Klenoty První republiky: Charlotta Garrigue Masaryková – „Můj muž je prezidentem, já jsem Masaryková.“
Okolo osobnosti T. G. Masaryka se napsalo již mnohé. Je to jedna z nejvýznamnějších postav vzniku první Československé republiky a proto současně i naší vcelku nedávné historie. Mnohem méně pozornosti bylo ovšem věnováno jeho rodině, zejména pak jeho ženě, Charlottě Garrigue, provd. Masarykové, která, jako kdyby stála spíše ve stínu svého chotě… Nutno však podotknout, že z její strany se tomu tak dělo (alespoň za života) dobrovolně, leč pouze na oko. Ve skutečnosti byla svému muži nejen celoživotní oporou, ale i velkým rádcem…
Historicky prvou první dámou nově vzniklé samostatné Československé republiky se stala po boku svého manžela Tomáše Garrigua Masaryka (1850 – 1937) paní Charlotta, rozená Garrigue, provdaná Masaryková (20. 11. 1850 – 13. 5. 1923) k roku 1918. Žena, oslňující na první pohled svou hlubokou osobností, skrývající, na ženu své doby nebývalý intelekt, přišla na svět v americkém Brooklynu, jako jedna z několika dětí evropského obchodníka Rudolfa Pierra Garriguea (1822 – 1891) a rodilé Američanky Charlotty Lydie Garrigue, roz. Whiting (1825 – 1891). Ovšem, spolu se svým křestní jménem, jako kdyby získala po své matce tak trochu i osud… Neboť zatímco Charlottina matka Charlotte Lydie byla své doby movitou Američankou, pocházející ze zajištěné rodiny, a její otec Rudolf Pierre, který pocházel z Francie, (ale vyrostl v Dánsku), se sice narodil do rodiny někdejšího bohatého obchodníka s loděmi, ale bohužel již v okamžik, kdy byla rodina v těžké finanční krizi. Mladému Pierrovi proto nezbylo po dosažení dospělosti nic jiného, než začít s vyděláváním peněž vlastní prací… Bohužel se mu dlouhodobě nedařilo a tak se dostal až k pracovní cestě do Ameriky, kde, coby chudý Evropan, spatřil poprvé nejen nové možnosti, ale především i pohlednou a movitou Američanku Charlotte… Pár se do sebe zamiloval. Nicméně, kdo by si myslel, že Charlotta Pierrovi soustavně jen pomáhala, mýlil by se. Právě v Americe se její nastávající manžel již krátce po svatbě nejen že vypracoval, ale své úspěchy dokonce dotáhl až na pozici vlivného místního podnikatele… Přesto dobře pamatoval dobu, jak náročné bylo, vypracovat se z chudých poměrů. Vnitřně proto doufal v jediné… A sice, aby se podobný osud již neopakoval, obzvlášť ne, u žádné z jeho dcer… Jenže, jako kdyby platilo latinské přísloví „nomen – omen“ (Znamení – Osud), situace se nejen že zopakovala, ale navíc postihla jeho nejoblíbenější dceru, manželčinu jmenovnici – Charlottu, doma nazývanou „Charlie“…
Když mu pak jednoho dne představila muže svého srdce, vystudovaného doktora filosofie z Rakouska – Uherska (z území Čech /Moravy/ čili z Evropy) – Dr. Tomáše Masaryka, který byl sice nanejvýš schopný, ale finančním zajištěním bohužel neoplýval, nebyl nadšen. V tehdy mladém Masarykovi se totiž starý pan Garrigue viděl ve skutečnosti až nebezpečně jako v příslovečném zrcadle. Jen nedovedl zpočátku ihned odhadnout, zda i z jeho nastávajícího zetě může jednoho dne být úspěšný muž, tak jako, tomu bylo u něj samotného. Dceřinému sňatku proto chvíli odporoval, ale nakonec svolil. Masaryk ho přesvědčil. Nejen o svých schopnostech, ale především o své neutuchající lásce k jeho dceři, jíž myslel skutečně velmi vážně… Ale, jak se vlastně ona dvojice k sobě dostala?
