Jak se české herečky dostaly ke své profesi?

Odpovědi byly použity z rozhovorů DISUK.cz a jeho studentského magazínu

Kateřina Macháčková

“Vyrůstala jsem v herecké rodině v HERECKÝCH DOMECH v Českých Budějovicích, ve čtyřech-pěti letech jsem poprvé vystupovala v Prodané nevěstě, a pak ve všech možných dívčích i chlapeckých rolích.”

Simona Prasková

“Už jako tříletá holčička jsem chodila recitovat básničky právě narozeným občánkům – „Maminečko moje, líbám ruce Tvoje…“. Později jsme se na popud spolužačky přihlásily do dramatického kroužku a pak v 1. ročníku na gymnáziu jsem šla na konkurz do tehdejšího dětského studia Divadla na Provázku, kde jsem zůstala celé 4 roky. Vzpomínám na skvělé inscenace „Bramborový den“ nebo „Kytice“ na motivy K. J. Erbena. A pak už JAMU další 4 roky.”

Veronika Žilková

“Nikdy jsem nechtěl být herečka. Chodila jsem na gymnázium s přírodovědným zaměřením. Ve čtvrťáku jsem se rozhodovala mezi speciální pedagogikou, tehdy defektologií, a medicínou. Jenže jsem neměla dobrou chemikářku a navíc mám i špatnou paměť, takže jsem se bála, že to nezvládnu. Paradoxní je to, že teď jsem herečka a učím se haldy textů, takže medicínu bych zvládla levou zadní. Nakonec jsem ale skončila na filosofické fakultě a studovala výchovu a vzdělávání dospělých. Uplatnění bylo například jako sociální pracovnice ve vězeňství. Bohužel v tom bylo strašně moc ideologie a po prvním ročníku jsem začala hledat jiný obor. Jelikož jsem chodila do folklorního souboru, tak jsem chtěla jít studovat folkloristiku, ta se ten rok neotevírala. Tehdy mi poradil můj kamarád František Skřípek, ať jdu na DAMU, jelikož ráda zpívám a tančím lidové písně. Samozřejmě jsem k tomu musela udělat i zkoušky z herectví a povedlo se mi to. Stále jsem ale v té době přemýšlela, že toho po prvním ročníku nedám a půjdu buď na folkloristiku nebo se doučím chemii a zkusím medicínu. V žádném případě jsem nechtěla být herečkou, ani do divadla jsem nechodila. Paradoxně si mě od přijímacích zkoušek na DAMU vybral Jiří Adamec a ještě než začala škola, tak jsem už točila hlavní roli v televizi. Nyní ve svém věku ale stále říkám, že to není moje poslední zaměstnání, nýbrž dočasné.”

Stáňa Jachnická

“Moje úplně první role byla v páté třídy, kdy jsem hrála v pohádce Sůl nad zlato. Měla jsem strašnou trému, bylo mi špatně a vůbec si to nepamatuju. Spíše jsem ale tancovala a okoukávala zákulisí divadel a strašně se mi to líbilo. Tak jsem si řekla, že bych chtěla být herečkou (smích). Zkoušky na konzervatoř jsem ale prošvihla. Tak  aspoň během studia, na střední ekonomické škole, jsem chodila na dramatický kroužek a pak to zkusila rovnou na DAMU. Intenzivně mě připravovala paní Steimarová a na DAMU jsem se dostala. Tam se vše rozvinulo a herečka jsem doteď (smích).”

Valerie Zawadská

“Začínala jsem v mateřské školce, ale nevěděla jsem o tom. Ráda jsem byla středem pozornosti. Když jsem nastoupila na základní školu, tak jsem musela zpívat a tančit v pěveckém a tanečním kroužku, kde už byla má starší sestra Anička. Když jsme se s rodinou stěhovali asi už potřetí do Loučné nad Desnou, kde jsme už zakotvili, tak jsem tam spoluzaložila dětský divadelní kroužek. Věnovali jsme se loutkařině, ale mě to za tím paravanem hluboce nebavilo a chtěla jsem být vidět. Tak jsme přesvědčili pana režiséra, že chceme hrát klasické divadlo. Má první role byla král v pohádce Sůl nad zlato. Žádná princezna, ale pěkně fousy, koruna a velká role.”

