Klenoty První republiky: Anna Letenská – „Obyčejná“ kráska s tragickým osudem
Její památku a charismatickou osobnost nám dodnes lépe připomene spíše vzpomínka na její tragickou smrt, než na mnohé role. Anna Letenská je totiž jedním z československých mement druhé světové války. Bohužel však těch tragických a nanejvýš smutných. Přesto, pomineme-li několik osudných okamžiků v závěru jejího života, nelze říci, že by šlo o ženu, jejíž život neměl své úspěchy a milníky, na které je dobré vzpomenout. Měl. A to především na půdě divadelních prken a před kamerami stříbrného plátna, kde pak získávaly svou historickou nesmrtelnost.
Anna Letenská, rozená Anna Svobodová, přišla na svět dne 24. srpna roku 1904 v Nýřanech. Pocházela sice z rozvětvené rodiny a sama byla ze šesti dětí, přesto měla na rozdíl od řady svých pozdějších divadelních kolegů, aniž by to tušila, hned od počátku jistou výhodu. Bylo jí zaměstnání jejích rodičů. Její otec Oldřich Svoboda (1872 – 1939) i matka Marie Svobodová, roz. Pavlová (1871 – 1960) působili totiž jako kočovní divadelní herci a umění bylo přímo jejich obživou. Nebylo proto překvapením, když se z mnoha Anniných sourozenců a příbuzných stávali také herci či pracovníci okolo divadel. Vlastně, stát se hercem, bylo v rodině Svobodových doporučováno a schvalováno přesně tak, jako v jiných rodinách se například z generace na generaci dědí působení v medicíně či právničina. U Anny Letenské bylo ze všech stran dominantní herectví. Přičemž slovní obrat „ze všech stran“ nechává správně vytušit i fakt, že o osud herečky toužila velmi brzy, sama od sebe, i malá Anna. Její „start“ na prkna co znamenají svět, byl tak plynulý a relativně příjemný. Hádky, výčitky a domácí souboje, které kvůli herecké profesi absolvovali doma s příbuznými a rodiči mnozí její kolegové a přátelé z branže, neznala. Jediné, co od dětství věděla, bylo, že bude herečkou… Již jako děvče oplývala veselou, mimořádně živou povahou a všude, kam přišla, bylo o ní, „Andě“, jak jí doma říkali, vědět. Jako úplné dítě se objevila například na „scéně“ společnosti u Tuttrů, později, ve svých deseti letech získala již první vážné angažmá, a to u společnosti Suková – Kramuelová, záhy na to pak v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Její herecký talent, který nejen, že podědila, ale velmi dobře s ním dokázala sama naložit, se vyvíjel. Od dívčích lyrických postav, k postavám prostých dívek a žen, které se jí brzy staly uměleckým osudem. Svedla sice zahrát i princeznu či psychologicky charakternější ženu, ale obyčejné selky a prostinká děvčata, to byla zkrátka její parketa.
