Klenoty První republiky: Jan Pivec – mistr jemně ironického humoru
Jan Pivec, (rodným jménem taktéž Jan Pivec), patří k tzv. druhé generaci starých prvorepublikových herců. Ač máme jeho jméno spojené především s obdobím předválečných filmů pro pamětníky, jeho umění zasáhlo i pozdější tvorbu šedesátých a sedmdesátých let. Generačně tak spadá mezi umělce, jakými byli například Adina Mandlová, Věra Ferbasová, Lída Baarová, Ladislav Pešek či Eva Klenová. Na rozdíl od řady svých stejně starých kolegů se však právě on dovedl již v raném věku přehrát do rolí starších, charakterních, ale i všelijak poťouchlých staříků a mužů, kteří tak říkajíc „dohání, co v mládí zameškali“. Svým naturelem nikdy nebyl klasickým milovníkem ani záporným hrdinou, ale více, než tzv. „klaďasové“ mu přesto seděli především psychologicky komplikovaní muži. Byli to tzv. puntičkáři, nóbl podvodníčci anebo třeba věčně nespokojení staříci… V takovém rozložení měl jeho výkon formálně blízko například ke kolegovi Jaroslavu Marvanovi, specialistovi na staré, rýpavé muže již od svých třiceti let… Přesto byl Jan Pivec jedinečný a svou jedinečnost si uměl po celý herecký život velmi dobře pěstovat.
Jan Pivec se narodil dne 19. května roku 1907 v Praze na Vinohradech do rodiny zámečníka a nožíře Jana Pivce staršího a jeho manželky Františky Pivcové. Šlo o průměrně zabezpečenou rodinu, která se nevyznačovala žádnými výstřednostmi ani ničím, co by mohlo tak říkajíc „stát za slovo“, anebo kohokoliv vyvádět z míry. Jak Františka, tak především Jan, milovali ve volném čase divadlo, klasickou hudbu a operu. Přesto se žádnému hudebně dramatickému povolání nikdo v jejich rodině nikdy vážně nevěnoval. Herectví, které se stalo jejich jedinému synovi nakonec osudným povoláním, tak platilo pouze za rodinný koníček. Je přitom zajímavé, že oba rodiče svého malého syna k divadlu a hudbě vědomě vedli, přesto jeho profesní budoucnost spatřovali někde docela jinde. Jako malý chlapec navštěvoval Jan Pivec ml. hodiny hraní na housle a dokonce se učil i zpěvu. A když svému tatínkovi občas předvedl něco i ze svého „komediálního“ umění, byl vždy pochválen. Maminka mu zase odhodlaně sháněla již zmíněné hodiny hudební výchovy. Přesto, když nadešel okamžik zlomu a mladý Jan se měl rozhodnout, kam dál na studia, bylo v rodině rozhodnuto, že půjde o obchodní akademii. Syn své rodiče, ke kterým byl celoživotně fixovaný, uposlechl, ale jen na chvíli. Počty mu činily potíže a výhled na budoucí profesi, kterou měla být pozice účetního v nějakém zavedeném obchodě, ho děsila. Z, rodiči dobře vymyšlené profese, nakonec sešlo a Jan Pivec už za studií utíkal raději k divadlu. Jeho prvním angažmá bylo účinkování ve vinohradském ochotnickém spolku Vavřín a posléze v divadelním spolku Karla Hroudy. Tak ubíhal čas až do roku 1927, kdy přešel do společnosti Oldřicha Nádhery. Právě tam si začalo okolí Pivcova talentu a zvláštního charisma, které činilo jeho role naprosto autentickými a jedinečnými, všímat. Jana Pivce si zde vyhlédl i profesor pražské konzervatoře Jaroslav Hurt, kterému se nakonec podařilo, získat pro svůj „nový objev“ nejen nové role, ale především stipendium z Vojanovy nadace, aby mohl coby mladý talent nastoupit na studia konzervatoře, neboť neměl ve svém, již vyšším věku nikoho, kdo by ho mohl na studiích finančně podporovat. Vše ale dobře dopadlo a Jan Pivec mohl mezi roky 1927 – 1930, v relativním klidu, studovat. Prostředí, ve kterém se náhle ocitl, bylo ostatně nanejvýš inspirativní samo o sobě. Jen výčet jeho spolužáků z ročníku, kam patřila například jména Hany Vítové, Marie Glázrové či Nelly Gaierové, hovoří za vše.
