Jaroslav Sypal: Každý herec by měl mít talent, charisma a taky kupu nezbytného štěstí.
Rozhovor s hercem a pedagogem Mezinárodní konzervatoře v Praze Jaroslavem Sypalem
Jak jste se dostal k herectví?
Pocházím z malého pohraničního městečka Kaplice. Můj tatínek napsal více jak 20 divadelních her pro děti. Stal se klasikem českého dětského divadla. Psal nám role přímo na tělo. Maminka do her skládala hudbu. Náš dětský divadelní soubor Racek neměl v 70. letech minulého století, přes deset let, v tehdejším Československu konkurenci. Vyhrávali jsme všechny přehlídky, jezdili po Evropě. Celá naše rodina žila divadlem. Proto jsem od dětství měl jasně stanovený životní cíl: Chci se stát hercem. Když jsem úspěšně vystudoval JAMU v Brně, můj dětský sen se splnil.
Měl jste někdy nějaký vzor?
Miluju komiky, protože jak řekl můj velký guru Jan Werich: ,,Herec, který umí diváky rozesmát, aniž by si
utíral nos židlí, umí všechno“. Před komickými génii, jako byl Jan Werich, Vlasta Burian, Felix Holzmann nebo Louis de Funes, se hluboce klaním. Proti těmhle obrům jsem jen malý mraveneček, co se jim plete do oboru.
Debutoval jste rolí ve filmu ,,Pásla kone na betóne“. Jaká to pro vás byla zkušenost?
Věhlasný slovenský režisér Štefan Uher mě v Bratislavě na studentském festivalu viděl v inscenaci Ptáci a okamžitě po představení mi nabídl roličku. Na premiéře jsem za svůj kratičký výstup sklidil od diváků v sále salvy smíchu, což pro mě tenkrát byla ta nejsladší odměna. Pan režisér Uher mi ukázal, jaký je ohromný rozdíl hrát na divadelních prknech a před kamerou. Tam musí mít herec daleko civilnější projev. Kamera nesnese přehrávání. Vzal jsem si tuhle zkušenost k srdci. Od té doby jsem účinkoval ve dvanácti celovečerních filmech a několika televizních seriálech.
Jak vzpomínáte na natáčení filmové trilogie ,,Byl jednou jeden Polda“ a komedii ,,Jak ukrást Dagmaru“?
Každý herec by měl mít talent, charisma a taky kupu nezbytného štěstí. Měl by potkat svého režiséra, který ho bude obsazovat. Já jsem potkal dva. Oba jsou profesionálové každým coulem a byla radost s nimi pracovat. S Karlem Smyczkem jsem natočil skvělé filmy: Nemocný bílý slon a Lotrando a Zubejda a zahrál jsem si u něj i ve třech seriálech. Jaroslav Soukup mě obsadil do překrásné role – despotického poručíka Hrubce, kterou jsem si vysloveně užíval. Měl jsem štěstí i na kolegy: na Míru Moravce, Vaška Mareše, Janu Synkovou, Simonu Krainovou nebo Petru Martincovou. Na každý natáčecí den jsem se těšil. Myslím, že 1. a 2.díl Poldů se opravdu povedl. Jak víte, převlékal jsem se v Poldech i v Dagmaře za ženu a jsem pyšnější než filmová Pyšná princezna, na slova chvály od báječného herce Lubomíra Lipského, který úžasně ztvárnil, mimo jiné, roli kuchařky ve filmu Šest medvědů s Cibulkou. Dle mého názoru, nikdo nikdy nezahrál ženskou roli lépe než on.
Napsal jste divadelní komedie ,,Kšanda“ a ,,Zítra to roztočíme, Jaroušku!“ Co vás k nim inspirovalo?
