Klenoty První republiky: Adina Mandlová – tragické Heleně Truxové byla podobnější, než by se bývalo zdálo…
Velkou hvězdou prvorepublikového filmu i tehdejší společenské smetánky byla krásná a fyziognomicky vysloveně moderní žena, herečka a umělkyně Adina Mandlová. Osobnost, která se z úloh rozverných slečen postupně stala nejvyhledávanější hereckou představitelkou mladých dam z nejvyšších společenských kruhů a představovala tak cosi, jako skutečný klenot, synonymum prvorepublikového filmu. Nebyla proto náhoda, že po jejím boku coby „matinka či tetinka“ nejčastěji vystupovala například její starší herecká kolegyně z pražské vinohradské scény – Růžena Šlemrová (1886 – 1962), či, v úlohách milovníků a nápadníků Oldřich Nový (1899 – 1983) či Hugo Haas (1901 – 1968). Život mladé herečky byl však, na rozdíl od její starší jmenované kolegyně mnohem méně harmonický a uspořádaný. Zatímco Šlemrová ztělesňovala elitní paničky jen na scéně či plátně a v osobní rovině žila docela všední život, u Mandlové se mnohdy reálný život s fiktivními rolemi tak říkajíc překrýval. A harmonické nakonec neměla ani to nejzákladnější soukromí…
Adina Mandlová se narodila dne 28. ledna roku 1910 (znamení Vodnáře) v Mladé Boleslavi jako Jarmila Anna Františka Marie Mandlová, kde spolu s rodiči bydlela v místním efektním novorenesančním činžovním domě. Jejím otcem byl c. k. inspektor státních drah Jan Mandl a matkou pí. Anna Mandlová, roz. Krýžová. Zpočátku prý malá Adina žila docela šťastným životem. Otec se v její kráse viděl a všemožně své dítě podporoval, aby se zdokonalovalo ve všem, co by měla správná mladá dáma znát a ovládat. Učila se proto hrát na klavír, jazykům i jakémusi společenskému protokolu. Právě ten bralo mladé děvče zřejmě velmi vážně, neboť jí prý všichni lidé, s výjimkou několika málo jedinců, prý museli vždy vykat, zatímco ona odpovídala zásadně tykáním. Jako dítě, i později, jako dospělá… Zdálo se, že jí nemůže v cestě za lepším světem nic ohrozit. Přesto se tak stalo. První zlom v jejím životě nastal hned, když zemřel její milovaný otec Jan. Osmiletá Adina, stále ještě se protloukající školou se musela po boku ovdovělé maminky přizpůsobit novým podmínkám. Její matka Anna si sice nalezla několik známých, kteří jí pomáhali, ale finance rodině nestačili. Mandlových dům, respektive některé jeho pokoje, tak by mj. na nějakou dobu i pronajímány studentům coby „PH“ – čili tzv. platícím hostům. Tak to šlo až do Adininých šestnáctin, kdy byla budoucí herečka poslána na výchovu a další vzdělání do pařížského dívčího penzionátu. I tak se ale odmítala uskrovnit a její vzdorovitost ji nakonec brzy dovedla až k vyloučení ze studií. Podmínky v rodině se navíc zhoršily natolik, že se na nějakou chvíli ocitla jak bez prostředků, tak i bez jasné budoucnosti. Zkoušela proto všemožné věci. Od práce sekretářky až po dráhu modelky, předvádějící žhavé módní trendy v pauzách na dostizích, kam pravidelně chodívala tehdejší prvorepubliková elita. Tentokráte však měla v osudu zapsán znovu úspěch. Jako modelky si ji všimlo několik významných tváří od produkce tehdejších filmů a byla pak už jen otázka času, kdy získá nějakou roli ve filmu. Rozhodujícím pro její hereckou kariéru ovšem byl, zdá se, až herec a režisér Hugo Hass (1901 – 1968), na něhož získala kontakt mezi přáteli na tenise, kam pravidelně chodívala za sportovním vyžitím. S osobitým a charizmatickým Brňákem si padli ihned do oka a Adina se Hassovi stala nejen múzou, ale nakonec i hereckou kolegyní.
