Klenoty První republiky: František Kovařík – divadelní legenda, kterou mladí nepamatují…
Zní to možná neuvěřitelně, ale i ve světě divadelních legend existují osobnosti, na které pozdější doba tak trochu pozapomněla, přestože důvod k onomu „zapomnění“ nikdy nevznikl. Stane se. Někdy v důsledku shody podivných náhod, někdy se zapomíná chtěně, jindy nechtěně. Na charismatického a energického herce Františka Kováříka současná doba sice nezapomněla úplně, ale například mnohé mladé (nejen herecké) ročníky už bohužel ani neví, o koho jde. A když pak zjistí, že vlastně nejde o žádného Oldřicha Nového ani Jaroslava Marvana, nýbrž jen o skvělého herce stovky malých filmových roliček, zamyslí se, a získanou informaci většinou zase brzy z paměti vytratí… Zbude jim jen to jméno. František Kovářík byl skutečně hercem malých rolí. Avšak rolí natolik výjimečně podaných, že se jeho umu obdivoval nejeden dobový kolega. V civilním životě pak šlo o umělce, kterého charakterizovalo velké srdce, přirozená skromnost a rozhodně schopnost, nepokazil žádný humor…Herectví pro něj nebylo zaměstnání nýbrž poslání a životní koníček současně.
Herec a loutkoherec František Kovářík se narodil dne 1. října roku 1886 v Plzni coby součást původně desetičlenné rodiny. Jeho otec, který ho od dětství oslovoval vždy „Fratíš“, působil jako kameník. Přestože ve svém oboru zamýšlel podnikat a míval pod sebou často i několik dalších zaměstnanců, jeho dobrácké srdce mu prý zbohatnout, jak uvedl ve svých vzpomínkách jeho syn Frantíš František, nikdy nedovolilo. Především ve cti vůči všem řemeslům pak vychovával své děti, Františka nevyjímaje. Ač měl mladý František celkem sedm sourozenců, dospělosti se všichni nedožili. A obory, kterým se přeživší později jako dospělí lidé věnovaly, byly skutečně řemeslné, dokonce i děvčata se vyučila šičkami a švadlenami. Nicméně právě pro Františka, který byl od přírody jemné tělesné schránky, pak bylo třeba nalézt v řemeslech vhodné budoucí povolání. Alespoň tak mínil jeho otec, který tušil, že kameníkem po něm syn rozhodně být nemůže. Netušil však, že jediným přáním, které mladý František celou dobu měl, bylo divadlo… Prošel s ním proto řadu možných řemeslnických míst a učilišť, kde by se mohl mladý František uplatnit, ale marně. Františka tak říkajíc nikde nechtěli, a protože prý jeho otec neuměl společensky významnější lidi tzv. prosit a „vnucovat se“ jim, raději z každého neúspěchu hrdě odešel. U Kováříků doma tak vznikla nepříjemná situace, kterou bylo potřeba řešit. Mladý František sice rád hrál loutkové a ochotnické divadlo, a velmi dobře, ovšem, to vše bez honoráře. A tak vznikla myšlenka, poslat syna na zkušenou. Nikoliv však do Prahy či nějakého většího evropského města, ale mnohem dál. Rovnou do Ameriky. Františkův otec si totiž v hlavě dobře srovnal, že v tak velikém světě, jaký již tehdy Amerika představovala, může jeho syn nejen velmi dobře uspět, ale především, když už nic jiného, vyučit se alespoň jako obchodní příručí a pochytit jazykové znalosti. Bylo rozhodnuto a velkolepý plán se doopravdy odehrál. Mladý František Kovářík cestoval (prý čtvrtou třídou) lodí do Ameriky. Psal se rok 1903 a jeho úkolem bylo, navázat přátelské i pracovní kontakty s krajany v Americe, u nichž měl získávat zkušenosti i práci. Stalo se. Bohužel, více, než čemukoliv jinému, věnoval se zapálený milovník herectví i zde divadlu. Ochotnickému divadlu v rámci tzv. Ludvíkovy divadelní společnosti, kterým naopak obohacoval a těšil všechny místní on. Pro svou veselou povahu a ochotu, činit kdykoliv dobré skutky, byl mezi krajany velmi oblíbený a v Americe nakonec setrval pěkných pět roků, během nichž si zvykl nejen na masívní architekturu, velkoměstský styl, ale i anglický jazyk. Taková doba mohla jistě stačit na to, aby se v nové zemi dostatečně etabloval a postavil se zde na vlastní nohy, jenže, to Kováříkův cíl nebyl. Ozval se v něm hlas vlastenectví a roku 1908 se naopak rozhodl odcestovat zpět do Rakouska-Uherska, do Plzně. Domů. Ve svých vzpomínkách uvedl, že byl od tohoto rozhodnutí mnohými krajany odrazován… Jedna pohledná slečna mu prý slíbila, že ho její otec zaměstná ve svém pivovaru jako, dnes bychom řekli manažera, ale Kovářík byl již rozhodnutý.