Eliška Skarkeová

“Je to pěkná řádka let. Bylo mi devět let a moje maminka, která pracovala v Divadle Jiřího Wolkera jako vlásenkářka, mě přemluvila, abych na Mikulášské nadílce zazpívala čertům. Mikuláš a čerti byli známí televizní a divadelní herci v čele s tehdejším režisérem Wolkerova divadla. Díky této „akci“ jsem do půl roku stála na jevišti a zůstala tam až dodnes. V samotném Divadle Jiřího Wolkera jsem zůstala až do dospělosti. Pak bylo bohužel z nespravedlivých a nepochopitelných důvodů zrušeno.”

Michaela Dolinová

“Já jsem začala na pražské konzervatoři, což byla státní škola a bylo mi 14 let. V Praze jsem byla úplně sama a moje představa byla, že budu hrát princezny. Princeznu jsem v životě nehrála (smích) a až ve středním věku jsem se dostala ke královnám. To byl takový posun. Musím ale říci, že mě to vždy bavilo. Studium bylo bezvadný, jen je otázka, co pak bude po té škole.”

Bára Fišerová

“K herectví jsem se dostala už jako dítě. Bylo mi asi 6 let a hrála jsem dětské role. Od té doby jsem věděla, že chci být herečkou, ačkoliv jsem šla studovat balet. Všechny tyto role byly před kamerou, na jeviště jsem se dostala až později. Je ale pravda, že divadlo mne fascinovalo již v dětských letech. Tajně jsem se jako malá holčička chodila koukat na zkoušky Hamleta, kterého zkoušeli František Němec a Zorka Jandová. Zamilovala jsem se do těch představení a přála si, abych jednou také stála na jevišti jako oni (smích).”

Renata Drössler

“K herectví jsem se dostala na gymnáziu, když jsme hráli hru k nějakému výročí a přišel tam umělecký šéf divadla v Českém Těšíně z polské scény, jelikož jsem studovala polské gymnázium a nabídl mi zda nechci studovat herectví. Tak jsem souhlasila, talentovky udělám neudělám a nic nemůžu zkazit. Zkusila jsem to a ono to kupodivu vyšlo.”

Sabina Valová

“K herectví jsem se dostala jako malá holka, když jsem začala po vzoru své mladší sestry hrát v dětském ochotnickém souboru v Horních Počernicích. Herectví jsem posléze podlehla natolik, že jsem ho vystudovala na Mezinárodní konzervatoři.”

Petra Beoková

“Už jako malinká jsem toužila hrát ve filmu, tahle touha mi vydržela dodnes. Nechodila jsem na žádný dramatický kroužek, jenom na flétnu, klavír a pak hupsla rovnou na hereckou konzervatoř. Postupně se mi zalíbilo i divadlo. V tom divadelním podhoubí to ani nebylo jinak možné. Po konzervatoři následovala JAMU- obor muzikál a já pak ještě na škole dostala nabídku na jednu z hlavních rolí ve filmu JEŠTĚ ŽIJU S VĚŠÁKEM, PLÁCAČKOU A ČEPICÍ. Mimochodem moc pěknej film, kdo jste neviděl, podívejte se, zvláště kluboví fajnšmekři. Prostě – sny se plní!”

Dagmar Křížová

“Abych řekla pravdu, herectví pro mě byla vždy jediná, jasná volba. Jistá přirozenost. Už odmalička mě herecká profese inspirovala, protože můžu být pokaždé někým jiným. Žít jiný příběh, zažívat situace, do kterých bych se asi nikdy nedostala… V dětství to byly princezny a víly, teď už mě fascinují složitější, emocionální role, které nejsou jednoduché a jejich příběh je zamotaný. A přitom po dvou třech hodinách odcházím z divadla, a jsem to zase já, sama sebou. Je to nádhera.”

Ondřej Spýťa Syrový

Komentáře