Karel Bláha: Jsem neposlušný pacient!
Se zpěvákem Karlem Bláhou (70) jsem se sešel v restauraci Hudebního divadla v Karlíně, kde dlouhá léta působil. Bylo na první pohled zřejmé, že má k tomuto místu vřelý vztah. Naše povídání bylo velice příjemné, bohužel jsme se museli po hodině rozloučit. „Jsem objednaný k doktorovi a pak jedu na vystoupení s Valérií Zawadskou,“ prozradil mi umělec, který opakovaně zazářil také v legendárním zábavném pořadu Televarieté s Jiřinou Bohdalovou a Vladimírem Dvořákem.
Letos jste oslavil sedmdesáté narozeniny, jak jste to prožíval?
Zlehčil bych to následující historkou… Přestože jsem měl kulatiny dvacátého září, dočkal jsem se osobní gratulace od dobrých známých už v červnu. Zasmál jsem se a řekl: „Děkuji, ale vy jste si asi spletli datum?!“ Dostalo se mi odpovědi: „Ne ne, my to takto děláme.“ A já z legrace dodal: „Aha, vy mi raději přejete s předstihem, kdybych náhodou do té doby umřel!“ Pobavilo mě to a zároveň potěšilo, že si na mě vzpomněli.
No a jak se tedy cítíte?
Je to trochu jako v muzice – od Vlacha po Bacha. Začne vás bolet jeden zub, pak další, noha, loket… Prostě to už není tak ideální jako dřív. Ale co se týče mojí profese, nemůžu naříkat, jelikož mám hodně práce, hlavně koncertů. Po čem se mi ale stýská, je divadlo. Tady v Karlíně jsem prožil většinu svého uměleckého života, konkrétně od roku 1974 do roku 2002. Hodně se to tu změnilo, každopádně pokaždé, když jedu kolem, na mě padne nostalgie.
Oficiální oslava sedmdesátin byla poměrně velkolepá, měl jste narozeninový koncert v Městské knihovně v Praze…
Dopadlo to velice hezky. Chtěl jsem prostě něco decentnějšího. Dostal jsem spoustu nabídek, nakonec jsme se rozhodli pro tuto variantu. Přímo na jeviště mi přišli pogratulovat přátelé, s nimiž se stýkám už delší dobu a se kterými jsme si – jak já říkám – věrní. Byla tam například moje bývalá kolegyně z Karlína Dáša Zázvůrková, dále Iveta Dufková, Míša Dolinová, Václav Upír Krejčí, Jirka Krampol, Valérie Zawadská, Pepa Fousek, Karel Hábl, Šárka Marková, českokubánská kapela Atarés, pianista Radim Linhart, moderoval Martin Hrdinka. Žádná ostuda se naštěstí nekonala, měl jsem z toho radost…
Jaké písničky v současnosti zpíváte?
Zůstávám věrný italskému repertoáru, jsou to většinou evergreeny, které dobře zná hlavně střední a starší generace. Mladí je ale často znají z různých coververzí… Zpívám i filmové písničky, klasiku a podobně.
Máte nějaký zájezdový pořad?
Ano, jmenuje se Tak to je život. Před časem o mně vyšla stejnojmenná kniha, tudíž to má souvislost. Nejčastěji jezdím s Valérií Zawadskou, jelikož jsme si hodně blízcí. Pak také s Míšou Dolinovou nebo Jirkou Krampolem, s nímž jsme zhruba čtyřicet let velcí přátelé. Záleží samozřejmě i na pořadateli.
Kdy vás vlastně začalo bavit zpívání?
Moje rodina pochází z Plzně. Jeden z mých předků byl spoluzakladatelem místního pivovaru. Maminka byla z lékařské rodiny, otec ne, ale stal se krčním specialistou. Léčil pěvce z Národního divadla i z oblasti populární hudby, kromě toho krásně zpíval. Do bytu k nám docházeli umělci jako Ivo Žídek a Eduard Haken, nadšeně jsem je poslouchal. Muziku jsem tedy měl rád od dětství. Když jsem byl v pubertě, maminka se mě zeptala, jestli se nechci vyučit sládkem. Řekl jsem, že ne. V tom mě podpořil otec, který muziku miloval. Nastoupil jsem tedy na konzervatoř a tím to všechno začalo. Studoval jsem v Praze, v Ostravě a nějakou dobu i v Římě…
Takže svého rozhodnutí nelitujete?
Určitě ne. Jednou jsem přišel za tatínkem do nemocnice na Karlovo náměstí. Když jsem procházel kolem operačního sálu, vezli pacienta, který krvácel. Stačil jsem jenom říct: „Tati…“ A pak jsem omdlel. To, myslím, mluví za vše. Drobné úrazy při sportu mi tolik nevadí, na to jsem zvyklý, ale tohle už na mě prostě bylo moc. Navíc jsem nebyl zrovna studijní typ. Vždycky jsem chtěl být „šašek“ a toužil jsem zpívat…
Na svých internetových stránkách píšete, že jste schopen zazpívat hymny různých států světa…
Před několika lety jsem dostal nevšední nabídku od tenisového svazu, abych během utkání Francie – Česko zazpíval obě hymny. S nastudováním té francouzské mi hodně pomohla paní Kinská, kterou mi doporučil ředitel Státní opery. Napsala mi text foneticky a já se to podle toho naučil, následně jsme to spolu doladili… Pak jsem také zpíval argentinskou, americkou i německou hymnu. Bylo to hezké období a jsem rád, že jsem se k tomu dostal, třeba se to ještě někdy bude hodit.
Jste ženatý?
Ne, jsem rozvedený, ale s exmanželkou jsme dodnes přátelé, stýkáme se, dokonce i na Vánoce. Máme spolu syna, třicátníka, je to taky Karel, dokonce i jeho syn, můj vnuk, se jmenuje stejně. Syn má velmi úspěšnou firmu zaměřenou na fotbalovou ligu firem. Dokonce působí i v zahraničí.
Máte vůbec nějakou neřest?
Zhruba před rokem jsem měl větší zdravotní problémy se zažívacím ústrojím. Sice přetrvávají dodnes, ale už je to podstatně lepší. Vzhledem k tomu, že jsem měl otce lékaře, jsem neposlušný pacient. Mám rád ostrá jídla, a tak jsem je tajně jedl, a doktor se divil, že mám pořád překyselený žaludek.
Jak relaxujete, když se právě nevěnujete muzice?
Hlavně při sportu. Když jsem měl zrovna zdravotní potíže, aspoň jsem se na něj chodil dívat. Hraju především tenis, dřív jsem hrával fotbal za Amforu, teď si zakopu jen občas rekreačně.
Kde strávíte Vánoce?
Doma v Hlásné Třebani na Berounsku. Je tam klid, příroda dělá hodně, mám to tam rád.
Cestujete do zahraničí?
Dost často jezdím do Německa, mám tam svoje oblíbené místo, kam se rád a pravidelně vracím… Dřív jsem hodně cestoval po světě, vystupoval jsem v Japonsku, Izraeli, v Americe… Momentálně se jedná o tom, že bych měl jet zpívat na Kubu, tam jsem zatím nebyl, a tak rozhodně nejsem proti.
Richard Sacher
