Klenoty První republiky: Jiřina Petrovická – dáma s podmanivým hlasem, který propůjčila i Zlé královně ze Sněhurky
Mezi plejádu známých prvorepublikových osobností, spadá i celá řada umělců, jejichž kariéra sice vznikala za dob první republiky, ale současně přesáhla až do pozdního dvacátého století. Jiřina Petrovická, elegantní umělkyně, u níž je tak trochu škoda, že ji mají mnozí lidé zafixovanou především z některých filmových rolí let osmdesátých, k takovým osobnostem patří. Už jako děvče toužila po dráze divadelní herečky a z hvězd své doby obdivovala pozdější hereckou kolegyni z pražského Národního divadla Růženu Naskovou. Podvědomě snad cítila, že by se v některých ohledech mohla stát její „pokračovatelkou“, což nebylo nereálné. Naskové se Petrovická blížila nejen barvou hlasu – sytým altem, vášní pro práci v Rozhlase, ale třeba i, na tehdejší dobu nezvyklou, přes 170 cm vysokou postavou. Co však herečky na druhé straně dělilo, nebyla jen rozdílná data narození a hloubka zkušeností, ale i celkové zaměření repertoáru postav. Zatímco Nasková prošla přímočarým vývojem od naivek po starostlivé tetičky, kde „zakotvila“, mladší Jiřina Petrovická dokázala naopak brilantně zacházet s postavami žen svůdných, temných i záporných, k čemuž ji předurčoval nejen pozoruhodný hlas, ale i půvabný, ostře řezaný obličej, za jehož skvělou mimikou stála, krom talentu, také inspirace její učitelkou herectví – Mílou Pačovou.
Jiřina Petrovická, rodným jménem Jiřina Žemličková se narodila dne 30. ledna roku 1923 v Pardubicích, ve znamení Vodnáře. Své dětství však strávila převážně v Přelouči, konkrétně v přeloučské záloženské budově, kde Žemličkovi bydleli, a která oplývala jistou architektonickou zvláštností. Byly jí speciální divadelní prostory, do kterých měli přístup nejen místní ochotničtí herci, ale i malá Jiřina, které svět umělců už jako dítěti doslova učaroval. Chodila je pozorovat. Přesto, ač se později stala jednou z deklamačně nejvytříbenějších hereček, nebyl paradoxně samotný přednes herců na jevišti tím, co malé děvče kdysi zaujalo. Vlastně naopak. Prim sehrála hravá líčidla, paruky, kostýmy a rekvizity. Jiřinu totiž na herectví fascinovalo především to, že jako jeden z mála oborů člověku umožňuje, být alespoň na chvíli někým jiným. Tehdy poprvé zatoužila, stát se herečkou a dětský sen ji od té chvíle neopustil. Dokonce ani po rozvodu rodičů, kdy se spolu se svou sestrou a matkou společně přestěhovala do Prahy, a nastoupila studia Dívčího učitelského ústavu (Křižovnická ul.). Čas běžel a zatímco se Jiřinina matka znovu provdala, tentokráte za pracovníka Zemského úřadu Františka Petrovického, ona zdárně odmaturovala. O dráze pedagožky přesto neuvažovala. V Praze ji ještě více, než kde jinde, pronásledoval sen o herectví. Chodívala sledovat představení do Národního divadla a zakoukala se do hereckého umění Růženy Naskové, kterou považovala za vzor. Proto, se souhlasem matky i nového otce Františka Petrovického, pak vznesla přání, přihlásit se na studia konzervatoře.
Vytouženou divadelní školu ale nakonec nenastoupila, i když by přijímací zkoušky pravděpodobně zvládla. Už v mládí měla zvučný hlas, dovedla mluvit a hlavně ovládala zpěv. Osud jí však přinesl jinou možnost. Zatímco její pozdější kolegyně Růžena Nasková, kterou mladá Jiřina mezi tím v Praze požádala dopisem o radu, upřednostňovala zřejmě variantu konzervatoře, její soukromá učitelka herectví Míla Pačová (Naskové kolegyně z půdy ND), byla naopak pro nějaké okamžité angažmá. Ideálně třeba to, které se v tu chvíli náhodně uprázdnilo v nedalekém kladenském divadle. Mladá Jiřina se rozhodla poslechnout radu Míly Pačové, a o zmíněné místo představitelky dívčích rolí se ucházela. Nedoufala, že by to mohlo dobře dopadnout, ale uspěla. Na prkna, co znamenají svět, tím nastoupila již v roce 1942 a debutovala v úloze Selmy ve hře „Chléb na Niskavuori“. Umělecké jméno Petrovická si pak zvolila podle příjmení svého otčíma.
Svou učitelku herectví Mílu Pačovou – Krčmářovou, potkala mladá Jiřina Petrovická poprvé v závěru třicátých let v Třemošnici, kde vedli manželé Krčmářovi na své letní vile umělecky rušný život. Nadšená a talentovaná malířka Pačová byla v Železných horách jednou z nejznámějších malířů, takže potkat ji celou od barev, s plátnem a štětcem v ruce, jen tak na veřejnosti, nebylo výjimečné. A protože do Třemošnice jezdívali na rekreaci občasně i manželé Petrovičtí, bylo jen otázkou času, kdy se obě ženy potkají. Zajímavé přitom je, že tehdy mladinká Jiřina, nezaujala Mílu Pačovou při prvním setkání ničím s divadlem spjatým, nýbrž vizáží. Známé malířce a herečce v jedné osobě, se líbily její rysy v obličeji a tak paní Petrovické nabídla, že by mohla dcerku portrétovat. Slovo dalo slovo a Míla Pačová se Jiřině stala nakonec nejen známou, ale i učitelkou divadelní profese. Právě od ní se Petrovická naučila ovládat expresivní obličejovou mimiku i určitá výrazová gesta, třebaže styl mluvy jí zůstal i nadále blízký způsobu projevu Růženy Naskové. Ostatně, kdo si z filmů pro pamětníky dovede všechny tři ženy alespoň trochu vybavit, jistě potvrdí, že na uměleckém projevu Jiřiny Petrovické bylo zajímavé mj. právě to, že ač svébytný, určitou inspiraci „Pačovou a Naskovou“ nesl.
