Klenoty První republiky: Josef Čapek – geniální bratr geniálního bratra
Josef Čapek, dnes známý především jako jeden ze slavných tuzemských kubisticky působících malířů, byl ve skutečnosti člověkem více talentů současně. Odjakživa ho sice lákala výtvarničina, ale během svého života se dovedl předvést a prezentovat i jako schopný esejista, prozaik, básník či dokonce zahradník… Podobně, jako jeho neméně slavného bratra Karla Čapka, ho zajímala pestrá škála věcí a činností… Přesto bylo výtvarné umění Josefovou tzv. jedničkou, zatímco u Karla představovala onu pomyslnou jedničku literatura…
Josef Čapek se narodil dne 23. března roku 1887 v Hronově, ale stejně, jako jeho sourozenci – mladší bratr Karel a starší sestra Helena, prožil prvních pár let života v Malých Svatoňovicích. Otcem všech tří talentovaných dětí byl MUDr. Antonín Čapek – obvodní lékař a matkou Božena Čapková, roz. Novotná, přísná sběratelka tehdejší lidové slovesnosti, esejů a nejrůznějších česko-slovenských literárních útvarů. Rodina Antonína Čapka patřila v očích veřejnosti, coby vlastenecky založená, z jedné části k oblíbeným a z druhé zase k, slušně řečeno, přehlíženým. Manželé si však z okolních, mnohdy rozpačitých reakcí či „zaručených drbů“ na svou adresu nikdy příliš těžkou hlavu nedělali a spíše se snažili, aby především z jejich dětí vyrostli jednoho dne vzdělané a uznávané osobnosti. (Více v článku o Karlu Čapkovi.) Nejen otec, ale velkou měrou i matka, proto podporovali své syny a dceru v dalších studiích, třebaže k nim byla cesta zpočátku trnitá a nelehká. Josef Čapek proto logicky nastoupil studia na obecné škole, a to nejprve v Úpici (1892 – 1897), odkud později přešel na měšťanskou školu (1897 – 1900) a do roku 1903 pak studoval ještě německou odbornou školu tkalcovskou ve Vrchlabí (1901 – 1903). Jak správně napoví název školy, obor mladého Josefa Čapka zavedl hned napoprvé poměrně daleko od jeho pozdější skutečné profese. Důvodem k podobnému řešení ovšem nebyla ani tolik náhoda, jako spíše okolnost, že Čapek z některých předmětů příliš dobře neprospíval a tak se hledalo „méně náročné povolání“. O jeho nadání pro výtvarné umění se sice vědělo, ale budoucí obor v této schopnosti nikdo tou dobou v rodině nespatřoval. A tak se mladý hoch dostal do světa řemesla. Ještě tentýž rok, ve kterém se studii skončil, nastoupil jako dělník do továrny F. M. Oberländera. Jestli byli rodiče s jeho rýsující se budoucností opravdu spokojení, sice nikde zaknihované nenajdeme, ale lze se domnívat, že nikoliv. Přesto si nejvíce ze všeho přáli alespoň to, aby se mladý muž něčím uživil…
Josefa Čapka život dělníka však velmi brzy (a spolehlivě) ubíjel, a tak jen pár týdnů po svém nástupu do pracovní činnosti zauvažoval, zda nepůjde raději dále studovat. Měl totiž jeden velký sen. Tím byla Uměleckoprůmyslová škola. Nepřemýšlel dlouho. Rozhodl se podat přihlášku a zkusit přijímací zkoušky. Nic neriskoval, nic nemohl ztratit a také neztratil. Zvládl je a již od roku 1904 byl novým studentem (posluchačem), dnes bychom řekli „UPŠ“. Jeho hlavním zájmem zde byla po několik roků malba, jíž se věnoval nejen teoreticky, ale především v praxi. Postupně tak začaly vznikat i jeho prvotiny. Josef Čapek byl navíc od počátků aktivním a činorodým účastníkem všeho, co se ve výtvarném umění tou dobou dělo.
