Historička Michaela Košťálová: Boženě Němcové dlužíme „in memoriam“ skutečné pochopení!
Historičce a spisovatelce Michaele Košťálové vyšla již v závěru roku 2019 zbrusu nová kniha, nesoucí název Rodokmen a vztahy Boženy Němcové. Jak už sám název napovídá, jedno z hlavních poslání knihy spočívá v objasnění rolí nejbližších osob okolo Boženina života. Zásadní je přitom až autorčina snaha, ukázat právě skrze vybrané vztahy, události a okamžiky, pravou duši největší české spisovatelky 19. století, jejíž život skončil tragicky, aniž by musel…
Osobnost Boženy Němcové oslaví v letošním roce (4. února 2020) významné jubileum – 200 let od doby narození. Byla i tato okolnost důvodem, proč jste se pustila do psaní své poslední knihy?
Ano i ne. Co se výročí týká, šlo o shodu náhod. Profesně se snažím zaměřovat především na osobnosti prvorepublikového Československa. Což ovšem neznamená, že svůj zájem občas nestočím i jinam. Odjakživa mě zajímají osudy výrazných žen československé historie a právě mezi nimi jsem někdy před dvěma roky „nalezla“ i osud Boženy Němcové, který mě, nutno říci, přímo šokoval. Její jméno a tvorbu jsem samozřejmě znala už ze školy, ale mnohem méně jsem tušila o jejím soukromí a osudu, který byl bez nadsázky tragický. Tragický natolik, že jsem cítila nutnost, podělit se o něj prostřednictvím knihy dál.
Proč?
Protože Božena Němcová je ukázkový příklad, jak špatně může v životě skončit sebelepší umělec/tvůrce/vynálezce/vědec/autor, pokud ho okolní společnost nepochopí. Anebo, ještě lépe řečeno, pochopit záměrně nechce. Zajímavých lidí, kteří měli potenciál prorazit nějakým velkým objevem, bylo a je dost. Problém je v tom, že pokud se jim to nepodaří, (okolí jim to nedovolí), jejich jméno logicky zapadne mezi masu… Božena Němcová měla štěstí v neštěstí, že si její tvorby společnost všimla alespoň po její smrti a postupně začala poukazovat nejen na jejího geniálního literárního ducha, ale i vlastenecké naladění. Pozdější generace uznaly omyl, jaký se v jejím případě stal a z Boženy Němcové se postupně stala, sice zaslouženě, avšak neskutečně paradoxně, jedna z největších ikon československé historie. Dokonce ikona významnější, než mnozí, už za svého života v 19. století preferovaní umělci a spisovatelé. Což je v pořádku. Jenže to jí život na druhou stranu už nevrátí. Má kniha má proto za cíl donutit čtenáře tak trochu přemýšlet i o tom, že než někoho odsoudíme jenom proto, že se nám nezamlouvá jeho styl oblékání či společenský život, popřípadě že ho někdo pomluvil, měli bychom napřed pochopit jeho nitro. Čili všechny důvody, proč tak žije, proč tak jedná a co skutečně tím vším chce říci. Pak teprve můžeme usuzovat, nikoliv ale soudit.
Co se Boženy Němcové týká, podle mého názoru jsme její osobnost (nitro) dosud ve většině nepochopili a to, co jí opravdu ještě „in memoriam“ dlužíme, je právě skutečné pochopení.
Hovoříte o tragickém konci života. Co se vlastně stalo? Jaká byla poslední léta velké spisovatelky?
