Klenoty První republiky: Franz Kafka – proměny života literárního génia z „Pařížské“
Historie obsahuje mnohdy až neuvěřitelné životní a osudové příběhy. Jsou to mj. i příběhy mnohých umělců, výtvarníků, spisovatelů, vědců či nejrůznějších vynálezců, kteří prožili na jedné straně sice tíživý život, ale i přesto se během něj stihli proslavit, nazvěme to rozumněji – uplatnit. Zažívali postupné stoupání na schůdcích úspěchů a zadostiučinění, a někteří z nich dokonce nefalšovanou slávu, byť třeba až ve stáří. Jenže podobný scénář nevystihuje ani zdaleka osudy všechny. Nezanedbatelnou skupinou jsou zde i tvůrci, jejichž tíživý život byl kompletně věnován na oltář umění či vědy a přece, na rozdíl od jiných kolegů nikam nestoupali. Tedy alespoň za svého života. Zemřeli v bídě, anonymitě či nepochopení a jejich dílo došlo věhlasu, (mnohdy až paradoxní slávy) teprve posmrtně… Jedním z takových osudů byl i život Franze Kafky, geniálního spisovatele, jehož život byl rodiči od narození vlastně tak skvěle naplánovaný, až se omylem stále více proměňoval v tíživou šedou noční můru… Na druhou stranu ale „můru“, která ze sebe vydala jedny z nejúžasnějších literárních plodů…
Franz Kafka (vl. jm. Anšel), rodilý Pražan, se narodil dne 3. července (znamení Raka) roku 1883 na pražském Starém Městě, jako jedno ze šesti dětí manželů Kafkových. Jeho otcem byl Hermann Kafka (1852 – 1931) – židovský velkoobchodník v oblasti galanterie (tj. oděvní doplňky), rodově pocházející z jihočeského Oseka a české národnosti byla, v podstatě i Franzova matka Julie Kafková (1856 – 1934), rodným jménem Löwy, která pocházela z Poděbrad. Rodina se často stěhovala, ale v Praze, zdá se, nalezla na delší dobu svůj klid. Kromě Franze, měli spolu manželé Kafkovy ještě potomky Ottlu Kafkovou, Valli Kafkovou a Elli Kafkovou. Jak Rodiče, tak samozřejmě i děti se sice narodily ještě do plného Rakouska-Uherska, kdy se termín „Čech“ příliš neřešil, nicméně doklad o území, kde se jednotliví členové rodiny narodili, hovoří docela jasně. Kafkovy byli Češi. Jenže… Patrně z důvodu, že v jejich rodině nikdy nepanovalo žádné velké bohatství ani úplný klid, usilovali rodiče především o to, aby se jednou dobře dařilo jejich dětem, především pak mladému Franzovi. Právě proto se Hermann Kafka, dlouhou dobu se rozhodující mezi příklonem spíše k češství či spíše němectví, rozhodl dát svého syna nakonec na studia, ale výhradně německá, která se zdála být v tehdejším Rakousku – Uhersku, přece jen perspektivnější. Německý jazyk se tak stal Kafkovou mateřštinou, přestože byl rodilý Pražan a Čeština, kterou mimo to ovládal na stejné úrovni, jako Němčinu, byla jeho srdeční záležitostí. Tolik alespoň na základní vysvětlení mnoha otázek, které se pojí s Kafkovou národností či s jazykem, ve kterém povětšinou tvořil.
Mladý Kafka byl od dětství zvídavý a přemýšlivý, byť v kontrastu ke svému vždy vitálnímu otci, spíše tak trochu neduživý. I to možná rozhodlo o budoucí Kafkově kariéře, která měla být tzv. „kancelářská“. Jak se říká: „Malé svaly/velký rozum“ bylo, v nadsázce a humoru řečeno, vodítko, které Kafku přivedlo až na studia pražské Právnické fakulty. Zrovna práva sice jeho cílem být nemusela, nicméně s jeho postavou a chatrným zdravím bylo jasné, že jakákoliv těžká manuální práce nemůže být pro něj. Ještě před nástupem na Univerzitu v Praze vystudoval Německou chlapeckou obecnou školu v Masné ulici (to mezi roky 1889 – 1893), a později Německé státní gymnázium. Teprve mezi roky 1901 – 1906 absolvoval již zmíněná studia vysokoškolská na PF UK, tehdy ještě na tzv. německé Karlo-Ferdinandově univerzitě… Studia zakončil rigorózním doktorátem JUDr. a s klidným svědomím ho mohla čekat kariéra v tehdejší justici.
