Historička Michaela Košťálová: Nejvíc mě baví první republika!
Historička a spisovatelka Michaela Košťálová je u nás jedinou, kdo se zaměřuje na život a dílo prvorepublikové herečky a malířky Míly Pačové-Krčmářové. První republika je zároveň období, které ji nejvíc láká…
Jak a kdy jste se dostala k publikační činnosti?
„Je to několik roků zpátky. Původně jsem chtěla psát knihu o své oblíbené herečce, o které jsem psala svou doktorskou práci, Míle Pačové-Krčmářové. Ale vzhledem k tomu, že jsem nenašla vhodného vydavatele, rozhodla jsem se tehdy napsat knížku o někom jiném, byť tematicky velmi podobném.“
O kom?
„Objevila se témata, jako je například Zdeňka Baldová, která spolu s Mílou Pačovou v divadle alternovala některé role. Třeba úlohu paní Dulské ve hře Morálka paní Dulské. Postupně jsem se pak dostávala k různým osobnostem. Nejdřív jsem se specializovala na herečky, později na prvorepublikové osobnosti komplexně.“
Měla jste nějaký publicistický vzor?
„Přiznám se, že ne. Vždycky jsem na svá témata šla spíše podle sebe, protože jsem původně vystudovaná historička, což je obor, ve kterém je člověk už i tak trochu zvyklý, že musí spoléhat na sebe, čili na fakta a materiály, která si sám zajistí a všelijak složitě dohledá. Ano, jsem historička, ale na druhou stranu musím přiznat, že tak trochu atypická, protože se například od kolegů z Akademie věd svým přístupem hodně liším. Není to ale schválně. Je to proto, že chci být svá. Jinak co se týče čisté publicistiky a žurnalistiky, tak tam jsem lidi nikdy příliš pečlivě nesledovala. Nejen v rámci svých knih, píši vždy čistě jen podle svého nejlepšího vědomí a svědomí tak, jak cítím, že je to správně, slušně a korektně, a jak jsem k danému tématu nalezla materiály. V rámci publicistiky jsem nebyla nikdy ničím výrazně ovlivněna. Jistou charakteristikou je pro mne to, že jsem si vždy vybírala témata (osobnosti) takové, které mne jsou osobně něčím blízké, čili cítím s nimi nějakou osobní či životní podobu.“
Proč?
„Chtěla jsem a chci psát, pokud možno, vždy pozitivní a současně i psychologicko – filozoficky hlubokomyslnou metodou. Ne tedy vytvářet taková ta díla, kde bych pouze vyslovovala nějakou účelovou kritiku anebo jen prázdně hromadila „data-fakta-jména“, což právě řada historiků či publicistů většinou dělá. Mé knihy mají za primární cíl, přivést čtenáře co nejlehčí formou k zamyšlení o dané osobnosti či problematice. Mají za cíl zaujmout, probudit ve čtenáři cit a emoce. Když ve vás nějaká historická osobnost probudí nějakou tu emoci, už na ni nezapomenete. Pokud se však o téže osobnosti dozvíte jen strohé informace ve stylu „byl-žil-vytvořil“, snadno v záplavě jiných informací váš mozek zapomene, protože vám to nic moc neřekne. Cit a empatie jsou velice důležité faktory.“
Jaké období z historie Vás baví nejvíc?
„Devatenácté a dvacáté století je moje specializace. Nejvíc mě baví první republika, což je asi na mně i vidět. (směje se) Jsem geneticky hodně po svých prapředcích. Ne tedy po rodičích, anebo třeba po babičce, jak to bývá spíše běžné, ale rovnou po prababičce. Takže to na mě i geneticky tak nějak všechno přeskočilo. První republika je pro mě domácí. Mám k ní velký vztah a mám pocit, jako bych s tou dobou souzněla. Není to žádná póza. Sedí mi to, dělám to ráda a už na studiích jsem si První republiku dala jako specializaci.“
Napsala jste řadu knih, některé bulvární, jiné historické. Co Vás láká víc?
„Rozhodně historie. Ale bulvárem bych těch pár knih, co jsem psala o současně žijících lidech, určitě nenazývala. I zde jsem chtěla psát především pozitivní metodou, neboť různé noviny vidí různé osobnosti mnohdy i tendenčně. Přesto stále platí, že o současných osobnostech zase až tak ráda nepíši, protože je to složitá záležitost. Je to těžké jak z hlediska vlastního tzv. „knižního komentáře“, kdy píšete pouze svůj názor o někom, tak i v případě, jde-li o klasickou knihu, kterou píšete přímo ve spolupráci s onou osobností. Není tomu tak dlouho, co jsem (pravda, s obrovským překvapením), zjistila jednu zajímavou věc. A to, že psát o lidech, které neznáte je těžké, ale, ještě mnohem těžší je psát o člověku, kterého znáte velice dobře, řadu roků, a to takřka do poslední podrobnosti.
Jinak má tzv. pozitivní metoda spočívá i v tom, že se snažím na každé osobnosti vyzdvihnout vždy to, co je na ní pozitivní. Dnes totiž otevřete noviny a především negativ je všude dost a dost. To vidí každý. Každý je kritik. Takže já se naopak pokouším proniknout do toho, co ony osobnosti dělají dobře, co na nich bylo (je) zajímavé a co se jim povedlo, anebo co by třeba mohlo být následování hodné. To je celkově onen můj pozitivní přístup.“
Také jste měla několik pořadů v Českém rozhlase. Jaká to pro Vás byla zkušenost?
„Občas jsem tam pozvaná jako odborný host. Víceméně vždy probíráme historicky výrazné osobnosti. V Rozhlase jsem hovořila o řadě výjimečných žen, třeba o Emě Destinnové. Na tu jsem kdysi dávno psala i první absolventskou práci na vysoké škole a i jako člověk mě ED nesmírně zajímá. Byla svá, zajímavá, talentovaná, výjimečná. Jednou jsem tam měla i T. G. Masaryka a probírali jsme jeho soukromý život. U osobností mě vždycky láká to, jací byli ti lidé zevnitř. Jaké měli koníčky, co je bavilo, co je rozesmálo, o čem přemýšleli v soukromí a jak se profilovali do chvíle, než si stouply na pódium a měli projev. Jinak jsem tam měla jako téma třeba i Miladu Horákovou, o které jsem psala rovněž jednu ze svých knih.“
Jakou další chystáte?
„Ságu rodu Masaryků, která právě vychází. Jde o život celé jejich rodiny.“
Ondřej Spýťa Syrový