Po úspěšném debutu v Kladně, pokračovala herecká dráha Jiřiny Petrovické lineárně dál. Během několika let prošla několik divadelních scén, až v roce 1951 přišla nabídka, jíž nelze odmítnout, a sice vstup na půdu pražského Národního divadla. Nadšená Petrovická samozřejmě neodmítla, čímž se přidala nejen do skupiny skvělých prvorepublikových herců (Pešek, Pivec, Smolík, Waleská, Baldová, aj.), ale samozřejmě i ke svým vzorům – Naskové a Pačové. Spolu s Mílou Pačovou si pak zahrála například roku 1954, a to hned ve dvou hrách. V Ideálním Manželovi z pera Oscara Wildea či v Morálce paní Dulské od Gabriely Zapolské, v jejíž titulní roli excelovala coby protivná a chamtivá paní Dulská právě Pačová. Po vzoru Růženy Naskové se Jiřina Petrovická zajímala, mimo divadlo, například i o práci v Rozhlase, ve které posléze dosáhla coby oblíbený „hlas z rádia“ skvělých výsledků.
Velkou kapitolou umělecké tvorby Jiřiny Petrovické bylo i filmové herectví. Před kamerou nepůsobila sice často, ale pokud už, šlo obvykle o zajímavou postavu. Jejím filmovým debutem byla role nespokojené dívky na večírku, objevující se roku 1943 v komediální detektivce Čtrnáctý u stolu. Nicméně, už o dost výraznější úlohu získala ve snímku Muži bez křídel z roku 1946, kde ztělesnila elegantní mladou sekretářku. Roku 1948 se objevila v roli zdravotní sestřičky ve snímku podle předlohy Karla Čapka Krakatit a téhož roku se mihla třeba i ve filmu Případ Z-8. Zajímavou, byť charakterem spíše divadelní postavu, získala ve snímku Strakonický dudák z roku 1955, kde coby vládkyně víl uplatnila především deklamační umění.
Jedna z nejlepších, ač ne zrovna z nejdelších rolí pro film, přišla k Jiřině Petrovické s rokem 1966, kdy jako elegantní, ale chamtivá obchodnice s obrazy Anna Jůzová, oživila černobílý detektivní snímek, odehrávající se v zámeckém prostředí mezi sběrateli umění – Nahá pastýřka. Originálním pojetím nepřehlédnutelné a hlavně nepřeslechnutelné Anny Jůzové tehdy Petrovická definitivně ukázala, že záporné postavy, jimž dovedla vdechnout jedinečný půvab a život, byly skutečně jednou z jejích hereckých „parket“, obzvlášť pak ve zralém věku.
Sedmdesátá léta přinesla zvrat především v námětech filmů. Pokud však nyní odhlédneme od jakékoliv politiky, lze říci, že nejvýraznější postavu – a to přímo hlavní roli, získala Jiřina Petrovická v této době roku 1975, a to v dramatu s názvem Tobě hrana zvonit nebude. Vykreslená postava tvrdohlavé právničky Olgy Ronešové, byla Petrovickou zahrána elegantně, k čemuž napomáhalo i zdařilé kostýmní a maskérské umění, které z postavy učinilo
skrze šaty, pečlivě načesaný účes a celkovou vizáž elegantní dámu. Téhož roku Petrovická zaujala i v oddechovém komediálním příběhu Svůdnice na šest, kde získala roli elegantní paní Jiřiny Kukačkové, manželky nevěrného záletníka pana Kukačky (M. Kopecký).
Jiřina Petrovická se později objevila i v několika dalších filmech a seriálech. Přesto postavy, do kterých byla na konci sedmdesátých a v osmdesátých letech obsazena, již jen málo odpovídaly jejímu typu, a stejně, jako celá řada starších herců, se nakonec už ani ona do některých pozdějších rolí vizuálně příliš nehodila. Buď jak buď, i ve vyšším věku šlo pořád o umělkyni, vzešlou z prvorepublikových vzorů, které seděly nejlépe buď role velkých dam, sebevědomých žen nebo elegantních paniček…
Kromě divadla a filmu se Jiřina Petrovická věnovala také zpěvu a dabingu, kde zanechala rovněž nesmazatelnou stopu. Dobovým hitem se stala píseň s názvem Plují lodě do Triany, jíž nazpívala svým sametovým altem, který rovněž dobře uplatnila i v dabingu. Jako dabérka se stihla zabývat dokonce desítkami různých postav, z nichž pozoruhodná je například animovaná Zlá královna (Evil Queen) v Disneyho filmu Sněhurka a sedm trpaslíků, (jehož první český dabing vznikl už v roce 1970), a které propůjčila hlas právě Petrovická.
Za svůj život získala Jiřina Petrovická spoustu ocenění. Někteří lidé ji a její umění obdivovali, jiní ji naopak neměli v oblibě vůbec. Umělecký talent této herečky byl však nesporný a sám o sobě obdivuhodný. Zemřela dne 10. října roku 2008 v Praze, ve věku osmdesáti pěti let.
Michaela Košťálová
Zdroj fotografií: csfd.cz, fdb.cz, ceskatelevize.cz, rozhlas.cz
