jmenovalo se to Neobyčejná třída a byla to moje první role, i když epizodní. To bylo ještě na ekonomické škole. Skončila jsem ji v roce 1964, a pak jsem udělala zkoušky na JAMU. A brzy na to jsem točila film Kočky neberem.“
Jak na něj vzpomínáte?
„Byl to film o čtyřech kamarádech a já jako první tu čtveřici rozdělila tím, že jsem se zamilovala do jednoho z nich a vzali jsme se. Zajímavé na tom bylo, že jsme se měli strašně milovat, ale jako kolegové jsme se s Viktorem Vrabcem, který mi hrál partnera, tak neměli rádi! Vůbec nechápu, že to na tom filmu nebylo poznat.“
Na JAMU byla vaší spolužačkou Hana Zagorová. Přátelily jste se?
„Ano, a to přátelství trvá dodnes. Jsem na to pyšná. S Hankou jsme se potkaly při přijímacích zkouškách a už tenkrát byla hvězda. Zpívala s ostravským rozhlasem, byla slavná. Nejvíc jsme se sblížily tím, že jsme spolu bydlely na kolejích. Protože jsme byly talentované a už v prvním ročníku jsme dostávaly roličky v tehdejším Státním, dnešním Národním divadle v Brně. Takže jsme tenkrát i vydělávaly. Měly jsme za představení padesát korun, což v té době bylo moc! Byly jsme ale tak velkorysé studentky, že jsme za ty peníze udělaly mejdany pro kolegy! (směje se) To byl bohémský život, krásná studentská léta. Dodnes se rády vidíme. To, jak je Hanka úspěšná a lidi ji mají rádi, je její zásluha. Ona je senzační člověk.“
Nejvíc jste vstoupila ve známost rolí kuchařky v Četnických humoreskách. Jak na to vzpomínáte?
„To byly jedny z mých nejkrásnějších natáčecích let. Po letech jsem se znovu vrátila do Brna, kde se točilo. Znovu jsem se potkala se svými bývalými kolegy. Práce s Tondou Moskalykem byla úžasná, on herce opravdu miloval. Když pak odešel, převzala natáčení jeho dcera Pavlína. Bylo to profesionální, ale Toníček byl takový táta. Seděl u monitoru a vždycky se usmíval. Nikdy jsem ho neviděla se mračit. Moc se mi líbilo, jak nechával herce dohrát i mimo scénář. Skončil obraz a běžela kamera. Ty improvizované konce byly mnohdy nejkrásnější.“
Viděli jsme vás také v seriálu Stopy života, kde scénář napsal Jan Cimický. Jaká to byla zkušenost, přece jen, je to z psychiatrického prostředí…
„Příběhy byly velmi silné, zároveň syrové, nic nezastíraly. Někdy až na kraji stravitelnosti, jestli to divák přijme. Vše je otevřeně řečené a natočené a pro mě naprosto jedinečné. Naběhla jsem do nich jako záskok na poslední chvíli a až jsem je pak viděla v televizi, tak mi došlo, jak moc je to silné a skvěle zahrané. Těšila mě práce s panem Magnuskem, protože jsem s ním nikdy před tím nedělala. Moc si vážím toho, že jsem tam mohla hrát.“
Výraznou roli jste měla také v seriálu Doktoři z Počátků. Jak na tu vzpomínáte?
„Tu roli jsem milovala! Sice měla všechny negativní vlastnosti, ale nikdo nejsme černobílý. Charakterových vlastností máme hodně, záleží na prostředí, v jakém vyrůstáme a co nás ovlivňuje. Tahle figura byla bohatá. Zpočátku těch negativních vlastností bylo příliš na svého muže, kterého hrál Zdeněk Žák. Chtěla jsem, aby scénáristé tu roli trochu polidštili, což udělali. Taky jsem měla nejvíc obdivovatelů mezi chlapci kolem deseti let, ani nevím proč! (směje se) Ta postava měla humor, lidskost, autenticitu, nebyla prvoplánová, což se mi líbilo. Moc ráda na to vzpomínám.“
Máte nějakou vizi, kterou byste chtěla realizovat?
„Konkrétní ne, ale chtěla bych si ještě zahrát něco, co má smysl a hloubku. Jsem šťastná za ty příležitosti, co mám, ale nechávám to otevřené.“
Ondřej Spýťa Syrový
