Klenoty První republiky: Františka Plamínková – senátorka, která vždycky byla svá
Historie období tzv. První československé republiky obsahuje bezpočet všelijakých osobností. Od nejvýraznějších, až po ty méně viditelné. Tzn. lidi, kteří se také více či méně podíleli na vzniku samostatného Československého státu a jeho pozdějším chodu, ale historie na ně v průběhu dalších let již takřka zapomněla… K takovým patří především nejrůznější řadoví úředníci či všelijací vedoucí pracovníci ve státní sféře, kteří mohli ve své době vzbuzovat sice respekt, ale pro pozdější generace jejich práce či existence samotná již přílišnou váhu neměla… A tak se na ně postupně zapomínalo… V historii ostatně přežívají především legendy. Zdaleka ne každá taková „legenda“ naší historie byla přitom ve vztahu k jiným legendám, srovnatelně veřejností pamatována. Jednou z osobností, která se právem zařadila mezi prvorepublikové velikány, ale moderní doba na ni vzpomíná (ve srovnání s Miladou Horákovou například) přece jen o něco méně, je Františka Plamínková, prvorepubliková senátorka, politička, učitelka a aktivistka za práva žen… Dáma, na jejíž památku se sice každoročně oficiálně vzpomíná, ale stejně tak i jakýsi „stručný pojem z dějepisu“, o němž nejmladší generace či nejširší veřejnost ví vlastně jen málo… Kdo tedy byla?
Ve svém životě dosáhla poměrně vysokého postavení. Uvědomíme-li si navíc, že šlo o ženu, lze říci, že postavení, na svou dobu přímo velkolepého. Narodila se dne 5. února roku 1875 v Praze, jako třetí a nejmladší potomek manželů Plamínkových. Kdo by však sázel logicky na to, že musela nutně pocházet z movité, či alespoň finančně dobře zaopatřené rodiny, „když ji napadaly takové všelijaké feministické názory“, jimž dávala přednost před klasickým konvenčním životem ženy konce devatenáctého století, mýlil by se. Její otec František Plamínek byl obyčejným obuvníkem. Poctivým a zásadovým, nikoliv movitým. Měl však své názory. Podobně, jako otce Milady Králové (provd. Horákové), zajímalo vždy aktuální dění, zajímal se o dobové potíže a aktuality i on. Za svou choť si zvolil slečnu Františku Krubnerovou, s níž krátce po seznámení a sňatku založil rodinu. Manželé, které k sobě mj. přitahovalo zpočátku i totožné křestní jméno, přivedli na svět před poslední Františkou, dvě dívky. Nebylo proto divu, že oba toužili „na třetí pokus“ po synovi. Františkovi… Jenže osud tomu chtěl jinak a místo syna Františka, přišla na svět Františka – třetí dcera… Otcovy naděje na změnu v domácím prostředí byly sice nenaplněné, ale to jen do doby, než se začalo ukazovat, jak originálním děvčetem a ženou Františka Plamínková je. Na rozdíl od svých sester nemyslela na vdavky či kurzy vyšívání, ale soustřeďovala se od mládí na vzdělání. Absolvovala měšťanskou a obecnou školu, po níž se rozhodla pro kariéru učitelky. Studia tak směřovala na Ústav pro vzdělání učitelek v Praze, kde také úspěšně složila maturitní zkoušku. Rok 1894 ji zavedl do prvního zaměstnání do Tábora, kde nastoupila pedagogickou dráhu, přesto se již po roce vrátila zpět do rodné Prahy, kde působila na měšťanské škole v Praze Bubnech. Mezi předměty, které vyučovala, byly oblasti, pro ženu skutečně netypické – matematika a fyzika. Její všeobecný rozhled byl ale mnohem širší. Především díky aktivnímu samostudiu nasbírala vědomosti i z celé řady jiných oborů, jako například z historie, práva, či umění. Vše skoro nasvědčovalo tomu, jako kdyby se řídila jakýmsi nepsaným pravidlem, že coby žena musí být dvakrát lepší než muži jen proto, aby uspěla… Jenže o Plamínkové se však dalo s nadsázkou říci, že byla lepší i třikrát… Z hlediska moderní doby šlo jednoduše o sečtělý, studijní typ člověka. Její pozoruhodná erudice se stala oblíbenou a Plamínková platila mezi kolegy za uznávanou pedagožku. I kdyby její kariéra bývala skončila na školní úrovni, byla by pravděpodobně historií zapamatována jako jedna z nejschopnějších žen-pedagogů. Jenže na Plamínkovou ve skutečnosti pravý osud teprve čekal.
Již jako učitelka byla svá a nebála se své názory říkat nahlas. Velmi se jí nelíbil například povinný celibát pro ženy učitelky, kterým tehdejší zákon zakazoval vykonávat činnost učitelky, pokud se provdaly a chtěly (měly) mít děti. Musely si proto vybrat buď jedno, nebo druhé. Plamínková spatřovala nespravedlnost především v nastavení zákona, který s podobnou přísností přistupoval pouze k ženám, zatímco muži se směli nejen volně ženit a zakládat rodiny, ale dokonce byl podobný stav u nich společensky poměrně žádaným.