Do Plzně se vrátil roku 1908. Sám vzpomínal, jak se mu najednou zdálo být v Čechách všechno drobné, malé. Architektura i pozemní stavby. Bohužel svým uvažováním i někteří lidé… Zkrátka podmínky nesrovnatelné s kolosálními měřítky Ameriky. Přesto to byl on, kdo si návrat domů zvolil. Situace tehdy vypadala, že by s pětiletou praxí v Americe mohl v „nějaké Plzni“ snadno uspět, ale jak už to tak bývá, opak byl pravdou. Pomyslné dějství navázalo tam, kde před pěti roky bylo přerušeno. Zaměstnání nebylo žádné a o mladého, pohledného a chytrého Kováříka nebyl zájem. Rozhodl se proto, že se vydá spolu se svým malým loutkovým divadélkem na tzv. „vandr“, a zkusí žít jen z příležitostných hereckých a loutkohereckých nabídek… Úplné náhodě však svůj osud nenechal. Současně se zahájením svého putování, rozeslal i několik dopisů do řady městských divadel po celé zemi, v nichž se u jejích vedení pokaždé uctivě ucházel o angažmá. Mezi tím, až do závěru roku 1912, hrál hned v několika venkovských divadelních společnostech a získal cennou zkušenost. Zakusil na vlastní kůži, jaké to je, být kočovným ochotnickým hercem, který miluje svou práci, ale mnohdy nemá ani na jídlo… Z rozhodnutí, být hercem, neměli radost ani Františkovi rodiče. Nicméně usoudili, že chlapec má svou hlavu a je potřeba ho nechat jít za svým snem.
Významný mezník přinesl do života mladého Františka rok 1913, kdy se na jeho dopis ozval slavný pražský režisér a později několikanásobný umělecký ředitel, Karel Hugo Hilar (vl. jm. Bakule, pozn.: Manžel herečky Zdeňky Baldové), který projevil zájem, aby nastoupil do pražského Švandova divadla. Nadšený Kovářík s nabídkou souhlasil. A protože i jeho budoucí choť Antonie, roz. Tyrpeklová měla tou dobou slíbenou práci v Praze, nic ho v Plzni již nedrželo. Nastoupil tak pražská angažmá a prvním kolegou, který se mu prý ochotně věnoval, byl slavný herec Vojta. Smíchovské Švandovo divadlo bylo také jedním z těch míst, kde navázal pevná přátelství a kontakty s již slavnými a budoucími slavnými pražskými herci. Například s kolegou Steimarem anebo herečkou a malířkou Mílou Pačovou – Krčmářovou. Právě herec a Kováříkův kolega Steimar byl jedním z poslů dobrých zpráv v momentě, když mu nabídl malou roli v novém (zatím ještě němém) filmu Pan profesor, nepřítel žen, z roku 1913. Jednalo se o skutečně malou úlohu holiče, ale Kovářík s ní nadšeně souhlasil. Byl totiž stejné zásady jako jeho, o rok mladší pražská kolegyně a dobrá známá – Míla Pačová – Krčmářová. Tedy, že herce dělá počet a pestrost rolí, nikoliv utkvělá participace na určitých typech či rolích velkých. Souhlasil a na filmovém plátně se nakonec objevil i ve společnosti všech výše zmíněných. „Jednou přišel Steimar a povídá: „Poslechni, máme v plánu filmovat hru, která by se jmenovala Pan profesor, nepřítel žen… A víš, Kováříku, máme tam takovou malinkou roličku, takového holiče, víš…“ Vzpomínal František Kovářík po mnoha letech v jednom z rozhovorů, jak k němu role přišla, a pokračoval: „To byla slušná plejáda herců. Tam byla třebas Míla Pačová, sám Steimar, Bedřich Vrbský… A tak se stalo, že jsem řekl: „Snad to svedu.“ A tak jsme filmovali, tenkrát v Černošicích, a dobře to dopadlo. Velká škoda, že se ten film nezachoval.“ Dodal kdysi. Film se skutečně nepodařilo oživit a tak ani my dnes nemůžeme posoudit jediný tehdejší herecký výkon…