Díky osudové náhodě se tedy dostala nakonec k filmu a jejím debutem, který sama označila jako „štěk“ byla role ve snímku Děvčátko, neříkej ne! z roku 1932. Nešlo však o film poslední – právě naopak. Schopnosti Mandlové před kamerou nebyly rozhodně špatné a tak i další filmové nabídky na sebe nenechaly dlouho čekat. Nejvýraznějšími se pak staly filmy, kde si Mandlová s Hugem Hassem společně přímo nahrávali, jako například ve snímku Mravnost nade vše z roku 1937, kde ztvárnili otce a dceru. Z Adiny tak byla najednou velká hvězda, která šla stále vzhůru a to až do poloviny čtyřicátých let, kdy vznikaly její nejlepší filmy. Podstatné totiž bylo, že náhodně objevené děvče mělo skutečný herecký talent a především, dovedlo do kin přilákat obecenstvo. Na stříbrném plátně se tak postupně proslavila například jako bohatá Julie z Rispaldiců ve filmu Ducháček to zařídí, herečka, převlékající se na pódiu za hocha Áda Bártů v komedii Holka nebo kluk, kde díky povaze úlohy hrála v podstatě dvojroli, Zuzanka Rendlová v komedii Kristián, luxusní kurtizána Kiki v Nočním motýlu, za níž dostala i ocenění či jako tragická Helena Truxová – prodavačka v Bílé Labuti, jež spáchá pro nepovedený život skokem z okna sebevraždu ve snímku z roku 1943 – Šťastnou cestu.
Skutečná Adina Mandlová sebevraždu sice nikdy nespáchala, přestože v jedné etapě svého života se o ni prý i pokusila, ale i tak jí s její rolí pojila celá řada podobností. Minimálně styl života, ve kterém se z obyčejné mladé ženy, zajištěné tak maximálně na bídnou střední třídu, stane na oko, díky movitému partnerovi, velká dáma. Helena Truxová je obyčejné prvorepublikové děvče s vysokými ideály, které se zamiluje do (snad) vlivného podnikatele Viktora. Ten ji zahrnuje kožešinami, šperky, drahými šaty a hlavně, bere ji po večerech do společnosti tehdejší městské smetánky. Helena je tak přes noc „vlivnou“ ženou, ale přes den obyčejnou prodavačkou v Bílé labuti… I když, obyčejnou… Svůj luxusní život skrývá jen formálně, a jak to jde, spíše se nad ostatními kolegyněmi, které jsou mnohdy odkázané jen na svůj plat prodavačky, povýší. Myslí si totiž, že má vyhráno a její partner si ji brzy vezme. Ke sňatku však nikdy nedojde, neboť Viktor má Helenu pouze přechodně a pouze jako „doplněk“… Helena Truxová je po vystřízlivění do reality šokována. Dvojnásob pak v moment, kdy současně s rozchodem přichází i její vyhazov z práce v Bílé Labuti. Z pohádkového luxusu nemá nakonec nic a pádem z okna končí i svůj vlastní život… A podobně, jako v případě jedné z historicky posledních rolí Adiny Mandlové – Heleny Truxové, měla herečka obdobně dramatické vztahy s muži i v reálném životě.
Život Adiny Mandlové byl totiž poněkud neuspořádaný. Charakterizovaly jej neustálé extrémy i neuvěřitelné zážitky. Její skutečný (první) manžel, kterého si vzala, výtvarník Zdeněk Tůma, spáchal velmi brzy sebevraždu a Adina nevěděla, co dříve. Nakonec si po nějaké době začala vztah s hereckým kolegou Vladimírem Šmeralem, kterého snad i milovala, ale bohužel, v cestě stálo této dvojici nejen příliš mnoho překážek, ale nakonec i to, že jediné dítě (dcera), které spolu zplodili, přišlo na svět mrtvé… Společně s otřesným zážitkem se rozpadla záhy i dvojice. Do všeho přišel válečný konflikt. Během války pak Adině pomáhal další muž – Fred Svítil, který ovšem záhy na to zahynul. Adina neměla v té době štěstí na muže, ale už ani na role. Ke konci války se kolem její osobnosti navíc objevily různé řeči a klepy, které ji přivedly do nesnází. Přišla tak o angažmá v divadle a znemožněno jí bylo i další hraní. Natáčení se proto věnovala až později, kdy se po „sňatku z rozumu“ s Josefem Kočvárkem – Čechem s anglickou příslušností, s nímž se přestěhovala do Anglie, mohla soustředit na nový život v daleké cizině. Zde