Velmi tvrdá. Příběh života Boženy Němcové končí sice v Praze, kde umírá, ale ve skutečnosti zasahuje třeba i do Litomyšle, kam se spisovatelka přemisťuje v šedesátých letech poté, co jí její nakladatel slibuje po hodně dlouhé době vyčkávání finanční nezávislost. Tedy, v překladu do současného jazyka, zaměstnání spisovatelky v jeho nakladatelství. S Boženou Němcovou je podepsána smlouva. Bohužel spolupráce dlouho nevydrží. Jednak finanční odměna je natolik nízká, že Němcové nezbývá často ani na jídlo a doslova přežívá třeba jen z jedné polévky denně a jednak ji postupně ubíjí její špatný zdravotní stav. V poslední fázi onkologického onemocnění už není logicky schopná kvalitní práce a její nakladatel jí namísto podpory naopak hrozí ukončením jakékoliv spolupráce. To se stane a velmi nemocná Němcová se vrací s pomocí manžela zpět do Prahy, kde za pár měsíců nemoci podléhá. Její sen o literární dráze se rozplývá a ona umírá v nevědomí. Jako nemocná, zlomená žena. Chudá, v zanedbaných šatech, pro širší veřejnost v tu dobu neznámá a nepochybuje při tom všem, že prohrála. Přesto, kdyby se mohla dozvědět, jak se pohled nových generací posléze změnil a že se po své smrti stala za několik desítek let jednou z nejvýznamnějších osobností naší historie, patrně by nemohla uvěřit vlastním očím. Ale, jak už jsem řekla, to jí život nevrátí.
Takže, teď trochu v nadsázce řečeno, kdybyste ji mohla nějak o její budoucnosti informovat, udělala byste to?
Tak to je trochu hodně velká nadsázka, ale samozřejmě že, kdyby to šlo, tak ano. Myslím, že se dovedu vcítit do jejího života a pochopit, jak těžké muselo být, snažit se prosadit jako spisovatelka ve světě, kde jí tolik lidí házelo příslovečné „klacky pod nohy“. A když už to nakonec začalo po letech beznaděje vypadat slibněji, zasáhla pro změnu smrtelná nemoc.
Víte, ono pro každého tvůrce je snad největší noční můrou fakt, že jeho dílo jednou bez povšimnutí zanikne. Protože ono dílo je logicky přesně to, čemu dal celý život a najednou se má ukázat, že zbytečně? To je přece strašlivé. Bohužel, právě Němcová takhle umírala. S vědomím, že veškeré její literární úsilí bylo tak říkajíc marné a že ona svůj boj za dráhu ženy spisovatelky (finančně nezávislé), prohrála. Velmi mě to mrzí a už jen z tohoto důvodu bych si přála, bylo-li by to možné, sdělit jí, že nakonec neprohrála, ale vyhrála a to na plné čáře.
A tak jste to řekla alespoň svým čtenářům…
Přesně tak. Němcová se o svém osudu ikony už nikdy nedozví, ale další a další generace se mohou dozvědět o jejím osudu. O těžkém životě a také o tom, že bychom neměli některé tvůrce/umělce/vědce soudit jen podle obalu, anebo podle toho, co o nich někdo někde řekl či napsal. Všechno totiž není takové, jak může zdánlivě vypadat.
Z čeho konkrétně myslíte, že pramenily potíže, se kterými musela Božena Němcová na cestě za spisovatelskou dráhou zápolit?
Na to je složitá odpověď. V první řadě, což je právě děsivé, šlo o pouhý odsudek společnosti. Drtivá většina současníků ji nikdy nepřijala. Důvodem byl fakt, že Němcová silně vybočovala z dobových konvencí. Nebyla nikdy tou nastrojenou paničkou z městské společnosti, čekající na vdavky, ale inteligentní ženou, vychovávanou ve společnosti šlechty z Ratibořického zámku, která toužila po svobodě a vzdělání, které samozřejmě nebylo pro ženy v té době dostupné. Když se musela z finančních důvodů provdat, oplakávala prý jediné – svou svobodu. Její manžel ji sice velmi miloval a tak trochu k literatuře i zavedl, ale nikdy ji nedokázal plně duševně podpořit. Božena se v dráze spisovatelky zhlédla, nalezla v ní smysl své existence, ale on ji chtěl mít doma pouze jako hospodyňku. A tak vznikaly rozepře a problémy. Do toho zasahovala i čtyři těžká těhotenství a nakonec Boženin specifický stav zamilovávání se. Nemluvě o vlastenecky orientovaných postojích, které zastávali oba manželé shodně. Konvenční společnost devatenáctého století měla z podobného „obrázku“ tak zvaně hlavu zamotanou. A jak to lidé umí, tak než aby se pátralo, proč tomu tak je, raději se začalo šmahem odsuzovat. Na Němcovou doslova padaly nejrůznější klevety a pomluvy ze všech stran. A když začala veřejně publikovat ve vlastenecky zaměřených časopisech, nemohla už skoro ani projít Prahou, aby si na ni někdo neukázal. To všechno mohla být výhoda, jenže, v tu dobu neexistoval dostatek takových lidí, kteří by jí chtěli pomoci, dát pravou literární šanci… Vlastenecké časopisy samozřejmě moc platit nemohly a oficiální proud zase nechtěl mít s nějakou Němcovou nic společného. A tak se pomalu točila smyčka. Smyčka, které Němcová vzdorovala po svém. A při všech slzách a emotivních slabostech statečně. Byla bojovnice a to je mi na ní sympatické.