Pozoruhodnou, duchovně a charismatem silnou dvojici prý doslova propojily Bucklovy Dějiny civilizace – kniha, kterou spolu s anglickou literaturou a básněmi četli v Lipsku na ubytovně v době, když se mladý Tomáš Masaryk nachladil při zachraňování místní majitelky ubytovny z vody, kam spadla, když se vydala činit oběma mladým lidem tzv. „garde“ na jejich prvním společném výletě… Ostatně, letmo se potkali již předtím, pokaždé však jen na několik okamžiků, anebo Masaryk svou vyvolenou potají sledoval jen z okna … „Bylo přirozené, že jsem byl na ni zvědav už napřed; když měla přijet, čekal jsem u okna, abych ji viděl vystupovat z drožky. O ní a o celé rodině, zejména o otcovi, jsem slýchával mnoho…“ Zavzpomínal po letech ve svých Hovorech. Mladý Masaryk zde pobýval v Lipsku coby vystudovaný filozof a Charlotta jako studentka hudby, neboť jejím původním životním cílem byla hudební dráha… Psal se rok 1877. Avšak nejen úraz v podobě znecitlivěné ruky, ale možná i osudová láska, nakonec rozhodly jinak. TGM se spolu s Charlottou do sebe zakoukali už na první pohled a pak již jen zbývalo domluvit výše zmíněné první, oficiální setkání. To sice proběhlo děsivě, ale nakonec pro všechny zúčastněné bez větších potíží. Tedy, pokud nebudeme počítat Masarykovo nachlazení a šok paní majitelky z pádu do vody… Již tehdy Masaryka dívka zaujala. Proto když se k němu po jeho návratu do Vídně dostala o něco později zpráva, že si Charllota v Americe pádem z vozu, taženého koňmi nepěkně poranila nohu, neváhal se za ní z Vídně ani na chvíli rozjet. Vlakem, lodí, zkrátka vším, co bylo po ruce… Cesta byla komplikovaná a loď, kterou se plavil, dokonce vypadala, že se každou chvílí potopí. Přesto chtěl TGM za každou cenu vědět, v jakém stavu je děvče, do kterého se při četbě literatury v nedávno v Lipsku zamiloval, jen to zatím neřekl veřejně. Dokonce natolik, že kvůli čtrnáctidenní cestě do Ameriky za poraněnou Charlottou dal všanc i své tehdejší pracně získané přednášky na vídeňské fakultě, kde musel z důvodu cesty absentovat a fakulta s ním poté rozvázala spolupráci. Cosi ho ale vedlo „hlava nehlava“ do Ameriky. Charlottu sice zastihl již téměř v plné síle, ale nadarmo necestoval. Oba se totiž rozhodli pro společný život. Ovšem nikoliv u Charlloty v Americe, ale ve Vídni, kam se paní Charlotta s mladým Masarykem rozhodla odstěhovat, vlastně jenom proto, aby zde její budoucí manžel mohl dokončit svou habilitační práci a navázat tak na svou akademickou činnost, kterou kvůli ní před nedávnem poněkud zbrkle opustil… Svatba obou výjimečných osobností se odehrála dne 15. března roku 1878. Oba si řekli své „ano“ sice ještě v Americe, ale jejich srdce směřovala do Evropy, k níž tíhl nejen Masaryk, ale i Charlotta, kterou v lásce k evropské historii a místům vedla od dětství především její babička ze strany otce.
Krev rodiny paní Charlotty totiž sahala údajně až k šlechtickým kořenům rodu Kapetovců a Ludvíka IX., přesto však ona sama každého udivovala prý nikoliv rodokmenem či strojenou vznešeností, ale naopak svou prostou a přirozenou noblesou, která jí byla vlastní. Jako malému děvčeti, když si v New Yorském domě tajně hrála v opuštěné místnosti na vlastní pokoj, jak náctileté studentce hudby, tak i dospělé manželce akademicky vzdělaného Masaryka. Ostatně, také například přítel T. G. Masaryka – známý prvorepublikový malíř Hanuš Schwaiger, který pobýval řadu let v šlechtických kruzích, prý často říkával, že paní Charlotta byla tou největší aristokratkou, jakou kdy spatřil – právě kvůli své ušlechtilé jednoduchosti… V každém případě byla ale především dokonalou oporou svému choti, kterému pomáhala ze všech sil, jak v dalším vzdělávání, tak i veřejném působení, které nebylo pro Masaryka tehdy vůbec snadné. Navíc, jeden od druhého se neustále přiučovali něčemu novému. „Její básníci byli jako moji, Shakespeare a Goethe, ale viděla v nich hloub než já a dovedla Shakespearem korigovat Goetha. Dělali jsme všechno spolu; celé naše manželství bylo spoluprací,“ Vysvětloval TGM v Hovorech. Dvojice však nebyla samozřejmě živa jen akademickým světem či Masarykovou prací. Podobně oba přistupovali i k založení rodiny, kdy na svět postupně přicházely dětí… Ani při mateřských povinnostech však paní Masaryková nezanedbávala svůj intelektuální život. S T. G. Masarykem měla přitom celkem pět dětí, z nichž předposlední, malá Eleanor Garrigue Masaryková, bohužel nepřežila. Alici, Herberta, Jana a Olgu ovšem česká historie již samozřejmě dobře zná, obzvlášť pak Jana Masaryka, někdejšího diplomata či Dr. Alici Masarykovou, která po smrti Charlotty G. Masarykové její „úřad“ první dámy na chvíli po boku otce zastávala. Své místo v historii má i Herbert Masaryk, který se zapsal jako nadějný malíř, přestože zemřel v relativně nízkém věku.