vznikl roku 1948 snímek The fool and the princess. S Kočvárkem ovšem nezůstala a na místo toho se v Anglii krátce na to znovu provdala, tentokráte za jednoho z místních movitých mužů – Geoffreyho. Že šlo o další sňatek z rozumu, je možné se domnívat poměrně snadno… Ostatně, dvojice si již za krátkou dobu naprosto nerozuměla a Mandlová se tak nakonec zase krátce na to rozvedla… To mělo opět vliv nejen na její psychiku, ale rovněž na její příjmy. Z důvodu finančních musela teď už přijímat i jiné činnosti a pracovala proto například také jako servírka v bohatých vrstvách. Současně zkoušela štěstí i ve výtvarném umění a příležitostně se věnovala keramice a sochařině, později pak začala s psaním své autobiografie. Nová společnost ji přivedla mezi výtvarné umělce. Jejím dalším manželem se tak stal roku 1954 Ben Pearson, který pracoval jako výtvarník (návrhář) v módním průmyslu. I zde ale šlo, z obou stran o sňatek z rozumu, nicméně dvojice spolu nakonec zůstala až do Pearsonovy smrti a přesídlila na nějaký čas do Kanady. Adina začala mezi tím vážně studovat sochařinu a zkoušela se tímto oborem i živit. Bohužel však ani z tohoto záměru nakonec nebylo nic, neboť jí v tvůrčí činnosti bránil její, teď už stále se zhoršující zdravotní stav. K závěru svého života proto přesídlila na Maltu v domnění, že uleví alespoň svému, stářím již nedokonalému tělu… Bohužel však, ani exotický pobyt herečce nepomohl a Adina se nakonec rozhodla pro návrat do Čech. Domů se tedy nakonec vrátila, ale již postarší, na sklonku života, navíc nemocná a zesláblá. Pobývala například v dobříšském zámku, kde bylo tou dobou umístěné léčebné sanatorium. Přesto, vzhledem ke všemu co si prožila, se dožila velmi vysokého věku. V době, kdy odešla do hereckého nebe, jí bylo úctyhodných osmdesát jedna let. Adina Mandlová zemřela dne 16. června 1991 v Oblastní nemocnici v Příbrami a nepřála si prý, aby byla dána do hrobu se svými rodinnými příbuznými, ale ani konání žádného obřadu. Popel herečky tak byl údajně jen volně rozptýlen na louce v Blatné, nedaleko budovy místního krematoria.
Podobně, jako Zitu Kabátovou či Lídu Baarovou, pamatují si, (byť matně), současníci i Adinu Mandlovou. Devadesátá léta jsou roky, které jsme (pokud nám tedy není dvacet a méně) zažili vlastně všichni a ledaskdo si proto pamatuje i na nejrůznější útržkovité informace o těchto, tenkrát již starých legendách… Adina Mandlová si navíc uchovala svou tvář až do vysokého věku, takže na rozdíl od svých kolegyň – Zity Kabátové či jediné kamarádky, která jí prý směla tykat – Nataši Gollové, byla tak říkajíc „k poznání“ i ve vyšších letech. Její tvář tedy stále ještě připomínala tu, která se místním divákům ve čtyřicátých letech představila naposledy, a to jako paní Luisa Herbertová ve snímku Sobota z roku 1944, jehož scénář byl natočen podle pera manželky Karla Čapka – herečky a dramatičky Olgy Scheinpflugové… Avšak i tak, věk zapracoval a ze všech někdejších mladých prvorepublikových krasavic se staly postarší dámy… Říká se, že čas nelze zastavit. A propos – popřemýšlím-li nyní nad zráním jedné generace těchto stejně starých hereček, nenapadá mne málem jediná, která by si uchovala takřka totožnou tvář od mládí až do vysokého věku. Takové štěstí měla snad jen herečka Blanka Valeská, jíž spolu s věkem přibylo na tváři pouze pár vznešených vrásek…
„Takhle se udržím ještě pět let, víc ne. Do té doby musím všechno vyhrát, protože pak už mi nikdo nic nedá.“ Pronesla Adina Mandlová ve snímku Šťastnou cestu v roce 1943 a i dnešního diváka zamrazí, když zjistí, že jednalo skutečně shodou okolností o její předposlední roli, po níž pak už následovalo nejen stáří, ale především složitý a těžký profesní i soukromý život…
PhDr. Michaela Košťálová
Foto: csfd.cz, ceskatelevize.cz