Přesto, jako kdyby právě tato role, tak nějak určila všechny ostatní. Se spoluprácí s filmem se totiž Kovářík nerozloučil, ale naopak, nastoupil do ní na plné obrátky. Další možnost přišla v roce 1921, kdy si zahrál ve snímku Neznámé matky – v roli přítele Janotty. V dalších letech hrál například ve snímcích: Proč se nesměješ? či Zlatý klíček (1922), v roce 1925 se objevil ve snímku Okovy.
Podobně pestrá, jako jeho drobné, ale početné filmové role, byla i jeho angažmá. I když se ve Švandově divadle cítil dobře, již roku 1915 se rozhodl angažmá změnit. Zlákala ho nabídka, působit doma v Plzni a to v Městském divadle v Plzni. Tady pobyl až do roku 1920, odkud pak přešel znovu do Prahy a to do Divadla na Vinohradech, kde setrval až do roku 1959. Prkna Národního divadla se mu sice vyhýbala, nicméně své nejlepší roky věnoval druhé nejvýznamnější pražské scéně. Na divadelních prknech ztvárnil desítky rolí, z nichž jedna z nejzajímavějších byla, například role Lízala v Mrštíkových Maryše. Jinak vynikl třeba i v roli ze Shakespearovkého Snu noci svatojánské, kde ztvárnil v roce 1947 postavu tesaře Kdoulíčka.
Mezi tím se bohatě věnoval filmu. Tady přicházely snímky jako například Hej-Rup!, Maryša, Vyděrač, Stříbrná oblaka, Její hřích či Artur a Leontýna, kde si zahrál s mladou hvězdou Lídou Baarovou v roli Leontýny Sobotové a znovu například i se svou kolegyňkou Mílou Pačovou, která zde získala roli Leontýniny maminky. Objevil se také v Minulosti Jany Kosinové, kde excelovala pro změnu Vlasta Matulová. Další roli přinesl například, dnes skoro neznámý snímek Preludium (1941) s Jiřinou Štěpničkovou a Zdeňkem Štěpánkem v hlavních rolích, kde ztvárnil postavu Zikmunda, pasíře v divadle. Přičemž i tady se znovu před kamerou potkal například s Mílou Pačovou, která zde ztělesňovala herečku Holmovou, milovnici domácích párků – rádkyni kulisáka Vajganta (Z. Štěpánek). A nakonec, s Mílou Pačovou si František Kovářík zahrál třeba i v dalším snímku, tentokráte z roku 1944, s Hanou Vítovou v hlavní roli operní pěvkyně Jany Mirské, nazvaným Jarní píseň. Romantický příběh o lásce nešťastně zamilované pěvkyně, nemanželské dcery, která díky osudové náhodě na vlakové trati potká svého biologického otce (hraje. F. Smolík), si ve své době podmanil nejedno dívčí srdce. O snímku hojně psala i tehdejší média a kritika jej hodnotila vysoko. Také zde však platilo, že Františku Kováříkovi byla dána malá role a to zaměstnance drah Trnky. Mimochodem, jen nepatrně větší roli tu získala Míla Pačová, která představovala baronku Gizelu, sestru hraběnky Oboronské (R. Šlemrová), matky Franciho, která stála v cestě jeho rozhodnutí, vzít si za manželku „obyčejnou“ a navíc nemanželskou operní divu – Janu Mirskou…
Když se dnes podíváme na soupis rolí, v nichž František Kovářík účinkoval, spatříme v něm možná rámcově podobný seznam, jaký má na svém kontě například jeho plzeňský kolega František Kreuzmann. Čili mnoho desítek úloh, byť všechny malé až zanedbatelné, přesto velmi důležité. Pouze s tou výjimkou, že zatímco Kreuzmann hrával podvodníky a vesměs lotry, Kovářík byl naopak specialista na hodné pány a dobrotivé dědečky.