Našlápnuto měl skvěle, přesně tak, jak jeho rodiče doufali. Jenže potíž nastala v okolnosti, že Kafka sám se nikdy jako právník necítil a už vůbec se necítil jako kancelářský či jiný zaměstnanec. Již během studií se totiž rozvinula jeho umělecká duše, která ho vedla postupně stále více k literatuře, ale současně i k poměrně nepříjemným psychickým stavům, během kterých trpěl neustále nějakou nespokojeností, neboť studovaný obor ho neustále předurčoval srovnávat se s lidmi, se kterými se on sám srovnávat vlastně ani nechtěl. Kromě práv proto během studií navštěvoval třeba i přednášky z oblasti dějin umění a zajímal se historii staré Prahy či jazyky. Jeho prvním zaměstnáním byla práce u pojišťovny Assicurazioni Generali na Václavském náměstí, ale traduje se, že prý se mu do tohoto místa příliš nechtělo. Ať už vše proběhlo jakkoliv, jisté je, že mladý Kafka se zde po nějaký ten rok neztratil a zajímavé muselo být i ohodnocení, díky kterému mohl na nějakou dobu bydlet v jednom z bytů pražských staroměstských novostaveb. Mimo zaměstnání se totiž právě tou dobou v tichosti luxusních stěn dnešní pražské Pařížské ulice (dříve Mikulášské třídy), kde Kafka bydlel, vytvářela jeho ojedinělá a dnes legendární literární osobnost. Psal a psal hodně. I když mnoho z toho, co zamýšlel napsat, jednoduše nedokončil anebo z nějakého důvodu nepovažoval za dobré, pouštěl se do díla stále znovu a se stále větším nasazením. Jeho fantazie byla hluboká a inspiraci bral, věřme-nevěřme, právě z nejbližšího okolí… Především z absurdit všedního života, které se na člověka jako kulisa z továrny na sny usmívají, aby ho záhy uzemnily nějakou nepředvídatelnou ranou… A tak nějak Kafka i cítil a uvažoval. Přestože v jeho případě nešlo o žádného hledače senzací a život se naopak snažil až moc pečlivě prožít správně, přesně dle dobových konvencí, osud mu příliš nepřál. Společnost po roce 1918 německy píšícího autora docela logicky příliš nevyhledávala a chatrné zdraví pak doslova dotvořilo dílo zkázy. I přesto Kafka na svých dílech pracoval a doma, ve zdraví a později i nemoci psal… Když už nic, pak jednu věc věděl dobře. Že je spisovatel… Tak vznikala celá řada, dnes legendárních děl, z nichž konkrétně k dílu Proměna, se ještě později vrátíme.
V osobním životě byl, na spisovatele, až nepochopitelně klidné povahy. Vždy se snažil dodržovat dané slovo, nepil alkohol ani kávu, nekouřil a snažil se i zdravě jíst. Dokonce takovým způsobem, že odmítal i maso. Přesto jeho slabá tělesná schránka poměrně brzy „chátrala“ a nepomohlo tomu ani to, že se v podstatě vyhýbal i vztahům. Byl sice několikrát zamilovaný a dokonce dvakrát uvažoval o zásnubách, ale z jeho známostí pokaždé z nějakého důvodu sešlo. Julie Wohryzková, Dora Diamantová či historicky známá česká novinářka Milena Jesenská, byly dámy, které patřily k jeho nejbližším známým, přesto se známost ani s jednou z nich nedokázala proměnit na vztah či manželství. Důvodů bylo mnoho, u Mileny Jesenské například to, že v době přátelství s Franzem byla již vdanou paní… Na Kafku později navíc těžce dolehla finanční krize a i jeho zařazení coby nájemníka z Mikulášské třídy, začínala být minulost. Pak přišel rok 1917 a propuknutí jeho dlouhodobé plicní nemoci, s níž sice statečně roky bojoval (7 let), ale nakonec jí vyčerpaný a zesláblý podlehl. V posledních měsících svého života prý již nemohl mluvit a komunikace s ním musela probíhat skrze psaný text na papír… Když pak zemřel, slehla se na chvíli tak říkajíc zem i po jeho díle, které mělo být, jak si údajně sám přál, určeno spíše k likvidaci. Ale nestalo se… Jeho letitý kamarád Max Brod byl jiného názoru a rozhodl se naopak Kafkovu literární pozůstalost vydat. Teprve tehdy se otevřel naprosto nový svět a spolu s ním i pohled na spisovatele, který byl až donedávna přehlížen…
