Každý den s Reginou: S věštěním byl za totality velký problém.
S věštěním byl velký problém. Tedy už v začátku. Musela jsem se naučit hodně mlčet. Za minulé doby jsem také pomáhala emigrantům. Byla jsem sekretářka v archivu, takže možnosti tam byly. Pochopitelně, když se někomu povedlo utéci, pak následovala návštěva šedivé volhy a už jsem šla „na pohovor“. To snad ani nemusím popisovat, co se tam dělo.
Jediné, co jsem si musela pamatovat – jsem debil, jsem debil, jsem debil a nic si nepamatuju!
Na služebně už měli nachystaný magnetofon s velkým páskem a začlo se. Nejdřív na mě byli hodní, pak přitvrzovali , zvedali hlas, křičeli. Díky tomu jsem měla v podstatě svojí vlastní ochranku. A na to konto mě jednou napadlo, že půjdu na Svatojánskou noc do lesa na zlaté kapradí. Mně bylo jasné, že ho nenajdu, ale jak krásně jsem se s nima prošla!
Já jsem si vzala do lesa holínky a oni v těch služebních botičkách. Ty kdyby mohli, tak mě utlučou – myslela jsem si. Ale já jsem o nich „neměla vědět“. Takže jsme se krásně prošli.
V té době vlastně existovaly jen klasické telefony se šňůrou, které byly dobře odposlouchávané. Já jsem vždy případné emigranty prosila, aby když se dostanou „ven“ mi nikdy nevolali. A tady jedna paní se ven dostala. Měla hroznou radost, dokonce se tam vdávala a chtěla mi poděkovat a pochlubit se. Jediné, co jsem jí stihla říct, bylo: „Proboha zavěste!“
Já jsem se sluchátkem bouchla okamžitě. Zhasla jsem ve všech místnostech, lehla si na zem a čekala jsem na kroky. Až uslyším jejich kroky a až zazvoní. A oni tenkrát nezazvonili ….
Věděla jsem, že moc možností nemám , jak „ven“. Tak jsem to vymyslela tak, že jsem se provdala za námořníka. Napadla mě „námořní plavba“ a já půjdu ven. Když jsem to oznámila doma, tak první co je napadlo bylo, jestli já jim nechci zdrhnout.
Měla jsem tenkrát známé v Kanadě, kde jsem udržovala kontakty. Dokonce jsem díky tomu měla i věci, které nebyly ani v Tuzexu. Zkrátka – námořníka jsem si vzala a ono to prasklo. Někdo mě udal a to znamenalo, že žádný povolený výjezd nebude. Okamžitě jsem plánovala rozvod na dálku. Všechno už jsem připravila a během dalších dnů měl rozvod být.
Večer před tím soudem zazvonil telefon ve kterém se ozvalo „No ahoj“ . Byl to „manžel námořník“ .
„Hádej, kde jsem?“ zeptal se
„V telefonní budce“ odpověděla jsem
„Jak to víš?“ zděsil se
„Jsi za barákem viď?“ odpověděla jsem na otázku otázkou
„Ano a za chvilku jsem u Tebe“ …
Pak to přišlo. No a protože, když už tady byl, tak jsem ho upozornila, že zítra je soud. Řekla jsem mu kde to je, že nestojím o protahování a bylo. Rozvod proběhl okamžitě za jedno stání. Nejvíc je tam kupodivu zajímala námořnická knížka „manžela“, nic jiného opravdu nezkoumali. Mnoho štěstí to tedy nebylo.
Pak jsem se vdávala po 12-cti letém vztahu a odsvědčil mi to Petr Hapka. Byli jsme kamarádi a moc ráda na něj vzpomínám.
Za rok jsem si pak s Petrem povídala a nadhodila jsem, že se bohužel rozvádím. Petr mě naprosto uzemnil, když mi řekl „Nevadí, dáme klidně další kolo.“
Jan Macháček, Ondřej Spýťa Syrový