Přestože herectví bylo vysloveně jejím životem, cesta vzhůru „ke hvězdám“, u ní přímá, jak by se dalo předpokládat, nebyla. Její začátky totiž i nadále směřovaly především k nejrůznějším kočovným společnostem, v nichž působila. Zdá se ale, že jí to nikterak nevadilo, možná právě naopak. A tak, zatímco jiní herci z její generace měli podobná angažmá spíše „za trest“, Anna si jich užívala. Natolik, až se při jedné z her zakoukala. Zalíbil se jí totiž kolega – operní pěvec Ludvík Hrdlička „Letenský“. Přičemž se zdá, že za jiskru, která mezi nimi přeskočila, mohl nakonec docela zajímavý vtip. A sice, fakt, jak vlastně přišel pěvec Hrdlička ke své pseudonymu Letenský. Když totiž vše Anně vyložil, padala coby správná milovnice humoru, smíchy do mdlob. Pseudonym Letenský totiž vznikl na přání jednoho uměleckého ředitele, který dával dohromady sbor. Jenže, vše mělo drobný háček. Každý druhý člen měl totiž omylem nějaké ptačí příjmení, což se mu nelíbilo. A protože příjmení Hrdlička už bylo z nějakého, dodnes neznámého důvodu, tak říkajíc„přes čáru“, rozhodl, že se mladý pěvec přejmenuje. Oba pak nenapadlo nic lepšího, než vybrat jako nový pseudonym místo, odkud pocházel, respektive, kde bydlel a to pražskou Letnou. Nápad, který byl šit „horkou jehlou“ se ale uchytil a Ludvíka již velmi brzy neznal nikdo jinak, než jako Letenského. Anně pak imponoval nejen jeho smysl pro humor a zajímavý původ, ale samozřejmě i hlas a herecké umění. Vztah dvou lidí nakonec směřoval k logickému vyústění, svatbě. Ta se odehrála roku 1925 a ve stejný rok se jim narodil i syn Jiří. Experiment s těhotenstvím mohl být pro Annu a její kariéru riskantní, ale nakonec jej ustála, aniž by se nadlouho musela svého divadelního života vzdávat. V tom ji podporoval i její manžel. Oba působili i nadále na stejných místech, jako například v divadlech v Olomouci, Košicích, Kladně či Bratislavě. Vzájemně se podporovali a zdálo se, že je jejich manželství o skutečném partnerství, nikoliv o svazku z již vyprchané vášně anebo z nutnosti… To potvrdil i následný přestup dvojice do Prahy, kam se přestěhovali za lepším životem. Ve třicátých letech dvacátého století měli již oba solidní zkušenosti a průpravu, přesto jim vstup na největší pražské scény nebyl umožněn hned. Anna Letenská se proto soustředila na práci pro Osvobozené divadlo a snažila se spolupracovat s Českým rozhlasem a jeho pořady, které herecké, dobře školené hlasy potřebovaly. Její kariéra tak pokračovala sice u zdi, ale slibně. I díky hlasu, známému z Rozhlasu si ji nakonec vyhlédli tvůrci snímku Kříž u potoka (1937), kde jí režisér Miloslav Jareš svěřil roli děvečky. Úloha, která přesně zapadala do jejího zaměření, byla shledána jako uspokojivá a za rok přišla další nabídka, tentokráte do snímku Miroslava Cikána a Karla Lamače Milování zakázáno (1938). Osvědčila se jako paní Netušilová, i coby drobná davová role ve snímku Slávko, nedej se!, z téhož roku.
Život přední československé herečky se u Anny Letenské začal naplňovat s rokem 1939. Tehdy získala nejen větší roli Gábinky Hrdé v Kubáskově psychologickém příběhu Mořská panna, ale i vytoužené angažmá. Mezi svůj ansámbl ji přijalo pražské Divadlo na Vinohradech, na jehož prknech pak setrvala ještě několik dalších let… Právě zde se vyhrála do role bodrých, veskrze komediálních žen, které byly v jejím repertoáru vysoce ceněny. Mnozí kritici ji i díky tomu označovali za následnici umění velké Marie Hübnerové. Nutno však říci, že na Vinohradech měla pro své umění v tu dobu i vcelku neomezený prostor. Dvě slavné pokračovatelky „Hübnerovského stylu“, Zdeňka Baldová a Hübnerové přímá žačka Míla Pačová – Krčmářová, byly totiž dávno v angažmá Národního divadla a Anna Letenská si tak mohla leccos „sebrat“ pro sebe.