Jestliže první kroky k hereckému světu byly pro Jana Pivce složité, snad možná i všelijak nepřehledné, pak jeho další kariéra bylo přímočará. Dokonce tak, že by mu ji jistě mohl nejeden kolega z branže, v koutku duše, tiše závidět. Vystudovat konzervatoř totiž nikdy nezaručovalo automatický úspěch. To ví každá generace herců, kterou vždy utváří jak ti slavní, tak i ti, kteří upadli z různých důvodů do zapomnění, popřípadě ze své profese raději sami ustoupili, protože třeba nedostali vhodnou příležitost. Tu Jan Pivec dostal ihned v roce 1930 po absolutoriu konzervatoře. Pro angažmá si ho totiž vyhlédlo Slovenské národní divadlo v Bratislavě, kde setrval jen čtyři roky, aby poté rovnou přešel do pražského Národního. Za jeho přijetím do ansámblu Národního divadla v Praze, stál obávaný, ale i talentovaný umělecký ředitel Karel Hugo (Bakule) Hilar, který si Pivce sám vyžádal. Smlouva se uzavřela a mladému Pivcovi se tak rázem dostalo cti, jaké se jiní herci mnohdy jen klopotně po léta domáhali. Například Pivcova generačně starší kolegyně z ND Míla Pačová – Krčmářová se k Národnímu divadlu dostala sice ve stejný rok, ale za docela jiných podmínek, kdy musela veškerá mladá léta strávit napřed přecházením z jedné ochotnické společnosti do druhé, dále pak postupovat přes Švandovo a Vinohradské divadlo, aby nakonec došla ve velmi zralém věku až sem, do Národního. Nebyla přitom jediná, kdo mohl říci, že angažmá u Národního přišlo teprve s věkem a „za odměnu“. Pivec měl však to štěstí, že se na nejváženější česká prkna dostal prakticky ihned. Nutno ovšem podotknout, že si této životní události nikdy nepřestal vážit a umělcovy brilantní herecké výkony pokaždé potvrzovaly, že jeho výběr byl pro první pražskou scénu více, než správný.
Co se rozhodně stalo doménou Jana Pivce od začátku, byla jeho ztvárnění Shakespearovských rolí, v nichž exceloval. Po pár letech dokonce natolik, že svým uměním oslnil i britské a americké teatrology, kteří umístili po zhlédnutí jeho představení, jeho fotografii do Shakespearovského muzea ve Stratfordu, a to přímo vedle fotografií slavných tamních Shakespearovských herců. Jan Pivec dovedl zkrátka svým rolím vtisknout to pravé charisma, jaké se nedá naučit. Mnozí jeho kolegové se také shodli, že role, které byly jeho doménou, bylo nereálné ještě po mnoho let jakkoliv pře-obsadit, protože nikdo nikdy nebyl tak dobrý, jako Jan Pivec. „Ten, kdo chce hrát Jaga v Shakespearově Othellovi po Janu Pivcovi, je šílenec.“ Pronesl kdysi jeho herecký kolega Miroslav Horníček. A nebyla to role jediná. Další Pivcovou legendární úlohou byla například role Falstaffa ve Veselých paničkách windsorských. Pivcův úspěch v podobných postavách byl excelentní, přesto si ho prý sám nikdy zcela neuvědomoval. Když se totiž anglicky hovořící teatrologové vyptávali, jakouže analýzou ke svým úlohám jde, krčil prý jen rameny. Žádnou totiž nikdy neprováděl. Pouze dovedl své role tak říkajíc správně „nacítit“ a poté dál předat.