Nicméně, jak již bylo zmíněno, František Kovářík byl nejen mezi herci, ale i v civilním životě velmi váženým člověkem a mnozí o něm hovořili dokonce jako o svatém člověku. „Jeho povaha byla příkladem cti a jeho věčně pozitivní a milá nálada motivací a pohlazením po duši. S Františkem Kováříkem jsem se setkal ještě jako student… Upoutal mne a oblíbil jsem si ho od první chvíle, třebaže často hrál jen malé postavy. Byla v nich vždycky lidská hřejivost a nefalšovaná srdečnost. Když jsem se potom na Vinohradech stal roku 1938 jeho kolegou, poznal jsem, že to, co v jeho herectví je tak krásné, lidskost, srdečnost, opravdovost, nejsou jen vlastnosti postav, které vytvořil, ale že to vše vyplývá přímo z něho samého.“ Uvedl o Františku Kováříkovi výstižně jeho mladší herecký kolega Miloš Nedbal, později vážený pedagog na pražské DAMU. „Byl to laskavý a mimořádný člověk.“ Ohodnotila krátce svého kolegu také Mila Pačová – Krčmářová. A stejně na něj vzpomínají i další desítky mladších herců, kteří ještě měli to štěstí se s ním osobně potkat, buď na jevišti, anebo později v rámci různých „povídacích“ pořadů v televizi.
František Kovářík byl zkrátka miláčkem okolí. A obětavý byl i ke své rodině. Spolu se svou manželkou Antonií, přivedl na svět dvě děti. Starší dceru Evu Kováříkovou a mladšího syna Jana Kováříka.
Jak již bylo řečeno, divadlo pro něj představovalo životní vášeň, výzvu, poslání, ale i úděl. Byl herec se vším všady a byl na svou profesi náležitě hrdý. Je proto velká škoda, že současná generace mladých herců, (o nejširší veřejnosti pak nemluvě), zná jeho jméno jen koncízně anebo raději přizná, že vlastně vůbec. I když se nám dnes jeho osobnost možná jeví jen jako mozaika malých postaviček, ve skutečnosti šlo o, rozsahem velkého pana herce.
Herce, který na rozdíl od mnoha svých kolegů nezapadl ani po druhé světové válce a věnoval se svému snu, svému životu dál. Ostatně filmy jako Jan Hus, Jan Žižka (kde se naposledy viděl s již vážně nemocnou Mílou Pačovou), Frona, Holubice, Ďáblova past či Honza málem králem z roku 1976 to jen dokazují. A pokud bychom ani nyní přesně netušili, o koho jde, domnívám se, že nakonec už postačí připomenutí jen jedné jediné role. Tou je úloha profesora Hrbolka v legendárním a dodnes oblíbeném komediálním snímku Marečku, podejte mi pero!“ Postava bělovlasého staříka, který tuto slavnou větu pronáší, je totiž František Kovářík. Ten Kovářík, který patří oprávněně mezi legendy prvorepublikového filmu a divadla. Muž, neuvěřitelně pozitivního charakteru a také skvělého kořínku. Jako jeden z mála totiž přežil takřka všechny své vrstevníky. Když v Praze dne 1. října roku 1984 zemřel, bylo mu neuvěřitelných devadesát osm roků. Do stovky mu zbývaly přesně dva roky, neboť se mu přihodila relativně nevšední událost. Zemřel v den svých vlastních narozenin a pohřben je na pražském Vinohradském hřbitově… Skoro by se s nadsázkou chtělo říci, že takhle velkolepý závěr života mohl mít snad jedině mistr František Kovářík…
PhDr. Michaela Košťálová
Zdroj fotografií: csfd.cz, facebook, youtube