Paní Masaryková byla stejně jako její manžel vášnivá milovnice literatury a nejinak tomu bylo i po významném životním zlomu, kdy se po řadě let, z obou staly přední osobnosti našeho státu – první manželská dvojice. „Měl jsem dojem, že paní Masaryková svou českou četbu takto muži poznámkuje. Byla rozhodně spoludělnou účastnicí jeho ducha.“ vzpomínal například literární historik Albert Pražák, který se s Masarykovými poměrně dobře znal. I když doby byly pro Masarykovy před rokem 1918 často svízelné a těžké, ani jeden z nich nikdy ovšem nikdy v podpoře druhého nepolevil. Byť se nám dnes zdá jejich manželství jako jeden překrásný román, prošlo i tak mnoha zkouškami. Všechny však do jedné ukázaly, že tihle dva lidé k sobě doopravdy patřili. „Co bych vám říkal, bylo to tak silné spojení!“ Uvedl TGM o svém manželství, které přežilo i momenty, kdy bojoval za své ideály, za svou Československou republiku a jeho žena je přijímala vše pokaždé s hlubokou odpovědností. „Američanka se stala Češkou, mravně i politicky; věřila v génia našeho národa, pomáhala mně v mých bojích politických a v celé mé politické činnosti.“ Uvedl TGM v Hovorech. Paní Charlotta ctila, podobně, jako on, hlubokou lidskou morálku a nikdy se nebála – stejně jako její manžel – za své názory otevřeně bojovat. Navíc obecná myšlenka, že pravda je nejdůležitější a musí vždy zvítězit, pocházela právě od paní Masarykové, které ji učila ještě doma v Americe její babička a rodina. S TGM se tak vlastně na společné myšlence později již jen oba shodli…
Paní Masaryková byla i celkově velmi soucitně a s ohledy na maximální spravedlnost k okolí, založená. Doma v Československu, se angažovala v otázce sociálních záležitostí i v tzv. ženské otázce, pomáhala chudým a slabším, přičemž na prosbu o pomoc nikdy neuměla říci ne. Pěkným příkladem jsou v této souvislosti například vzpomínky dr. Věry Očadlíkové na vzpomínku její matky, která byla jednoho dne přímou účastnicí rozhovoru, během něhož se tehdy mladá minervistka Olga, dotazovala své matky Charlotty, kam že se to ztratil její nový kabát a ona jí v klidu odvětila, že jej darovala někomu, kdo jej potřeboval ještě více… Za vše pak hovoří také vzpomínka dr. Kloudové-Veselé. „Moji rodiče se rozhodli, že jí patří oslovení „paní prezidentová“. Jenže paní Charlotta ukázala na pana prezidenta a řekla: „Můj muž je prezidentem, já jsem Masaryková.“ Podotkla dr. Kloudová – Veselá o jedné z charakteristických příhod, jež dokonale vystihovala ušlechtilou jednoduchost a noblesu paní CHGM.
CHGM a TGM představovali po celý život výjimečnou dvojici a není úplně bez důvěryhodnosti například zpráva, tradující, že se pod jejich vzorem například známá historická senátorka Františka Plamínková odmítla v osobním životě zadat a provdat. Proč? Právě proto, že toužila po manželství tolik pevném a vyrovnaném, jakého byli Masarykovi představiteli. Oba začínali svůj život ve stejný rok (1850), TGM byl jen o osm měsíců starší. Avšak vážná nemoc paní Charlotty způsobila, že se dožili bohužel již odlišného věku. Zatímco TGM dosáhl věku krásných 87 let, jeho manželka podlehla srdeční chorobě již ve svých 73 letech. I když ani tak nešlo o nízký věk, její odchod ze společenského života byl přece jen velmi předčasný. I proto se stalo, že na ni historie později jen málo pamatovala a její odkaz tak zůstal spíše postavený do stínu manžela TGM. Z T. G. Masaryka se stal po smrti milované ženy pohledný vdovec, kterému však manželka do konce života velmi chyběla.
T. G. Masaryk svou ženu ctil až do své vlastní smrti. Nikdy například nesundal z levé ruky snubní prsten a pravidelně ji jezdil navštěvovat kočárem na lánský hřbitov, kde bylo určeno její místo posledního odpočinku. Charlotta G. Masaryková zemřela v květnu roku 1923…
PhDr. Michaela Košťálová