Co bylo to specifické zamilovávání se?
Když na to koukám zpětně, tak to byla vlastně jedna z forem jejího boje. Pochopte, ona byla člověk obrovské fantazie, jemného úsudku, narozená sice v chudé rodině, ale vychovaná v okolí šlechtického světa. Potřebovala tedy mít své ideály. Jako každý člověk. A když zjistila, že jejím osudem je být spisovatelkou – sběratelkou česko-slovenských pohádek, musela odněkud čerpat energii. Někdo čerpá energii tak, že sportuje, jiný sbírá známky, někdo poslouchá hudbu, jiný třeba vaří. Každý má svůj „jiný svět“, který mu dodává energii do dalších bojů se životem, umístěn někde jinde. Němcová milovala krásné věci, kterých se jí v její neustále chudobě stěží dostávalo. Ale mnohem více, než to, potřebovala milovat. A teď myslím milovat ve smyslu obdivovat, ctít, cítit opojnou energii z lásky (obdivu) k někomu, kdo ji inspiruje, prožívat romantický příběh. Ten ve svém manželovi nenašla, i když ho ráda měla (!), a tak hledala tento pocit jinde. Jejímu nitru učarovali muži lékaři (zachránci lidských životů) a tak se do několika z nich i zamilovala. Naprosto bezhlavě a z romantického pohledu, domnívám se, krásně. Jenže tady je problém právě s pochopením. Moderní doba totiž nevěděla, jak s touto částí jejího života naložit a tak se o ní buď nemluvilo vůbec anebo, bohužel tak, že Božena byla tak říkajíc „hodně na chlapy“… Jenže to nebyla pravda, protože zatímco pánům o tu fyzickou lásku šlo, tak jí, která měla po čtyřech těhotenstvích fyzické lásky až dost, ne. Ona chtěla žít ten román… Cítit energii a příběh naživo. Vždyť psala o tolika princích a princeznách, že jednoduše toužila zažít něco podobného na vlastní kůži. Takový požadavek ale nechápali muži a tak ji obvykle po pár setkáních opouštěli v domnění, že i ona musela přece tušit, že jde o vztah jen na pár dní… Jenže to právě BN netušila. I v tomto případě byla nenapravitelná romantička a bojovnice. Bojovala za lásku, ale bohužel i ta se jí obloukem vyhýbala.
Když to tak poslouchám, mám pocit, že život Boženy Němcové byl takový nikdy nekončící příběh…
Ano, protože to tak je. Nedožila se vysokého věku, bohužel zemřela velmi mladá, ale její život v podstatě charakterizuje smyčka stále dokola se opakujících situací a úsilí o docílení lepších zítřků, přestože za každým dobrým počinem většinou přicházelo vždy jen něco negativního. Víte, nevěřím nijak zvlášť na numerologii, ale v jejím případě by se numerologický výklad skoro nabízel… Jejím životním číslem byla osmička. A položte si osmičku vodorovně. Co získáte? Nekonečno… Její život takový byl. Donekonečna bojovala, aby vyhrála. Ale skutečně mně mrzí to, že se nedožila ani náznaku toho, že vše co prožila a napsala, bylo k něčemu. Jediné, co mě alespoň trochu uklidňuje je, že alespoň na smrtelné posteli obdržela vydání své Babičky, posledního díla…
Přece jen jste také spisovatelka. Jaké to pro vás bylo, psát podobnou knihu?