Úspěch nezaznamenal jen jako divadelní herec, ale stejně tak i herec filmový. Před kamerou se poprvé objevil ve snímku Pancéřové auto z roku 1929, kde obdržel úlohu, vzhledem k jeho původně rodiči zamýšlené profesi, komickou, a to roli bankovního úředníka. Zhostil se jí však skvěle a tak ani o další filmové nabídky nebyla nouze. V roce 1935 se objevil jako Král ve snímku Milan Rastislav Štěfánik a o rok později coby humorná postava v komediálním snímku s Hugo Haasem v hlavní roli – Velbloud uchem jehly. Nehrál však žádného seriózního chlapce, ale zbohatlého rozmarníka, který neví, čím ještě by se zabavil… Podobně zabarvenou roli si zahrál i v roce 1939 v komedii Příklady táhnou s Růženou Naskovou v hlavní roli. Zde Pivec vítečně ztvárnil postavu podvodného prodejce falešných obrazů, který se snaží starou, ale movitou babičku (Růžena Nasková) obrat o peníze. Jako znalec Kolář ji proto opakovaně navštěvuje v jejím sídle a chce jediné, peníze…
Podobně, jako jiní herci, nevyhýbal se ani Jan Pivec rolím malým. Byť by mohl, velké ego mu bylo v tomto směru cizí a rád se chopil i té nejmenší role. Taková přišla třeba v roce 1941 ve snímku Preludium, kde se mihl jako oponář Tonda v divadle.
Nesmrtelné filmové role však na Jana Pivce teprve čekaly. Jednou z nich byla úloha hudebníka Jiřího Tůmy v komedii s Natašou Gollovou v hlavní roli – Hotel Modrá Hvězda. Komediální trio: Pivec, Pešek, Novotný a jejich hlášky si dodnes vybaví každý, kdo tento film alespoň jednou viděl. Chudí umělci, kteří bydlí nedovoleně ve zchátralém a opuštěném Hotelu Modrá Hvězda a nemají ani na jídlo, proto si vzájemně půjčují i svršky a spodky od obleků a pyžam, rozesmějí dodnes. Ostatně, vždyť Pivcovo večerní sako, kombinované s kalhotami od pyžama bylo jednoduše dokonalé!
Mistrem před kamerou se však stal v roce 1942 a to komedií Muži nestárnou se Zitou Kabátovou v hlavní roli. Zde Jan Pivec naplno rozehrál svůj um, ztvárnit jak muže mladého, tak starého a přesto stále něčím svěžího. Jeho role pana Stáni Jarského, který se postupně zamiluje do několika slečen z jedné rodiny /babičky, matky (její dcery) a dcery (její vnučky)/ se právem stala legendou českého prvorepublikového filmu. Stejně tak, jako slavná hláška Zity Kabátové: „Dejte mu ji! Dejte mu ji, nebo si ten člověk počká na ještě jednu generaci!“
Slavnými byly i jeho komediální dvojice sehrané spolu s kolegou z Národního divadla Ladislavem „Lálou“ Peškem. Takovou ztvárnil například pro film z roku 1944 U pěti veverek s Mílou Pačovou – Krčmářovou v hlavní roli. Oba herci zde skvěle sehráli chudé malíře, kteří jsou trnem v oku noblesní a panovačné majitelce domu U pěti veverek (M. Pačová). Jejich jedinou záchranou je, získat peníze prodejem malířských děl – proslavit se. Jenže to se nějakou chvíli neděje a tak přichází na řadu nejrůznější slovní tahanice, v nichž excelují nejen Pivec s Peškem, ale i Míla Pačová. Malíři Rezek (Pivec) a Holec (Pešek) nakonec zvítězí a dostane se jim nejen zasloužené umělecké slávy, ale i pokoření jejich povýšené soupeřky Filomeny Houbičkové (M. Pačová). Zajímavostí tohoto snímky je i to, že se zde Jan Pivec potkává se svou manželkou Janou Romanovou, s níž tak tvoří zamilovanou dvojici i ve filmu…
Zajímavé role přináší i padesátá léta. Tady stojí za zmínku snímky z trilogie o české husitské době Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem z let 1954, 1955 a 1957, kde si Pivec zahrál působivou roli krále Zikmunda Lucemburského.
