Jak se žije s depresí – pravdivý příběh
S depresí těžkou, kdy jste několik dní v posteli, zavřené doma a k ničemu, je vám stále do breku se žije velmi špatně. I okolí to na vás pozná, když náhodou jdete vynést odpadkový koš.
Já sama trpím depresemi již 13 let. Letos mi bude 25 let. Příčinou mých depresí je rodina, ve které jsem se cítila velice špatně. Týraná fyzicky i psychicky. Nemohu se s tím vyrovnat ani po tolika letech. Mám komplexy méněcennosti. Pro ostatní jste buď jiní, nebo nejste normální. Nebo dokonce i blázni. To tvrdí lidé, kteří jsou o depresích málo informovaní. Jak paradoxní, když dělám fotomodeling. Jenže tím se snažím si něco dokázat. Hlavně rodičům, kteří mi dokola opakovali, že nic nedokážu a vše zkazím. Že nikdo na mě nebude čekat s otevřenou náručí a nikdo mě nebude chtít.
Na psychiatrii docházím už přes dva roky, beru hodně léků, bez kterých nemůžu fungovat a s nimi těžko. Musí se srovnat hladina léků, abyste netrpěli úzkostmi, ale zároveň naprospali zimu. Je to složité a běh na dlouhou trať. Neustálé docházení k psychiatrovi ale i k psychologovi, aby se odstranila příčina. Ale jak se říká, starého psa novým kouskům nenaučíš a je těžké se s tím vyrovnat.
Deprese mohou vznikat ze stresu, ale i z nějakého traumatu. Nejvíce ze ztráty vlastního dítěte.
Moje deprese začaly zhruba ve 12 letech, ačkoliv jsem o tom moc nevěděla, jen ze školy když jsme to probírali na rodiné výchově. Ale nálada byla nulová, nic mě nebavilo a stále se mi chtělo brečet. Byla jsem v neustálých úzkostech a ve stresu z rodičů. Nemohla jsem se soustředit na učení a od toho se to odvíjelo. Špatné známky, a doma bylo zle, tělesné tresty i domácí vězení, které jsem měla neustále. Byla jsem nešťastná. Čím více toho bylo, tím více jsem kašlala na školu a mým přítelem se stala postel. Ani kamarády jsem v podstatě neměla. Ve třídě jsem se dostala mezi šikanované děti. A mám následky do dnes.
Doma se mi moje matka neustále vysmívala, že nemám žádná prsa (což jsem poslouchala i ve škole) a že budu tlustá jako ona. Tímhle vznikla nechuť k jídlu. Teď jsem po dvou dětech a mám 59kg a snažím se zhubnout, protože se neustále cítím tlustá. Od 15 let jsem začala utíkat z baráku, když mě našli, přišel trest. Kolikrát jsem měla hodně bolavé modřiny na zádech i jinde na těle. Tekla mi i několikrát krev z úst i nosu. Zavírali mě do sklepa. Různě vyhrožovali, že mě zavřou do pasťáku či dětského domova.
Když jsem se začala řezat a matka to zjistila, nijak to neřešila, jen mě potrestala a řekla, že mě zavře do blázince.
Ve třech letech jsem údajně, dle vyprávění mojí tety, která si mě chtěla vzít k sobě, ale matka to nedovolila, jsem musela mýt nádobí. Matka nakonec zakázala veškeré styky s mojí tetou. Mám syna v tomto věku a nedokážu si představit ho nutit mýt nádobí.
Od 15 let jsem měla několik neúspěšných a potrestaných útěků z domova. Až v 19 letech se mi to povedlo. Jenže útěk z domova nevyřešilo moje deprese a úzkosti. Naopak se to zhoršilo, protože jsem si mnohé uvědomila.
Dennodenně čtu, kolik dětí náctiletých je pohřešováno. Čtu i ty komentáře, že by to děcko potřebovalo dostat pořádně za vyučenou. Ale už se nikdo nezeptá, proč to udělalo. Někdo ze zvědavosti. Ale většina si myslím, že doma nejsou spokojeni, že rodiče svoji výchovu přehání a mění jí v peklo. Měly by se klást otázky, proč to dítě uteklo? Je tolik zarytých týrání a zneužívání, protože se o tom bojí mluvit. A pak mají z toho celoživotní trauma.
I já. Moje deprese se dostaly tak daleko, že jsem se několikrát pokusila o sebevraždu. A nakonec jsem skončila na psychiatrii. V dalším článku, budu rozebírat dané diagnózy, které mám.
Život není jednoduchý pro normální, natož pro duševně nemocné. Ale přitom by to bylo tak snadné, kdyby si lidé byli bližší a všímali si okolí a nebyli tak zlí.
Charlotte Hops-Chmelová, 4.2.2016