Tak se stalo, že se Františka Plamínková již brzy vložila do veřejného dění a bojovala nejen za práva svých kolegyň učitelek, ale současně se přiřadila i k bojovnicím za ženská práva obecně. Přála si, aby ženy mohly volně studovat, pracovat, zkrátka, aby měly jednoho dne rovnoprávné postavení jako muži. Její názory byly sice leckterým zkostnatělým a tzv. konvenčním názorem považovány za nevhodné, nereálné či nemožné, ale nebyla by to Františka Plamínková, aby nedokázala opak. Velmi intenzívně se roku 1904 podílela na založení Ženského klubu českého, jehož byla nejen tváří, ale i hlavní organizátorkou. Činnost „Plamínkové“ klubu se odehrávala především na vzdělávání žen a rozšiřování jejich obzorů. Pro to, aby byla činnost klubu zajímavá a naplněná, bylo potřeba zajistit co nejpestřejší program, což se hlavní tváři klubu skutečně dařilo. Slovo si na této půdě předávali například Tomáš Garrigue Masaryk s dcerou Alicí Garrigue Masarykovou, Teréza Nováková či Albína Honzáková…
Františka Plamínková se od mládí setkávala a přátelila s manželi Masarykovými a jejich dětmi. Vliv budoucího prvního manželského páru na ni byl mimořádně silný. Dokonce takový, že se někteří historici např. domnívají, že pod tíhou ideální harmonie a dokonalosti, která spojovala Tomáše a Charlottu Masarykovi se rozhodla raději nikdy nevdat. Prý si uvědomila, že šťastné a pravé manželství je jen tam, kde si manželé skutečně rozumí a milují se hlubokou láskou, což je jev vyskytující se zřídka kdy. A manželství z donucení či z nouze? Pro podobný podnik Plamínková zřejmě neměla ani pochopení, ani důvod. Věděla, že společnosti prospěje jinak, než vdavkami a těhotenstvími z donucení. Tedy přesně tím, čím je. Ženou, bojující za větší práva ostatních žen. V roce 1905 byla jednou ze zakládajících členek Výboru pro volební právo žen, které již brzy přineslo své výsledky. Mj. zvolení první ženy – Boženy Vikové – Kunětické do Českého zemského sněmu. I když šlo o týmovou práci, mnoho z aktivit, aby se podobná historická událost vůbec kdy stala, stála na bedrech statné a verbálně takřka geniální Plamínkové, která dovedla pro své záměry okolí přesvědčit. Kromě vzdělané ženy byla i rozenou řečnicí a dobrou literátkou, odkud už byl jen krok k publicistice a politice. Jako redaktorka přispívala do periodik Ženské rady, Časopisu učitelek či Času. Sama také samozřejmě přednášela. Někdy dokonce i tak zapáleně, že prý se o ní TGM jednou vyjádřil ve smyslu, že „Plamínková umí někdy být pořádný plamen.“
Roku 1923 založila tzv. ŽNR, tedy Ženskou národní radu, jíž pak byla po několik let předsedkyní a již od roku 1918 se aktivně věnovala politice coby členka národně socialistické strany. Obliba její osobnosti vzrůstala a ve dvacátých letech se spekulovalo i o tom, že by se mohla stát ministryní, pravděpodobně v resortu školství a národní osvěty. Co přesně se tedy událo, nevíme. Přesto krok do vysoké politiky přece jen přišel. Stalo se tak roku 1925, kdy byla zvolena do Národního shromáždění ČSR jako senátorka.
Kdo by si však myslel, že úspěšný vstup na půdu vysoké politiky přece jen pozměnil její představy a názory, mýlil by se. Plamínková zůstala i v rámci mandátu věrná svým tématům a dále se angažovala v ženské otázce. Jejím ideálem bylo stále především zrovnoprávnění muže a ženy ve společnosti.
Kromě jiného byla například součástí vládní delegace do Společnosti národů a angažovala se například i v oblasti kultury, na což ve svých Pamětech vzpomíná například prvorepublikový ministr školství a národní osvěty – prof. Jan Krčmář. Funkci senátorky vykonávala mezi roky 1925 – 1939. Jako nadšená a zapálená pro Masarykovy ideály také po celou dobu jednala. Vždy hledala spravedlnost a vždy byla svá. Nebála se.
Právě její nebojácnost a osobitost byly nakonec rozhodujícími momenty, které jí přinesly nejen úspěch a výsledky, ale na druhé straně vlastně i neštěstí. Když v roce 1937 napsala otevřený dopis kancléři A. H., v němž mj. uvedla, že: „Považuji za svou lidskou povinnost Vám, pane kancléři napsat s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile Pravda zvítězí.“, bylo více méně obecně jasné, že zrovna Plamínková se nově přicházející době určitě nikdy přizpůsobovat nebude. Na sklonku svého senátorského mandátu odmítla i jakýkoliv přestup do nově vzniklých stran a raději zůstala nezařazenou senátorkou. Po další roky, v nichž roku 1939 vypršel i její senátorský mandát, se pak věnovala především činnosti v Ženské národní radě. Bohužel však jen do jejího zrušení v roce 1942. Plamínková zůstala i nadále věrná Masarykovským ideálům a právě tehdy již byl její osud pravděpodobně i definitivně uzavřen a rozhodnut. Roku 1942 byla uvězněna, a přestože její kamarádka a kolegyně Milada Horáková marně doufala, že se živá ještě někdy vrátí, nestalo se tak. Dne 30. 6. 1942 byla Plamínková v Praze v Kobyliské střelnici zastřelena. Život jedné z nejzajímavějších československých senátorek, která brala svůj post jako životní poslání a nikoliv jako zaměstnání, byl u konce…
Chceme-li si tuto ženu připomenout, lze tak v současné době učinit nejen skrze mnoho knih, ale třeba i zhlédnutím pamětních desek, či snímku Milada z roku 2017, kde roli Plamínkové zahrála zajímavým způsobem herečka Dagmar Bláhová…
PhDr. Michaela Košťálová