„Nejsem pozorovatelem. Jsem účastník.“ Vystihl ostatně sám sebe. Mezi všemi ději na umělecké půdě, tak nemohl přehlédnout jak tendence k zakládání nových uměleckých skupin, pozoruhodné kolegy umělce, tak i jednu zajímavou ženu. Tou byla Jarmila Pospíšilová (1889 – 1962), o dva roky mladší Čapkova kolegyně a studentka na UPŠ, dcera pražského advokáta Jaroslava Pospíšila… Jejich životy tehdy spojilo nejen výtvarné umění na půdě školy, ale i cit, ze všech nejsložitější i nejkrásnější – láska. Zamilovaný Josef Čapek tak začal ve všech oblastech tvořit mnohem více pod náporem nových emocí a právě tehdy vzniklo například dílko Lásky hra osudná, které Josef spolu s Karlem vytvořil roku 1910, přestože tiskem prošlo až roku 1922. Kdo by ale čekal jako další „bod“ jeho života hned z kraje veselku a děti, nedočkal by se. Podobně, jako Karel Čapek, byl totiž i Josef Čapek velmi svědomitý a opatrný a do vztahů se nehrnul po hlavě. Jarmila byla sice jeho velká láska takřka od prvního pohledu, ale než došlo k uzavření jejich manželství, uběhlo ještě několik let. Okolnost jakéhosi přátelství mezi oběma tak nahrávala ze všeho nejvíc spíše dalším cestám za vzděláváním a poznáním, zda jsou pro sebe opravdu ti praví. Josef Čapek i Pospíšilová totiž odcestovali ještě roku 1910 do Paříže, kde se Josef zapsal na přednášky tehdy prestižní francouzské umělecké školy Acadèmia Colarossi, která byla proslulá svými novými možnostmi v rámci moderního umění a patřila i k těm málo školám, na nichž mohly v té době za jistých podmínek studovat už i ženy. Příliš dlouhý však tento studijní pobyt nebyl, neboť trval jen rok. V roce 1911 se Čapek s Pospíšilovou vrátil a tentokráte již s výraznou silou a odhodláním zasáhl do místního umění. Stal se totiž spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců (SVÚ). To však neznamenalo, že by nalezl s ostatními umělci vždy shodnou řeč. K různým konfrontacím docházelo naopak poměrně často. Čapek byl svůj. V roce 1913 vznikl například jeho slavný obraz Harmonikář, zpodobující figuru muže s modročervenou harmonikou a zaznamenal pozoruhodný ohlas. Pojetí barev bylo v rámci díla spíše expresivní, přesto se malíř již značně přibližoval kubismu. Ten už pak zavládl na dalším díle z roku 1913 Piják, kde již o prvcích kubismu nemusíme nijak pochybovat. Současně s malbou a grafikou působil i na literární scéně. Do třetice se tak stal v témže roce například i autorem tzv. Almanachu na rok 1914 – jedné z prvních kubistických próz v české literatuře. Kubistické vyjádření ho tak říkajíc pohltilo a vrcholem spojení tzv. analytického a syntetického kubismu ve výtvarném umění, je pak například dílo s názvem Ženský akt z roku 1913, které je považováno za jedno, v rámci této doby z nejhodnotnějších.
Tak pokračoval jeho pracovní i osobní život až do období První světové války, která na několik roků přerušila mnohá umělecká spojení i kontakty, včetně těch Čapkových. Co se aktivní účasti v rámci válečných let týká, měl Josef Čapek i tak poměrně štěstí v neštěstí. Proč? Jeho slabozrakost, která mu byla nedobrým společníkem při výtvarném umění, ho totiž tentokráte pro změnu zachránila od narukování na vojnu a tak i od hrozby možné smrti. Mladého výtvarníka čekalo díky tomu ještě několik dalších a relativně klidnějších let. V roce 1916 napsal sbírku povídek Zářivé hlubiny a jiné prózy a roku 1918 Krakonošovu zahradu.
Zajímavé změny pak přinesl vznik samostatného Československého státu, kdy se oba bratři Čapkovi dostali již výrazně do podvědomí veřejnosti, tentokráte jako hrdí autoři a vlastenci, kterými sice byli vždy, ale vždy je okolí za jejich postoje a názory zrovna dvakrát nerespektovalo. V nové době to bylo už jinak. Závan všemožných nadějí lepších zítřků zvedl u Josefa Čapka nakonec i důvěru v manželství a rozhodl se dokonce i pro sňatek. Po devíti letech známosti se tak odhodlal svou kolegyni a partnerku Jarmilu požádat o ruku. Jarmila nadšeně souhlasila, a i když to stále ještě vypadalo, že na luxusní bydlení zrovna mít nebudou, řekla nadšeně své „ano“ jak milovanému Josefovi, tak i před oltářem pražského kostela sv. Ludmily. S neuspokojivým finančním ohodnocením ostatně bojovali oba bratři Čapkové notnou dobu, neboť u obou se dostavovalo efektu, že jejich výsledky a tvorba nebývala často ani ze čtvrtiny adekvátně ohodnocena. Oběma navíc zbýval dohromady jen jediný byt po rodičích Čapkových. A tak, zatímco se Karel tísnil v malém staromládeneckém pokojíku, Josef a jeho žena Jarmila obývali zbytek z malého bytu. Nebyla to sice žádná sláva, ale šlo o střechu nad hlavou. Změnu do této sestavy přineslo až narození malé dcerky Aleny Čapkové v roce 1923. Tehdy se čtyřčlenná rodina už do mála místností nevešla a Josef spolu s manželkou rozhodli, že půjdou na nějakou dobu bydlet raději do, o něco prostornějšího domu na pražských Vinohradech, který v té době patřil Jarmilině matce – paní Zdeňce Pospíšilové. Karel musel souhlasit, přestože již uvažoval o zcela novém obytném a poměrně velkolepém řešení – a sice rodinné vile. Josef Čapek coby šťastný otec, se tou dobou věnoval nejen malbě, ale často i psaní. Z roku 1923 pochází například sbírka povídek Pro delfína či divadelní hra Země mnoha jmen, nebo fejeton Málo o mnohém.