Po úspěchu Gábinky Hrdé si jí začal více všímat i film. Přestože doménou Anny „Nány“ Letenské, jak ji později herečtí kolegové nazývali, byly prosté ženy, nebylo úplnou výjimkou, vidět ji i jako dámu. Letenská byla totiž docela pohledná žena, s mimořádně krásnýma očima, která, když si ji vzal na starost pečlivý maskér, mohla z patra zahrát i salonní úlohu. Postačilo ubrat na „zubatém“ smíchu a přidat na vážnosti. A tak si ji vybralo v roce 1939 do svých filmů ještě několik tvůrců včetně již zmíněného Václava Kubáska, který ji obsadil i v díle Dvojí život. Tentokráte do role karetní barové podvodnice, paní Staňkové. Staňková je zde kamarádkou a věrnou „nahrávačkou“ pokřiveného malíře pokojů a karetního podvodníka Rudolfa Slaby (G.Nezval), který vydělává sobě i své tetičce Saidlové (M. Pačová) na živobytí skrze karetní podvody… Diváci tak měli najednou možnost, spatřit Annu Letenskou nejen jako městskou paničku, ale současně i jako tzv. záporačku. Role Anny Letenské pak pokračovaly v podobném duchu. V roce 1940 si zahrála například ve snímcích Prosím, pane profesore, Pelikán má alibi anebo Babička, kde ztělesnila namyšlenou postavu paní správcové. Hvězda Anny Letenské rostla a úměrně s ní i její společenský život, teď už „prvoligové“ pražské herečky. Jediné, co silně kazilo dojem štěstí, byla okolnost již probíhající druhé světové války, která se však Annina života nijak výrazně netýkala. Zatím…
Její úspěchy ovšem neměly dobrý dopad na manželství. Ludvík Letenský se zřejmě cítil být ve stínu Anny upozaděn a tak se raději dobrovolně rozhodl pro variantu, sejít z jeviště úplně a nadále pracovat pouze v divadelních službách. V Praze, v ulici Na Poříčí si založil půjčovnu divadelních kostýmů a doufal v poklidný, podnikatelský život v jinak ne zrovna klidné době. Takové rozhodnutí se ale nelíbilo Anně, která si svůj umělecký vrchol užívala plnými doušky a poslední, co by si přála, bylo, odejít zpět do ústraní z výslunní, na které se musela pracně vyšplhat. V roce 1940 se proto dvojice rozhodla pro rozvodové řízení a hned po něm si šel každý vlastní cestou.
Anna dále hrála, a tak, jak jí byl přirozený spíše venkovský naturel, začínala se stávat v jistých ohledech pro změnu dámou. Tedy, pravděpodobně se o to sama snažila, přestože možná ne vždy přesvědčivě. Takové rozhodnutí v ní zřejmě podnítila i nová známost, kterou byl vysoký a pohledný Ing. arch. Vladislav Čaloun, prokurista německé dopravní společnosti, jehož zájmy byly veskrze uhlazené a noblesní. Čaloun totiž miloval starožitné předměty, luxusní poctivou architekturu a umění, včetně divadla. Se svatbou pár neotálel a Annu Letenskou si o něco mladší prokurista vedl k oltáři již roku 1941. Nebyl ostatně prvním ani posledním advokátem, politikem či vysokým úředníkem, který se zakoukal do herečky. Jen málokdo ovšem mohl tušit, že si manželé spolu užijí, ani ne jeden rok spokojeného života, jehož luxus a výšiny vystřídají brzy temnoty a beznaděj. Letenská totiž zřejmě nedocenila, že si spolu s uhlazeným, elegantním, vzdělaným a vysoce postaveným mužem, bere zároveň i člověka, který může mít přímé i nepřímé kontakty, vedoucí do sfér dobové politické situace, což přináší vždy nějaké to riziko, minimálně pak dodržování různých zvláštních společenských pravidel. Snadno si tak mohla dopočítat, že ji bude čekat podobný osud, jako všechny její herecké kolegyně, které si vzaly za manželi advokáty, vysoké státní úředníky či politiky, obzvlášť, žijí-li v době průběhu války, ale… Pár byl zamilovaný a hlavní roli zpočátku hrály, zřejmě především u Anny, příslovečné růžové brýle. Vladislav Čaloun byl činný v Sokole a mezi jeho přátele i pouhé známé patřil například MUDr. Břetislav Lyčka. To zpočátku nic zvláštního neznamenalo, až do osudové chvíle, kdy si Lyčka vzal do péče dva raněné z výsadku Anthropoid – Josefa Gabčíka, který si při seskoku padákem zranil nohu a Jana Kubiše, který měl poraněný obličej.