Ke knižním debutům FK patří například dílo Breviář dámský z roku 1909 či Rozhovor s opilcem z téhož roku. Zajímavá jsou také díla Velký hluk (1912) nebo Rozjímání (1913). Mezi Kafkovy slavné knihy patří mj. díla Zámek či novela Proměna. Když se právě u Proměny podíváme, ku příkladu na současná hodnocení knihy, zjistíme, že mnoho odborníků se shoduje na názoru, že kdyby býval Kafka nenapsal už nic jiného než Proměnu, byl by stále stejně významný a slavný. Novela, která popisuje život obchodního cestujícího Řehoře Samsy (úředníka), původně oblíbeného pracovníka, který je o sympatiích svého okolí přesvědčen až do doby, kdy nadejde moment fatálního rozhodnutí, je dílem, které je takřka nadčasové. Ukazuje a usvědčuje totiž společnost z tolika „oblíbených“ vlastností, jako je sobeckost, nedospělost, strach z odpovědnosti nebo nerozhodnost. Řehoř Samsa je úspěšný úředník, živící svou rodinu, včetně vlastního otce. V práci je oblíben a doma též. Ostatně, aby nebyl, když všechny přítomné finančně zaopatřuje. Tak jde děj až do chvíle, než se jednoho dne, z ničeho nic, probudí ve své posteli proměněn. Není už člověkem, ale, stane se z něho hmyzí mutant, velký brouk, který má navíc ještě potíž s komunikací s lidským druhem, i když uvnitř těla je to stále stejně myslící a zdravý člověk. Tehdy vyvstane otázka: „Jak dál?“ Zděšená rodina, která se obřího brouka vlastně štítí, proto stále přemýšlí, co s ním, a k čemu je, když už nemůže chodit ani do práce? A tak se vymýšlejí všelijaké scénáře. I když by se nejraději Řehoře zbavili hned, neučiní tak a nechají ho dny a týdny zavřeného v jeho vlastním pokoji, kam však za ním téměř nikdo nechodí a pokud, pak jen proto, aby tam k „nepotřebnému“ něco dalšího nepotřebného, odložil… Situace se záhy ještě více zhoršuje a příběh dobře nedopadá… Pro zajímavost připomeňme, že smutné existencionalistické dílo Proměna, napsal autor ještě coby nájemník bytu dnešní Pařížské třídy, což je, vzhledem k současné image ulice coby neluxusnějšího místa v Praze, až paradoxně romantické.
Právě podobným stylem psaní se Kafka vyhranil nejen ve vlastní době, ale především ovlivnil celou řadu dalších spisovatelů, kteří se snažili jít v jeho stopách. Nenáročné příběhy, jejichž postavy působí pohádkově, ale přesto v sobě nesou nejhlubší a nejtemnější pravdu o lidském světě dospělých a jeho povrchních hodnotách, se staly inspirací… A, jak již bylo řečeno, bohužel ani život samotného autora nebyl nikdy uspořádaný, přestože a priori uspořádaným být měl, a to od samého počátku… Ale nebyl. Bída a především nemoc jej zastihly již ve třiceti a v necelých jednačtyřiceti, dne 3. června roku 1924, Franz Kafka na následky tuberkulózy zemřel.
Co bylo na jeho literárním díle nejvýznamnější, už dnes víme. Víme ale, co bylo naopak na jeho životě nejsmutnější? Osobně bych dodala, že především nulové povědomí o vlastní budoucí hodnotě a smrt takřka v anonymitě. Jakýkoliv tvůrce (umělec) může za života prožít ledacos krutého. Jenže… Umírá-li však takový člověk nakonec skutečně s vědomím, že veškeré úsilí bylo marné a po jeho díle stejně nikdy „neštěkne ani pes“, protože on sám byl ve společnosti „nikdo“, je to vlastně to nejhorší, co se může takovému člověku přihodit. Kafkovi, dnes legendě dějin literatury se to bohužel přihodilo, třebaže nebyl prvním ani posledním umělcem (tvůrcem) podobného osudu. A to je nanejvýš děsivá bilance…
PhDr. Michaela Košťálová