Rok 1923 byl pro rodinu Čapkových nakonec přelomovým i jinak. Postupně se totiž začalo s realizací jejich společné vinohradské vily, stavěné podle plánů architekta Ladislava Machoně. Společné úsilí obou bratří provedlo, zdá se, velký pokrok. Hotová vila poté sloužila „na polovic“ oběma bratřím a postupně ji nikdo z širokého okolí neznal už jinak, než jako tzv. Vilu bratří Čapků… Další události s sebou přinesl například sňatek Karla Čapka s herečkou Olgou Scheipflugovou, ale i postupný vývoj v umění, který Josefa směřoval od architektonických výjevů na plátně, až po roztomilé dětské náměty v tvorbě knižní. V roce 1929 tak vzniklo i Čapkovo legendární dílo: Povídání o pejskovi a kočičce. Ve výtvarném světě ovšem působil i jinak. Již v roce 1921 se Josef Čapek stal například významným členem skupiny Tvrdošíjní, jejíž členové se snažili pod smyslem hlášky, znamenající cosi jako: „a přece se pár tvrdošíjných našlo“, prosazovat myšlenky moderního umění. V této skupině výtvarných umělců měli mj. své postavení také další Josefovi kolegové – neméně slavní umělci – například Jan Zrzavý či Václav Špála. Svá výtvarná díla Čapek také hojně vystavoval a i obecně patřil rozhodně k té nejaktivnější části československého moderního umění.
O dost méně šťastný pro něj byl další osud, který se odvíjel paralelně s dobovými událostmi. Stále silnější hrozba druhého válečného konfliktu postupně proměňovala společnost, v níž bratři Čapkovi žili. Z uznávaných a oblíbených umělců a autorů se v novém období stávaly nezřídka kdy osoby neoblíbené a nechtěné. Tak došlo až na nešťastný den 1. září roku 1939, kdy byl Josef Čapek v Želivě zatčen a převezen do koncentračního tábora v Dachau, odkud byl poté přemístěn ještě do Buchenwaldu, kde ho na nějakou dobu, vlastně už dnes můžeme říci, že na doživotí, čekal dlouhý a tvrdý život vězně. Vězně – malíře. Spolu s dalšími vězněnými malíři byl totiž zařazen do tzv. malířské a písmomalířské dílny. Maloval však zde jen to, co musel, nikoliv, co by chtěl. V roce 1942 ho čekalo další nepochopitelné stěhování, tentokráte na místo v Sachsenhausen. Jeho začlenění do malířské vězeňské společnosti bylo stejné, jako na předchozím místě. Ani tak ale nebyla jeho neustálá cesta z vězení do vězení u konce. V roce 1945 byl znovu stěhován, tentokrát na místo Bergen – Belsen, které se mu stalo bohužel osudným. Podle zpráv zde tou dobou vypukla velká epidemie skvrnitého tyfu a nakažen jím byl za krátko i nově umístěný Čapek. Jeho oslabené tělo si bohužel s nákazou v tolik krutých podmínkách nedovedlo nijak poradit. Velkého malíře, (který musel v posledních dnech skutečně neuvěřitelně trpět), tak čekal už jen tragický výstup z celé této strašlivé situace. Byla jím smrt, o níž se dodnes ví vlastně jen velmi málo informací. Ani datum, ani hodina, dokonce ani samotné tělo umělce nebylo totiž později nikdy identifikováno a nalezeno, přestože se jeho rodina a pozůstalí velmi snažili. Vše bylo ale nakonec marné. Na jednoho z nejvýraznějších umělců výtvarné éry první Československé republiky, tak čekal pouze symbolický hrob, umístěný v areálu vyšehradského hřbitova v Praze a jako den a rok skonu bylo později oficiálně úředně stanoveno datum 30. 4. 1945…
Život nadaného malíře, ale stejně tak i literáta byl u konce. Jeho díla k nám však hovoří dodnes a to poměrně jasným uměleckým jazykem. I kdyby za svůj život neučinil nic jiného, než jen některá svá malířská, kubisticky laděná plátna, k historickému proslavení by mu to dozajista stačilo.
PhDr. Michaela Košťálová