Zdědil jsem po svém milovaném tatínkovi trochu literárního talentu. Nejdříve jsem začal psát texty písní, pak jsem pokračoval básničkami, povídkami a nakonec jsem dostal nápad na hořkou divadelní komedii Kšanda, která je o lidské hrabivosti a o touze vystoupat co nejvýš. Její motto je: ,,Nelétej příliš vysoko, všimnou si toho“. Nevěděl jsem do čeho jdu. Před premiérou jsem celou noc nespal a hlavou se mi honily černé vize. Humor je tenký led, uděláte jeden chybný krok a proboříte se. O úspěchu či neúspěchu máte jasno během několika repríz. Pokud se diváci nesmějí, můžete to zabalit. Velký úspěch Kšandy mě zaskočil. Tahle komedie plní dodnes sály po celé republice. Máme odehráno více jak 80 repríz. Na základě úspěchu Kšandy jsem napsal hudební komedii Zítra to roztočíme, Jaroušku! Mám oblíbený český film podobného názvu, ve kterém hrál můj švagr, skvělý herec Luděk Sobota, tak jsem udělal jen přesmyčku. Ale děj Jarouška je zcela jiný. Je to taková reality show s písničkami, o tom, co jsou lidé schopni udělat pro peníze. Já svými komediemi nic nesděluji, nikdo po nich nebude chytřejší. Chci jen, aby se diváci dvě hodiny smáli. Zatím se nám to daří mírou vrchovatou. Co bych to byl za autora, kdybych si pro sebe v obou komediích nenapsal krásné role. Nad oponami v Národním divadle je nápis ,,Národ sobě“, já mám v divadle nápis ,,Jarda sobě“. Teď jsem se rozhodl, že ve svém psaní postoupím o stupínek výš. V současné době intenzivně pracuji na scénáři filmové komedie. Dávám do toho to nejlepší, co ve mně je. Pokud všechno dobře dopadne, mohla by se začít natáčet v polovině příštího roku.
Mimochodem, můj syn Jan úspěšně pokračuje v literární rodinné tradici. Je redaktorem prestižního časopisu Epocha.
Ve Vaší komedii ,,Zítra to roztočíme, Jaroušku!“ jde o peníze. Co všechno jste schopen udělat pro peníze Vy?
Hodně, ale ne všechno. Před několika lety jsem odmítl roli slavné režisérce Věře Chytilové, protože jsem tam měl být nahý. Snažila se mě přemluvit. Říkala, že si šlapu po štěstí. Odolal jsem. Moji vnukové by jednou říkali, že jejich děda se asi tenkrát zbláznil, když se rozhodl odhalit na veřejnosti takové tělíčko. Jsou hranice, za které prostě nejdu. Ale jinak si nehraju na barona s otrhaným zadkem. Složenky se musí platit a chci mít na slušný život. Jiný už mít asi nebudu. Můj kamarád Jirka Krampol říká, že za dobrý honorář zahraje i malou ručičku na Staroměstském orloji.
Působíte jako pedagog na Mezinárodní konzervatoři v Praze.
Ano, již šest let. Nesmírně si toho vážím a baví mě to čím dál víc. Moji rodiče byli učitelé, tak i tady se vracím tzv. ke kořenům. To, co doslova na zelené louce vybudoval pan ředitel JUDr. Ščuka, je fantazie, malý zázrak. Smekám před ním. Máme nejenom úžasnou školní budovu, ale i vlastní divadlo v centru Prahy. Co víc si můžeme přát? Učím herectví na oddělení Muzikálu, pod vedením legendární sólistky Hudebního divadla v Karlíně – Gally Macků. Báječně si rozumíme a jsem šťastný, že jsem právě na tomhle oddělení. V letošním roce je přede mnou velká výzva. S maturitním ročníkem připravuji muzikálové drama Probuzení jara. Je to krásný, ale zároveň přetěžký úkol. Netuším, jak to dopadne, ale vím, že před premiérou zase nebudu celou noc spát. Držte mi palce, ať se na tomhle tenkém ledě neprobořím!
Ondřej Spýťa Syrový