Jinou filmovou legendou s hlavní rolí, určenou přímo pro Jana Pivce, je pak snímek Příběh dušičkový z roku 1964, kde již postarší herec obdržel roli vysloužilého a stále nespokojeného oficiála Konopky. Muže, který pro jízlivost nejde daleko a celé okolí častuje nejrůznějšími kousavými komentáři. Jeho typické „Jéééééžišmarjááá“, které v této roli pronáší snad více, jak stokrát a to v nejvšemožnějších situacích, pobaví každého, kdo film viděl.
Jan Pivec ztvárnil jak na divadle, tak i ve filmu více, než stovku nejrůznějších charakterů. Pro divadlo měl zkrátka správný „obal“. Nemusel se ani příliš snažit. Mnohdy postačil tón jeho hlasu, grimasa, se kterou vyjádření pronesl a divák už věděl, že je to ono… Byl hercem s nadáním od přírody. Méně úspěšným byl však v soukromém životě.
Jak již zaznělo výše, od dětství byl jako jedináček velmi fixován poutem s rodiči. Dlouhá léta díky tomu ani neuvažoval, že by měl zakládat jinou rodinu, než tu, ze které sám pocházel. Jeho otec Jan navíc brzy zemřel a jemu logicky nezbylo nic jiného, než pečovat o pozůstalou matku. Spolu s pochopitelnou péčí o rodinnou příslušnici ovšem utíkaly i roky. Jeho parketou nebyly ani bleskové vztahy a tak se raději všem svým ctitelkám i kolegyním obloukem vyhýbal. Tak šla doba až do roku 1943, kdy se po krátké době rozhodl, uzavřít manželství s krasavicí tehdejší doby – herečkou Janou Romanovou. Zajímavé bylo i to, že se do ní zamiloval již při natáčení filmu Muži nestárnou, kde měla být zamilovaná i jeho filmová postava. Nemusel proto ničeho předstírat. Manželství, jako vystřižené z filmového románu ovšem dlouho nevydrželo. Již v roce 1948 se Jana Romanová rozhodla pro emigraci do Anglie a v manželství došlo po dohodě k rozvodu. Přesto se Jan Pivec pokusil oženit podruhé i potřetí. Druhé manželství i rozvod prožil s Taťánou Pivcovou a poslední, již šťastné s Věrou Pivcovou, účetní Národního divadla. Jistá ironie ho tak nakonec zavedla k ženě v profesi, jaká měla být původně profesí jeho. Všechna jeho manželství ale zůstala bezdětná.
Ač zásadně nekouřil, nikdy nefandil alkoholu a v jídle i celém svém životním stylu býval střídmý, šetřivý, až lakomý, jeho zdraví příliš dobré nebylo. Na stáří jej postihlo srdeční astma a údajně trpěl i ucpáváním cév. Náročnost jeho nemocí byla postupně natolik vážná, že mu znemožnila hrát. A neradostné byly i poslední dny jeho života, které strávil ve Vinohradské nemocnici v Praze, kde také dne 10. května roku1980 zemřel…Posledním paradoxem jeho osudu byl fakt, že pohřeb, který mu byl následně zajištěn, připadl na den jeho narozenin, tedy na 19.5.1980, čili den, kdy by býval oslavil sedmdesáté třetí narozeniny…
S osobností Jana Pivce odešla z tehdejší divadelní a filmové scény osobnost velkého formátu. Formátu, jaký se jen tak nerodí….
PhDr. Michaela Košťálová