Velmi náročné. Šlo o nesmírně těžkou literaturu. Ani ne studijně, jako emočně. Pokud nejste přesně ten typ člověka, který by se nad jejím osudem jen ušklíbl a řekl „patří ti to, neměla jsi vybočovat z řady“, musí to s vámi zahýbat. Pro mne osobně to byla emočně nejnáročnější kniha, jakou jsem kdy psala. Závěr knihy jsem už psala s neustálou asistencí papírových kapesníčků… Ale psala jsem ji ráda, protože si myslím, že stojí za to, všechny ty emoce přenést dál na všechny čtenáře… To není dílo, kde bych se zaměřovala nějak konvenčně na faktografii, ale dílo, které je důležité svým sdělením. Takže, pokud se omylem zase od kritiků dozvím, že cituji nějaký „Béčkový“ zdroj, anebo nepostupuji jako klasický historik, pak je mi líto, ale takový kritik zřejmě nepochopil záměr.
Takže vaše kniha je opět zaměřena na zamyšlení, nikoliv na detailní fakta?
Přesně tak. Všechno, co jsem kdy napsala, směřuje k zamyšlení. Mým cílem je předávat emoce a zajímavé, významné souvislosti, na základě kterých si je možné jednotlivé osobnosti a jejich dílo skutečně a snadno zapamatovat a ocenit. Nikoliv přinášet drobnohledně provedený, odosobnělý seznam děl té či oné osoby. Rozumím, že někomu můj styl sedět nemusí a je to v pořádku, když nesedí, ale nad některými komentáři, se kterými se občas setkám, musím, s prominutím skutečně protáčet oční panenky. (Smích).
Přináší vaše kniha i něco zcela nového?
Domnívám se, že ano. To je oblast okolo záhadné Viktorie Paulové a jejího přátelství s Boženou Němcovou. I tady jsem si dala práci nejen se studiem různých materiálů, ale i s pochopením různých okolností. Velmi mě například zaujala kniha Miloše Václava Kratochvíla Veronika, z roku 1956, která je volným románem inspirovaným právě přátelstvím Boženy Němcové a fiktivní Veroniky, pro kterou byla inspirací Viktorie. Co konkrétního jsem zjistila, ale nepovím, od toho je tu přece jen má kniha.
Vaše kniha nese název Rodokmen a vztahy Boženy Němcové. Dozvíme se také něco o její rodině, rodokmenu?
Určitě ano. Ale stěžejním cílem bylo, postavit na základě všech těchto lidí (manžel, děti, příbuzní, lásky, přátelé) co nejpřesnější obraz jejího nitra. Nešlo mi tedy o rozklad jejího rodokmenu jako takového, jako spíše o hledání důvodů, co ji mohlo od koho a přes koho, jak ovlivnit v dalším životě. Genetika je jedna věc, druhá pak životní zkušenosti.
Měla pro vás práce na této knize nějaký vědecký přínos?
Měla. Nejen vědecký, ale dokonce i psychologický. Hodně let jsem totiž netušila, jak neuvěřitelný život Božena Němcová vedla. Dokonce jsem si zpočátku myslela, že kniha o jejím životě nebude nijak zajímavá. Jenže opak je pravdou. Když jsem dopsala poslední řádky, trvalo mi ještě několik dní, než jsem vyšla z té temné atmosféry, která je bohužel okolo jejího osudu všude cítit. O to více si vážím její památky dnes a mrzí mě, že jako školačka jsem brala učení se o jejích dílech kdysi na lehkou váhu… A je to tady… Bez emocí si zkrátka ty lidi nikdy neuvědomíme celistvě, nepochopíme je. Za tím si stojím a vždy budu stát.
Děkuji za rozhovor a těším se, až si knihu přečtu.
Ondřej Spýťa Syrový