Anna Letenská, používající stále své původní jméno, mezi tím odehrála snímky Rukavička či mini roli ve Valentinu Dobrotivém s Oldřichem Novým v hlavní roli a i na divadle sklízela úspěchy. Jenže… Pomyslná smyčka okolo všech známých pánů Gabčíka a Kubiše se mezitím nenápadně utahovala. Osudovým se pak manželům Čalounovým stal jeden z červencových večerů, kdy za nimi do jejich pražského bytu přišla prchající manželka doktora Lyčky Františka Lyčková s prosbou o krátký nocleh… Právě tato, zdánlivě banální a nic moc neříkající okolnost nakonec zapříčinila, či spíše zpečetila, že se i manželé Čalounovi dostali do hledáčku tehdejší vládnoucí moci coby osoby nežádoucí. A věci postupovaly bohužel velmi rychle. Dne 17. 7. 1942 byl Anin manžel Vladislav Čaloun zatčen a podobně na tom byla i jeho žena Anna Letenská. Jen s tím rozdílem, že jí bylo umožněno, dotočit svůj poslední filmový snímek, s názvem Přijdu hned. Jak složité muselo pro ni být, hrát komediální roli v době, kdy musela tušit, že je ve smrtelném nebezpečí, si jen málokdo dovede představit. Přesto věřila v zázrak. Svého manžela, který byl tou dobou vězněn v pražském Petschkově paláci, směla prozatím pravidelně navštěvovat a také tak činila. Netušila ale, že jde více méně o past, a že ihned po skončení snímku, bude zatčena i ona. Dne 3. září roku 1942 byla zatčena a odvezena, nejprve do pražské Pankrácké věznice a posléze do Malé pevnosti v Terezíně. Zřejmě i tehdy ještě doufala v zázrak, ale ten se nekonal… Když ji za další měsíc převezli do koncentračního tábora Mauthausen, musela vědět, že je zle. A bylo. Jednalo se o poslední okamžiky jejího života a nejčernější scénář se bohužel vyplnil. Dne 24. 10. roku 1942 zde byla popravena… Její hrdá osobnost odešla ze života navíc ve stejný den, jako manželka doktora Lyčky Františka, kvůli které celá tato neuvěřitelná věc vlastně tak nějak začala… A smrti bohužel neunikl ani Vladislav Čaloun, který byl popraven v lednu roku 1943… Naprosto otřesný tragický scénář se stal mementem a měl jím být zřejmě už ve své době. Anna Letenská se navíc stala i jedinou českou herečkou, popravenou v rámci druhé světové války. Co je však nejděsivější, pak fakt, že k podobným nesnázím stačila jen obyčejná banalita. A sice, aby se někdo z okruhu Čalounových přátel nějak angažoval proti tehdejší době a nikoho už pak nezajímalo, zda měli Čalounovi s politickou situací jako takovou skutečně něco společného anebo zhola nic. Jejich životy fatálně rozhodl jen jeden jediný, hloupý detail…
Memento Anny Letenské samozřejmě přetrvalo a záhy po skončení druhého válečného konfliktu získalo docela jiný význam. Herečce byl po válce udělen in memoriam Československý válečný kříž a roku 1948 byla jejím jménem pojmenovaná pražská ulice V Pštrosovce, spojující Vinohradské divadlo s ulicí Vinohradskou, kterou dnes všichni známe jako Anny Letenské.
PhDr. Michaela Košťálová
