Jak oslaví Vánoce královna české žurnalistiky Marie Formáčková?
Co se Vám vybaví, když se řeknou Vánoce?
Tak toho je hodně, protože mám na Vánoce i narozeniny. Když jsem byla dítě, tak to bylo i dost smutné. Já měla narozeniny s mým bratrem, který se také narodil 20. prosince, byť byl o 12 let starší, a naše narozeniny byly vždy strašně odbyté. Tehdy bylo nedostatkové zboží a dostali jsme třeba mandarinky nebo banány. Horší bylo, že jsme se jich nesměli ani dotknout, protože byly na štědrovečerní stůl (smích). Jinak to bylo hezký. Dodržovali jsme spoustu tradic, jako například lití olova a spoustu jiných, které se už dnes ani nedělají. Bratři si ze mne pořád dělali legraci, protože jsem byla malá a naivní. Líčili mi strašné příběhy o nadpřirozených bytostech a já jim to všechno věřila. Navíc jsem dlouho věřila na Ježíška.
Když byly moje děti malé, tak jsem se také snažila dodržovat tradice. Teď už jsou ale velké a posunulo se to zase jiným směrem.
V poslední době pro mne Vánoce získaly zase jinou dimenzi. Já učím ve vězení, a tam je to velmi smutný svátek. Na vězně přichází nostalgie s prvními podzimními dny a o samotných Vánocích jsou dost vnitřně rozervaní. Tam je to opravdu nejtěžší období v roce, protože pocítí tu hrůzu z té odloučenosti a vyřazenosti z rodiny a společnosti.
Jinak mám ale Vánoce ráda. Jsou vždy pro mne symbolem odpočinku.
Jak oslavíte letošní Vánoce?
Jako vždycky. My jsme poměrně velká rodina, takže se všichni scházíme. Štědrý den slavím se svým exmanželem a našimi dětmi. Na I. a II. svátek přijíždí sourozenci se svými dětmi a taková ta širší rodina.
Jinak já celé Vánoce vyvařuji a strašně mne to baví. Je to období, kdy se mohu v tomto směru vyřádit. Nedokážu si představit Vánoce bez staročeského kuby, kterého už dělám jediná v rodině. Večer dělám takovou tu „štědrovečerní klasiku“. Na I. a II. svátek vařím každý rok něco jiného, což je pro mne velmi inspirativní.
Tyto Vánoce si navíc zpestřím tím vězením, kde učím. 23.12. si jdeme ještě s kolegy – pedagogy popřát.
Dodržujete v současné době nějaké vánoční obyčeje?
Musím říci, že bych je ani nedodržovala. Ale můj syn, ačkoliv je dospělý, tak chce pořád dodržovat vánoční zvyky. Dáváme šupinu pod talíře, abychom byli bohatí. Každý rok zazvoníme zvonkem, když jdeme rozbalovat dárky. Dříve třeba ještě dcera házela botou, zda odejde z domu nebo neodejde z domu. Už odešla, tak nehází (smích).
Jak to máte s nakupováním dárků? Také prožíváte takový předvánoční maraton?
Ani ne. Dárky nakupuji od léta a teď spíše dokupuji. V tomto jsem strašně systematická, protože je nás v rodině hodně a teď bych nakupování určitě nestihla. Já už mám dárky dokonce zabalené (smích).
Máte nějaké vánoční přání?
Nemohu říci, že bych měla nějaké sny. Když něco chci, tak si to koupím. Jinak se u vánočního stromku ráda nechávám překvapovat. Mám ráda nápadité dárky. Teď jsem třeba od dcery dostala k narozeninám nový chytrý telefon a mám z něj docela hrůzu. Bude mi trvat dlouho než si zase zvyknu.
Co by podle Vás nemělo chybět na štědrovečerní večeři?
No přeci devatero druhů jídla. Každý rok počítám, aby to bylo opravdu devatero. Je jedno, co tam dáte, ale musí to splnit ten počet. Jinak dělám takovou tu klasiku – kapra a 2 saláty. Bramborový salát je ale u nás specifický, protože do něj nedáváme zeleninu. Můj syn zeleninu nesnáší, tak salát obsahuje pouze brambory, vajíčka a majonézu. Dále děláme tzv. „ruský salát“, do kterého se dává červená řepa, a ten zase miluje má dcera. Jinak pro svého exmanžela dělám vinnou klobásu, bez které si Vánoce nedokáže představit.
Co byste popřála našim čtenářům?
Studentům bych hlavně přála, aby se uplatnili. Nemělo by to být ani tak o penězích, ale aby je práce bavila a dělali ji rádi. Těm ostatním přeji, aby si užívali život. Jak řekla Helena Růžičková: „Člověk má na světě jednu jedinou povinnost, a to být šťastný.“
Ondřej Spýťa Syrový
